21.6.2017 15:02

Pípání přístrojů, Claiřin bledý obličej a Ryan, sedící naproti mně. Držel Claire za ruku a díval se do země. Já si utírala kapesníkem rozmazanou řasenku a držela Claire za druhou ruku, napíchnutou za prst za tu divnou věc, kterou jsem se nikdy nenaučila pojmenovat. Mlčeli jsme. Nebylo co říct. Claire měla zlomenou ruku, nohu a otřes mozku. Alespoň to si z doktorova vykládání pamatuju.
,,Měla by ses jít domů vyspat." Prolomí ticho Ryan a zašeptá. Jen zakroutím hlavou.
,,Tady jsme stejně k ničemu." Řekne, koukajíc se do země.
Zvednu hlavu a podívám se na něj.
,,Co když se probudí a my tu nebudeme? Co když dostane nějakej šok?! Co když se nikdy neprobere! Co když," zlomí se mi hlas a z očí se mi začnou řinout nekontrolovaně slzy. Snažila jsem se je rozmrkat, přemoct emoce, ale nešlo to. Rychle vyhrabu z kabelky kapesník.
,,Je to celý moje chyba," vzlykám.
,,To je blbost!" Vstane, obejde postel a sedne si vedle mě. Obejme mě levou rukou kolem ramen.
,,Měla jsem ji varovat. Měla jsem jít první a dívat se na cestu.." složím si obličej do dlaní.
,,Kay, to není tvoje chyba." Pohladí mě po vlasech.
,,Pojď domů. Pojď," přemlouvá mě.
,,N-nechci," vzlyknu jak malé dítě, ale polovina mě je pro.
,,Kay, pojď," nenechá se odbýt.
Beze slova a s Ryanovou pomocí vstanu. Naposledy pohladím Claire po ruce.
,,Tak se mi uzdrav kočko," usměju se mezi slzy.

Vyjdeme z nemocnice.
,,Odvezu tě domů," řekne Ryan, jako hotovou věc.
,,Ne, to nemusíš. Zavolám si taxi," protestuju.
,,V žádným případě Kay! Odvezu tě domů, vyspíš se, odpočineš si."
,,Děkuju," pípnu a nasednu k němu do auta.

Opřu si hlavu o sedadlo a zavřu oči. Pořád mám před očima ten okamžik, kdy do Claire vrazilo to auto. Všude křik, teda spíš můj křik, Clairina krev a já s třesoucíma se rukama volající ambulanci. Potom už jen zničený Ryan, kterému jsem to oznámila já. Šíleně vyklepaná a ubrečená. I když to asi není poprvé, co mě viděl brečet.

Když otevřu oči, vidím moji ulici. Rozespale se podívám po své levici. Ryan se na mě slabě usměje.
,,Já spala?" Zeptám se zmateně.
,,Jak se cítíš?"
,,Jako kdyby mě přejel parní válec," řeknu a opřu se znovu hlavou o sedadlo.
Ryan zaparkuje před domem a vystoupí. Já za ním.
,,Otevřít dveře, vyjet výtahem a otevřít druhý dveře už zvládnu sama," lehce se na něj usměju.
,,Jsi si jistá?" Udělá si ze mě srandu.
,,Nejsem opilá, jsem jen unavená. A ano, zvládnu to," pokusím se o něco jako úsměv.
,,Okay, kdyby jsi cokoliv potřebovala, zavolej. Kdybych věděl něco novýho, ozvu se. Jdi si odpočinout." Řekne Ryan starostlivě.
,,Jasně. Děkuju, kdyby něco, tak volej." Řeknu.
,,Dobrou Kaytlee," pousměje se a sedne si do auta. Mávnu na něj a rychle vejdu do domu. Výtahem vyjedu jako obvykle do 6. patra a vpadnu unaveně do bytu. Dám si rychlou sprchu, prevleču se do něčeho na spaní a padnu do postele. Hned jsem si dala na noční stolek mobil se zapnutým zvoněním a připojeným na nabíječku, kdyby Ryan volal. Položila jsem hlavu na polštář a zavřela oči. Ani jsem netušila, že stres dokáže člověka tak hrozně vyčerpat, že se sotva drží na nohou. Snažila jsem se na nic nemyslet a to se mi podařilo a usnula jsem. Byla jsem ráda, že jsem si žádný sen nepamatovala a mohla jsem si užít ničím nerušený spánek.

Když jsem se probudila, venku už se stmívalo. Zmateně jsem se posadila na postel a projela si rukou zacuchané hnědé vlasy. Okamžitě mi padl zrak na mobil. Neblikal. Stejně mi po něm hned vystřelila pravá ruka a zapla jsem ho. Žádný zmeškaný hovor, jen zpráva od Ryana.
Ryan: Spíš Kay? Až budeš mít čas, zavolej mi.

Přečetla jsem si zprávu a vstala jsem. Šla jsem se do kuchyně napít vody. Napila jsem se, šla si do koupelny umýt obličej, abych se trochu probrala. Když jsem vyšla z koupelny, vytočila jsem Ryanovo číslo. Pochodovala jsem u toho po kuchyni. Nevím jestli jsem jen já divná, ale když s někým mluvím po telefonu, musím u toho chodit. Měla jsem už obchozené tři kolečka a pořád nic. Když už jsem to chtěla položit, ozvalo se rozespalé haló?
,,Ryane?" Zeptala jsem se opatrně.
,,Kay? To jsi ty?" Zívne.
,,Jo, promiň, já tě vzbudila. To jsem nechtěla."
,,V pohodě, stejně nemůžu spát teď, nespal bych v noci."
,,Četla jsem SMS, tak jsem zavolala, myslela jsem, že se něco děje," řekla jsem starostlivě.
,,Nene, nic. Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi v pohodě. Nechtěl jsem abys tam sebou někde sekla, nebo tak."
,,Jsem v pořádku,"odpovím, ,,mluvil si s někým?" Zeptám se.
,,Jo, s jejíma rodičema. Jsou u ní." Odpoví už trochu probraně.
,,A?"
,,Doktoři říkali, že se lepší. Měla štěstí, že dopadla, jak dopadla. Bude zase v pohodě Kay, neboj se," řekne s klidem.
Zakroutím hlavou.
,,Stejně nechápu, že můžeš být tak klidnej. Nebo jsem jen já strašná hysterka a všechno si moc beru, což je teda z části pravda," přiznám. Na druhé straně slyším uchechtnutí.
,,To je normální Kay. Já to jen nedávám tak najevo."
,,Kolik je vůbec hodin?" Změním trochu téma.
,,Počkej...bude devět."
,,Cože? Počkat, já od půl čtvrté spala." Vytřeštím oči a uslyším Ryanův slabý smích.
,,No podle toho, jak jsi vypadala, když jsem tě vezl domů, bys měla spát tak dvakrát víc. Um teda..ne, že bys vypadala špatně...jen unaveně..vyčerpaně, jinak ti to sluš-"
,,Ryane," přeruším ho a usměju se, ,,to je dobrý."
Na druhé straně je ticho. Slyším jen Ryanovo dýchání.
,,Půjdeš zítra za Claire?" Zeptám se opatrně a zkouším zase změnit téma k tomu horšímu. Vím, co pro něj znamená.
,,Určitě. Mám tě vyzvednout?"
,,To nemusíš, ať zbytečně nezajíždíš. Mám taky auto," řeknu klidně.
,,Vždyť to mám po cestě. Naberu tě," odvětí.
,,Děkuju, v kolik?"
,,Zavolám ti ráno, jak budu vyrážet. Jo?"
,,Okay," kývnu pro sebe.
,,Dobrou noc, Kay."
,,Dobrou noc Ryane," řeknu s lehkým úsměvem a položím hovor.

Položila jsem mobil na stůl a šla si udělat večeři. Sice jsem neměla na jídlo chuť, ale měla jsem hlad a nechtěla jsem, aby mi bylo ještě špatně. Udělala jsem si rychlý toast a čaj. Dávám si čaj vlastně ke všemu. Nevím, jestli jsem víc coffee typ, nebo tea, protože káva je můj denní chleba a nezvládla bych bez ní ani jeden den. Stejně jako s čajem. Studený, teplý, ovocný, bylinkový... jakýkoliv.

V koupelně jsem udělala svou každodenní večerní rutinu, zděsila jsem toho, jak vypadám,protože takový kruhy pod očima jsem už dlouho neměla a šla jsem si lehnout. Věděla jsem, že když jdu spát tak brzo, tak se vzbudím brzo, takže nastavovat budík nebylo třeba.

Tentokrát mi usínání nešlo tak rychle. Před očima jsem pořád měla Claire. Čím víc jsem se na to snažila nemyslet, tím víc jsem ji viděla. Čas letěl neskutečným způsobem a bylo jedenáct. Pořád jsem se otáčela ze strany na stranu, ale nemohla jsem usnout. Po dalších deseti minutách jsem to vzdala a vstala jsem. Šla jsem na balkón, nerozsvicovala jsem. Sedla jsem si na židli dívala se na osvícené město. Bylo teplo. Foukal příjemný vítr, který mi jemně pohupoval s vlasy. Opřela jsem si hlavu o zeď a kochala se výhledem. Věděla jsem, že budu ráno unavená, ale bylo mi to jedno.
Po pár minutách jsem se musela vrátit do postele a konečně se mi podařilo usnout.

22.6. 2017 9:45

,,Jak ses vyspala?" Zeptal se mě Ryan. Seděli jsme v autě, jeli směr nemocnice. Panovala v autě výrazně lepší atmosféra než včera. Jen jsem se nad jeho otázkou zasmála.
,,Spala jsem asi čtyři hodiny," pokrčím rameny a sleduji cestu před námi.
,,Přemýšlela jsi nad vším, že?"
,,Jo," kývnu. ,,Ty ses vyspal?"
,,Ne nejlíp, ale jde to."
Jen jsem kývla a zbystřila jsem. Z rádia, které bylo hodně ztlumené, jsem slyšela povědomý hlas. Zvedla jsem obočí a podívala se na Ryana, na rádio a zase na Ryana. Ryan se jen zasmál nad mým výrazem.

I'm waiting for to be there,
dreaming of your skin.
With no emotion,
you can really make my head spin.

Yeah I just want my love automatic
If artificial love makes sence.
I just want your love, I'm an addict,
Artificial intelligence.
Yeah I just want my love automatic
If artificial love makes sence.
I just want your love, I'm an addict,
Artificial intelligence.

,,Tak tohle jste vy?" Řeknu překvapeně a přeruším pobrukujícího si Ryana.
,,To jsme my. Artificial intelligence. A.I." kývne. V ten moment jsem se cítila trapně. V pátek večer jsem si OneRepublic hledala a došlo mi, že jsou celkem známí.
,,Eh, je mi trochu trapně, že vás neznám. Jste hodně známí, slavní a-"
,,Klid," zasmál se Ryan, ,,prostě sis nás nikdy nehledala, nehroť to tak."
Jen jsem kývla a snažila schovat svůj rudý obličej. O pár vteřin později, kdy už ticho bylo víc než trapné, prolomím ticho.
,,A jak se mají rodiče?"
,,Fajn, díky. Pořád stejně," usměje se. ,,Co vaši?"
Zhluboka se nadechnu.
,,Máma umřela, je to 5 let," odmlčím se na chvíli. ,,Táta je v pohodě. Zvládá to."
Ryan se na mě otočí a položí mi ruku na rameno.
,,Promiň, to mě..moc mrzí, nechtěl jsem-" mávnu rukou, aby mlčel.
,,To jsi nemohl vědět. A už je to za mnou." Falešně se usměju.
,,Tenhle ,úsměv' znám moc dobře," zasměje se Ryan, ,,a upřímný mi zrovna nepřijde." Píchne mě přátelský do ramene.
Uchechtne se.
,,Tenhle výraz jsi používala na naše rodiče," říká se smíchem. ,,Vždycky, když jsem ti něco udělal a pak se to nějak řešilo, tak jsi se takhle usmála, že mi to nebudeš vracet a sotva jsme zašli za roh, začala si mě fackovat hlava nehlava." Zasměje se. Překvapeně se na něj podívám, jak si to může pamatovat?
,,To fakt?" Řeknu se smíchem.
,,Jo, přesně tak si to pamatuju. Na desetiletou holku jsi měla síly dost."
Usměju se. Vjedeme na parkoviště nemocnice. Ryan zaparkuje a vystoupíme. Je na něm výrazně vidět, že je nervózní. O mně ani nemluvím. Můžu být ráda, že nejdou vidět, jak se mi klepou ruce.
,,Neboj, to bude dobrý," řekne mi Ryan a falešně se usměje.
,,Tenhle ,úsměv' znám zase já. A jako úsměv mi to nepřipadá." Protestuju.
,,Prokoukla si mě. Mám strach." Řekne se svěšenou hlavou.
,,Já vím. Já taky." Podívám se na něj.
Jen kývne a jde dál do budovy, směr Claire.

,,Je vzhůru."
,,Cože?! Můžeme za ní?" Řeknu a vytřeštím oči. Ryan vedle mě.
,,Ano, jen ji moc neunavujte, musí odpočívat. Ale nebojte, bude v pořádku."
Bez přemýšlení skočím Ryanovi kolem krku. Nevidím mu do obličeje, ale podle jeho pobaveného hlasu hádám, že se směje. Obejme mě taky. Když se vzpamatuju, pustím ho a upravím si vlasy. Asi bych se měla cítit trapně, ale je mi to v tenhle moment jedno.
,,Um, promiň," nervózně se usměju.
Ryan se jen zasměje a já ho následuju na Claiřin pokoj.

Ryan pomalu otevře dveře, já jsem hned za ním. Claire otevře oči a podívá se na nás. Oči se jí rozsvítí jako vánoční stromeček a usměje se.
,,Clairee!" Rozejdu se rychlým krokem k ní. Ryan jde s úsměvem za mnou. Opatrně Claire obejmu. Když poodstoupím, Ryan Claire políbí na čelo a pohladí ji po tváři. Sednu si ke Claire na židli a chytnu ji za ruku. Ryan naproti mně a chytne Claire za druhou ruku.
,,Díky bohu Claire, že jsi vzhůru." Oddychnu si.
,,Spala jsem dlouho?" Zeptá se tiše Claire.
,,Ani ne, ale nám se to zdálo jako věčnost," odpoví za mě Ryan.
,,To teda jo." Kývnu.
,,Kdy jsi se vzbudila?" Zeptá se Ryan.
,,V pět. Někdy kolem páté." Odpoví.
,,A měla jsem dost času přemýšlet. A abych na to nezapomněla, Kay, asi ti Ryan neříkal o tom koncertu.."
,,Koncertu?" Chvíli mi trvá, než mi to dojde.
,,Říkala jsem ti o něm, to si dokonce pamatuju." Usměje se.
,,Jó, jasně, už vím," kývnu.
,,Jelikož já jít nemůžu, tak půjdeš ty." Řekne Claire, jako hotovou věc.
,,Já nevím, nechci tam jít bez tebe."
,,Já mám doma koncert díky Ryanovi každej den, tak si ho teď užiješ za mě. Navíc tam budeš s Ryanem." Usměje se Claire.
,,Dobře Claire, rozkaz," usměju se.
,,Jsem hrozně ráda, že jste mě navštívili, ale pokud byste se nezlobili...potřebovala bych si odpočinout." Řekne unaveně Claire.
Kývnu. ,,Jasně Claire," vstanu a podívám se na Ryana.
,,Zase brzo přijdeme," usměje se Ryan a dá jí pusu na rozloučenou.
,,Miluju tě," řekne Claire.
,,Já tebe."

Vyjdeme z pokoje, z nemocnice a zase se ocitneme v autě.
,,Můžu tě pozvat na oběd? Myslím, že si ho oba zasloužíme," řekne Ryan s úsměvem.
,,To budu moc ráda," opětuju mu úsměv a cítím, jak mé tělo pomalu opouští napětí a stres.