,,Odejdu..." Obi-Wan promluvil tiše a jeho slova zmizela v záhybech jejích vlasů. Satine ležel vedle něj, rameno se mu jemně opíralo o hruď. 

Měla hlavu zabořenou v ohybu jeho krku, jejich těla zamotaná ve změti jejího ložního prádla, když spánek vyžadoval její pozornost.

 ,,Hmmm?" zeptala se líně při zvuku jeho hlasu, který ji vytrhl z lehkého spánku.

Obi-Wan prohrábl prsty zapletené blonďaté kadeře rozlité přes její rameno. 
,,Opustím Řád."

Satine zkroutila hlavu, aby se na něj podívala, uvědomila si, že potvrzuje její žádost z minulých let. 

Když ho slyšelq říkat ta slova nahlas, skoro to nevypadalo jako skutečné.

Neměla v plánu ho znovu požádat, aby opustil Řád, ve skutečnosti plánovala pravý opak.

Chtěla mu říct sbohem, jednou provždy.

 Ale pak to jediné slovo vypadlo. 

Jen jedno slovo.

Komukoli jinému by to vzali za nominální hodnotu a odešli. Ale ne muž, který ji mohl vidět, který ji cítil tak, jak by to většina ostatních nikdy nedokázala.

Už ho dvakrát ztratila; nehodlala ho ztratit potřetí. To bylo vše, na co v době své srdečné prosby myslela.

Zatím co to, co řekla, myslela vážně, teď se začala cítit provinile za své sobectví.

 Za to, co ho žádala, aby se kvůli ní vzdal.

Vždy litovala, že ho poslala pryč, ale také věděla, jak moc pro něj Řád znamenal. 

Co pro něj znamenaly sliby a sliby. 

Konečně měla odvahu říct slova, která toužila vyslovit, a teď si byla docela nejistá, jestli udělala správnou věc.

Ne, nechala se ovládnout emoce a rozhodně neudělala správnou věc. Dostala by ho do nespravedlivé a nemožné pozice.

A přesto nelitovala toho, co po něm žádala.

,,Bene..." řekla utápěná v konfliktu.
,,Je to to, co chceš ?"

Ale když se na ni Obi-Wan podíval, na jeho tváři nebyl žádný konflikt, žádné obočí svraštěné obavami, jen ten jemný, láskyplný úsměv, který kdy viděla na jeho tváři, jen když se na ni podíval.

 A v tu chvíli měla odpověď.

,,Má drahá, nikdy v celém svém životě jsem si nebyl jistý ničím jiným.
Ale…"

Satine cítila, jak jí padá srdce, protože se bála podmínky spojené s jeho rozhodnutím.
Obzvláště potom co použil své ale.

,,Válka věci dost komplikuje," připustil. 
,,Nemohu nyní opustit své povinnosti, přátelé, v době jejich největší nouze."

Satine ho pevněji sevřela v uklidňujícím stisku a přikývla na pochopení. Lehce ho políbila na koutek úst, zatímco její prsty přejížděly podél linií, které definovaly svaly a  jizvy na jeho hrudi.

Věděla, že ho požádala, aby slevil ze své povinnosti tím, že opustil Řád.

 Ve chvíli zoufalství vlastně nečekala, že si vybere ji.

 A ačkoli to nečekala, jeho odpověď byla taková, jakou si přála.

,,Navzdory mým názorům na tvou válku jsem tě nikdy nemohl požádat, abys opustil své lidi, když tě nejvíc potřebují."

Vzpomněla si na Qui-Gonův pohřeb, když sebrala odvahu přiznat, že ho stále miluje, a nakonec si připustila svou chybu, když ho poslala pryč. Ale když viděla malého chlapce s pískovými vlasy, jak stojí vedle něj na hranici, změnila však názor.

Ale teď tu byl, ležel vedle ní a byl skutečný.