36 BBY

Satine zavládlo ticho, když její nově jmenovaní královští ochránci doprovázeli její speeder na přistávací plochu. Záměrně plánovala, že ji bude doprovázet jen minimum personálu - jen dva ochránci v čele s jejím strážným kapitánem. Věděla, že její hosté si nepřejí, aby jejich odjezd dělal podívanou, ani nechtěla velké množství svědků toho, čeho se obávala, že bude velmi obtížný rozchod.

Když dorazili na odletovou plošinu na okraji města, cítila, jak se jí známý uzel v žaludku, který se vytvořil v jejím pokoji, začíná pomalu ale jistě stahovat.

Když vystupovala z spídru, přejela si rukou přes břicho, aby si vyhladila záhyby na šatech.

Když vzhlédla, její oči zahlédly dvě postavy stojící na základně lodi, jejíž rampa byla spuštěna pro nalodění.

To bylo ono.

Přišel už ten čas.

Když vystoupila z ochrany městské kupole, začal padat jemný déšť. V této části Mandalore bylo vzácné vidět srážky a Satine krátce napadlo, jestli se její pocity nějak nepromítají do pouštních plání jako nějaký trik.

Když se přiblížila ke dvěma mužům, kteří čekali na její příchod, stáhla si kapuci pláště.

,,Kde máš plášť, padawane?" zaslechla, jak starší muž řekl, když si přetáhl kapuci hábitu přes hlavu, aby se chránil před deštěm.

Mladší muž si povzdechl, než mu odpověděl, a na koncích jeho vlasů se začaly tvořit kapky deště.
,,Já... jsem ho ztratil."

,,Mistře Jinne, Obi-" Satine se na okamžik odmlčela, frustrovaná sama ze sebe, že sklouzla do tak neformálního tónu.
,

,Padawan Kenobi," pokračovala.

,,Nemohu splatit dluh, který vůči vám mám. Nebyla bych tu, nebýt statečnosti a vedení vás obou. Mandalore si vždy bude pamatovat, co jste pro nás udělali. Máte naše díky a můj největší respekt. Kéž můžeme společně pokračovat na této nově vytvořené cestě porozumění mezi našimi národy."

Qui-Gon Jinn se na ni usmál a uklonil se. „Uděláš velké věci, vévodkyně, jsem si jistý. Mandalore má štěstí, že má vůdce, jako jste vy, který je přivede do nové éry prosperity."

Navzdory mrzutosti své nálady si Satine nemohla pomoci a usmívala se na svého bývalého ochránce.
Přišla k němu blíže a pevně ho objala.

,,Děkuji," zašeptala mu do hrudi, když ucítila jeho paže kolem sebe a jemně ji na oplátku stiskl.
,,Velmi mi bude chybět tvoje společnost a tvoje rady."

Satine uvolnila sevření staršího Jediho a o krok ustoupila. Všimla si truchlivého úsměvu na okraji Qui-Gonových úst.

,,Měl bych připravit loď," prohlásil, když mu Satine nabídla ruku a přikývla.
,,Sbohem, vévodkyně," řekl a jemně ho políbil, než se otočil a nastoupil na loď.

Satine se otočil k mladšímu Jediovi. Teď byli sami.

Srdce se jí rozbušilo, když se na něj dívala. Sledovala, jak po Obi-Wanově tváři stékají jemné kapky a jeho oblečení je od deště znatelně mokré.

Žaludek měla stále v uzlu. Instinktivně se natáhla, aby mu setřela déšť z čela a uhladila mu vlasy, i když to bylo marné.

,,Satine..." zašeptal na její dotek. Oči měl skleněné a obličej vlhký. To nebylo tak úplně dílem deště.

V mysli se jí mihla slova, která si před chvílí nacvičila ve svém zrcadle.

Neudělala by to.

Nemohla to udělat.

Nechtěla to udělat.

Rty se jí chvěly, když zápasila se svým svědomím.

Ale bylo to správné. Alespoň si to řekla, i když tomu nevěřila.

Polkla svou úzkost a začala říkat slova, o kterých věděla, že je potřebuje říct, i když její srdce křičelo jinak.

,,Bene. Budu si vážit našeho společného času, dokud budu žít." Slova jí připadala prázdná, když je pronášela, jako by jen prolétla povrchem toho, jak se skutečně cítila.

Zhluboka se nadechla a ztvrdla tón, jako by vydávala rozkaz příslušníkovi své královské gardy.
,,Máš povinnost ke svým lidem, stejně jako já ke svým."

Chvíli stáli tiše, ztraceni v očích toho druhého, když je oba bičoval déšť.

,,Ni kar'tayl gar darasuum," zašeptal prosebně.

Satine měl nyní také vlhký obličej. Její kapuce ji mohla ochránit před deštěm, ale ne před slzami, které jí ronilo srdce.

A

než si Satineina hlava uvědomila, co dělá její srdce, naklonila se dopředu, položila ruce na obě strany Obi-Wanova obličeje a vášnivě ho políbila. Kapuce jí spadla dozadu a vystavila ji tvrdosti živlů, když ji objal kolem pasu a přitáhl si ji do pevného objetí.

Dala do toho polibku všechno, co její srdce chtělo říct, ale její hlava to nedovolila. Nezajímalo ji, že to jeho mistr nejspíš sleduje z kokpitu nebo že její osobní strážce může být svědkem skutečné podstaty jejího vztahu s mladším Jediem.

Satine zoufale potřebovala, aby Obi-Wan pochopil, že tohle není to, co chtěla, ale jak to prostě musí být.

Vítr se začínal zvedat, vyl kolem dvou mladých milenců a bičoval o volné okraje jejich šatů. Ale zůstali bez problémů, uzamčeni ve své vlastní existenci.

Náhle se Satine odtrhla od jejich polibku, když její hlava znovu získala kontrolu nad svým tělem. Udělala krok zpět, pohled měla znovu tvrdý, nechtěla dopustit, aby jí v koutcích očí stékaly slzy.

,,Kéž je Síla...s tebou," usmál se, když se náhle otočila a odešla od něj, její plášť vlající ve větru kolem ní.

Nemohla mu čelit. Nedokázala se vyrovnat se zraněním, které mu bylo způsobeno a za které je zodpovědná jen ona... a tak se odvrátila.

Cítila se jako zbabělec.

Vrátila se k spídru, vlasy a plášť teď promočené bouří, která od jejího příjezdu jen nabírala na intenzitě. Ale neměla sílu se starat. Satine pevně zavřela oči a tiše upustila slzy, které zadržovala.

Zhluboka se nadechla a potlačila vlnu emocí, které prosily o uvolnění.

Nemohla se otočit.

Musí zůstat silná.

,,Vaše Výsosti?" zeptal se její kapitán stráží.

,,Zpátky do paláce. Prosím." Její hlas byl sotva slyšitelný, aby neztratila křehkou kontrolu, kterou měla na svém klidu.

Nemohla vydržet otočit se za zvukem lodi odplouvající za ní.

***

Satine se zalapáním po dechu vtrhla do ložnice a konečně ze sebe uvolnila všechny emoce, které se jí podařilo udusit při cestě do paláce.

Když se zhroutila na podlahu, unikl z ní zběsilý vzlyk.

Skončilo to.

Byl pryč.

Plakala do měkkého koberce na podlaze v ložnici, aniž by jí bylo jedno, jak nedůstojné se její chování může zdát.

Udělala chybu, tím si byla jistá. Bez ohledu na to, jak moc si říkala, že ti dva mají před sebou větší osudy, nemohla se zbavit pochybností, které jí ochromily srdce.

Proč ho nechala odejít?

Proč neprozradila vše, co měla na srdci, a nepožádala ho, aby zůstal a byl s ní navždy?

Vzpomněla si na rozhovor, který spolu vedli jedné noci, v prvních dnech jejich vztahu, než se věci mezi nimi změnily.

Stát se rytířem Jedi byla jediná věc, kterou kdy v životě chtěl. Bylo to to, co ho motivovalo pokračovat, tlačit, růst.

Byl to jediný život, který kdy poznal.

Vzpomněla si, jak jeho oči zářily nadšením, když jí poprvé pod hvězdami vylil své srdce.

Ne, nikdy ho nenechá zahodit život, který už zasvětil Řádu, kvůli ní.

Milovala ho příliš moc na to, aby byla tak sobecká.

Její tělo otřásaly další vzlyky, tak žalostné a tak vzdálené od ženy, která tak sebevědomě odsunula potřeby svého srdce stranou na přistávací plošině před chvilkou.

Byla vděčná, že je sama, a že není nikdo, kdo by svědčil o křehkosti jejího srdce.

Náhle se s vroucí naléhavostí posadila. Plakala tak silně, že jí bude špatně.

Zůstala na to sama.

Stáhla ze židle jeho ,,ztracený" plášť, pevně ho přitiskla ke své hrudi aby mohla vdechovat jeho vůni.

Mohla mu říct co se dozvěděla ráno, poté co se několik dní budila a strávila na záchodě.

Ale nechtěla aby vše kvůli ní zahodil.