Všechno bylo příliš tmavé, jako kdyby někdo vypnul světla a vzduchem vířil hustý kouř, který byl cítit od spáleného masa až přes látky a další věci.

Neviděla víc než pár metrů před sebe, což rozhodně nebylo vůbec dobré.

Nevěděla, kde je ona, ani jestli tam ještě někdo před ní je.

Udělala jen pár vrtkavých kroků, než najednou padla na kolena a vykřikla bolestí. Měla pocit, jako by ji převálcoval samotný mudhorn.

Jako kdyby jí síla obklopovalo a zkrze ní pronikalo tolik utrpení, bolesti, hněvu a smutku.

,,U všech bohů..." vydechla.
Ten pocit byl pohlcující a ona klesala ve tmě, která snad byla její součástí.

V hustém kouři slyšela slabý křik, blasterovou palbu a pláč.

V celé galaxii se dělo něco strašného.

Lidé umírali.

Lidé, které většinou znala.

Lidé které měla ráda.

Přes kouř zahlédla brnění klonových vojáků, z prvu nerozeznala jakou barvu má na sobě.

Zvedl k nim svůj blaster, který ani nevěděla jak se jí najednou dostal do ruky pak jí ho voják vytrhl z ruky a s rachotem hodil na zem.

Klonový voják který jí namířil blaster na hlavu, byl však zvednut do vzduchu, drápal se zběsile za krk a kopal nohama jako umírající zvíře které se vzpíral smrti.

Belami vytřeštila vyděšeně oči.

Tohle nedělala ona.

Neuměla používat sílu!

Vždyť ani nevěděla zda ji umí používat.

Ale kdyby to byla ona...

Klonový voják spadl na zem a už se nezvedl.

Belami se zběsile snažila popadnout dech, když jí zachvátila panika.

Prtsy si zarazila do kůže na pažích, když prsty pronikli kůží a, objevila se krev, nevykřikla.

Nevěděla co se děje.

Hrdlo měla stažené strachy, takže každý nádech přípomínal toho vojáka než se ozvalo křupnutí vazu.

Bylo tohle konec?

Byl to její konec?