Až jednou přijde ten čas, kapky deště budou tančit nad tvou hlavou.
Další kapky budou smáčet tvou tvář,
tak poznáš že dál nemůžeš jít.
Sama stojíš, opuštěná, zapomenutá,
v temnotě pohlcená.
Srdce tvé z popela zrodí se.

Nedokončená píseň.

~~~

Ani si nepamatovala jak se z jeho bytu dostala.

Ani jak dokázala tak rychle seběhnout schody.

Nereagovala na jejich volání.

Nevnímala do koho či do čeho naráží, věděla že musí pryč.

Slyšela padat věci, ale nedokázala otočit hlavou a podívat se o jaké se jednalo.

Netušila zda se za ní někdo vydal, bylo jí to zcela jedno.

Cítila naprostou lhostejnost.

Běžela domů, její rychlý běh ji obratně unášela stříbřitým deštěm, její kroky stěží rozčeřily louže dešťové vody, když přes ně ,,klouzala".

To, zda její nohy při dopadu na zem vydaly zvuk nebo ne, bylo diskutabilní, protože nikdo nebyl dost blízko, aby to slyšel, a krev, která jí bušila v žilách, ji otupila do většiny vnějšího světa.

 Déšť ji znovu a znovu líbal na bledé tváře.

 Vždy milovala déšť; milovala ho teď víc než kdy jindy, pro jeho schopnost přizpůsobit se její náladě v posledních dnech.

Bolelo ji uvnitř, jako mraky bolely slunce, když se snažilo ozářit již tak pochmurnou planetu.

Srdce měla až příliš těžké, aby to všechno ještě udržela uvnitř.

 Z očí jí tekly slzy téměř stejně hojně, jako dešťové kapky dopadající na zem.

 Jak moc si přála být tím dešťovým mrakem nad její hlavou. 

Jak si přála být schopna uvolnit svou bolest v jednom velkém lijáku, než aby se mohla jednoduše rozpustit v nicotě, už ani nebýt, neexistovat.

V tuto chvíli bylo venku jen málo lidí, kteří odolávali přesile, a malé množství, které bylo venku, se rychle přesouvalo z místa útočiště do místa útočiště.

 Nevěnovali osamělé senátorce, promoklé až na kost, ani sebemenší pozornost. 

Ve skutečnosti se navzájem ani nebrali na vědomí, ani když se dva nebo více srazili.

 Jednoduše se narovnali a šli dál, proklínajíce neštěstí, které je donutilo odejít v noci, jako je tato, v takovém počasí.

Konečně dorazila do svého bytového komplexu, ignorovala davy lidí kteří se najednou objevili v patře kde se nacházel její byt.

,,Z cesty!" Vyštěkla na ně, přesto že vůči nim necítila žádnou zášť ale nebyla schopná uvažovat jinak než právě takto.

Pach kouře a dalších věcí, byl nepříjemně cítit a Belami si před ním nesnažila ani zakrýt nos či ústa protože pronikl úplně všude.

Ale úzkost která se jí hromadila všude v těle, každým krokem stoupala víc a víc když se blížila ke dveřím svého bytu.

Thorn u nich stál, pozoroval dva své muže kteří přišli s nosídky na kterých leželi dvě bílé plachty.
Když si však všiml děsivě bledé Belami, prodral se zkrz skupinky lidí přímo k ní.

,,Co, ccc, co se stalo?" vykoktala ze sebe, a bylo jí jedno jestli někdo sleduje jak křečovitě svírá Thornově ruku.
Necutkl před tím, položil ji druhou ruku na rameno a pevně ho stiskl.

,,Myslím že bychom si měli promluvit jinde, moji muži tu začali s vyšetřováním."
Pokynul jim hlavou aby zbylé lidi poslali pryč a dohlédli aby se nevrátili, moc dobře věděl že by se nehla z místa dokud by ji to neřekl.

,,Thorne," naléhala na něj a potom slz ji začal znovu brázdit tvář, tam moc ji je chtěl šetřít ale nevěděl zda by to nebylo přes hranici kterou mezi sebou stále měli.

,,Ve tvém bytě začalo hořet, nikdo nic neslyšel dokud kouř nezačal unitak pod dveřmi. Když jsme ihned dorazili, celý byt byl v plamenech. A bohužel..."

Belami vzlykla, ruku vytrhla z té jeho a oběma si přikryla ústa.
,,Tak že je to pravda?" Padla na kolena a trhavě začala dýchat, šaty ji dusily a svíraly jako těsná kůže.

,,Moc mě to mrzí."
Klekl si vedle ní a tentokrát ji už objal, nikdo na ně nehleděl a každý z jeho bratrů se věnoval svému úkolu.

,,Měla, měla jsem to být já."
Stiskla zatnuté prsty v pěst tak moc, až se na nich vytvořila krvavá skvrna.
Prudce se tak zvedla a vyběhla do svého bytu, který byl plný popela a ohořelých věcí.

Obě těla byla pryč a Thorn instinktivně zůstal venku, aby ji dopřál čas na truchlení.

Prsty se začala dotýkat věcí které zůstali celé, například stolku který mívala v ložnici.
Krabice kterou na něm nechala lehla popelem, včetně věci která byla kdysi uvnitř.

Poté přešla do ložnice, která byla plná pouze popela a skla které se válelo všude po zemi.

Skla v oknech zůstala celá, přešla pomalu k nim aby se jich dotkla.

Jenže okna pod jejími prsty začala pukat, až se nakonec začala tříštit a padat stejně jako ty v obýváku.

,,Belami!"

Thorn přiběhl ihned jak slyšel zvuk padající skla, bylo však příliš pozdě na to aby ji od oken strhl na stranu. Střepy si našli svůj cíl, když pod jejíma rukama pukly.

Omlouvám se že kapitola dlouhou nevyšla, tedy alespoň na mé poměry.
Ale nebylo mi zrovna nejlépe a na psaní jsem tak opravdu neměla ani pomyšlení.

Tak se mi ji podařilo dopsat a vydat až, dnes.

Tenkrát je poněkud smutnějšího rázu.

Sbohem Trillo a Nirro 😔