,,Chrisi?!" zavolal Terenc na svého mladšího bratra. Chris mu vzápětí odpověděl: ,, Jo?? Co chceš?! " odpověděl spíše unaveným a znuděným tónem, protože ho nebavilo dělat domácí úkoly. ,,Dones prosimtě tátovi oběd. Zapomněl si ho v kuchyni na lince... " Chris se zarazil a stál v pokoji jako
tvrdé Y. Co?? Proč já?! Pomyslel si Chris. Přemýšlel, jak by se z toho mohl vykroutit. ,,Víš, Terenci... Já nemůžu... Ještě nemam hotový úkoly... " Terenc se vzápětí zachechtal. ,,Ale prosimtě... Úkoly si doděláš, až přijdeš. " Chris neměl jinou možnost. Nevěděl, co má říct, aniž by vyzradil své tajemství. roztřesenými prsty vzal krabičku, která ležela v kuchyni.
I když restaurace ležela jenom dva bloky od jejich domu, Chrisovi to trvalo déle než obvykle. Cítil, jak ho nohy neposlouchají, protože je měl jako z gumy. Žaludek se mu svíral. Měl pocit, jakoby měl každou chvíli zvracet. Trvalo téměř třičtvrtě hodiny, než tam došel.
FAZBEAR'S FAMILY DINNER
To stálo na obrovském štítě, na kterém byl nakreslený medvěd s králíkem zlatavé barvy. Před vchodem se zastavil a přemýšlel.
Mám tam jít, nemám tam jít... Všichni si ze mě budou dělat srandu, když to zjistí.
Chlapec nechtěl, aby se stal středem šikany jenom kvůli svému strachu. Zhluboka se nadechl a otevřel dveře. Nejistými kroky vstoupil do osvětlené místnosti, která mu připomínala recepci v hotelu. Nervózně se rozhlížel kolem a došel ke stolu, za nímž seděl nepříjemně vyhlížející pán. Chris ho oslovil:
,,D-Dobrý den..." Muž k němu vzhlédl, prohlédl si ho od hlavy až k patě a řekl: ,,Vstup jen s doprovodem rodičů, " a začal si zase všímat svých novin.
,,Ale ne...To jste to špatně pochopil. Nepřišel jsem se sem podívat... " Mužova trpělivost zjevně docházela, ale s přemáhaným klidem řekl: ,,Tak co tady chceš? " Chrisovi se nervozitou potili ruce. ,,Můj-Můj otec tady pracuje. Jen jsem mu donesl oběd. " Muž se na Chrise znovu podíval a všiml si plastové krabičky.
,,Aha...tak to jo. A já se tvůj otec jmenuje? " ,,Vincent, prosím. " Vypadalo to, že muž ihned pochopil. Co to je za méno? Vincent... Pomyslel si vrátný.
Z amplionu se ozval mužův hlas. ,,VINCENT KE VCHODOVÝM DVEŘÍM! OPAKUJI! VINCENT KE VCHODOVÝM DVEŘÍM! " Za chvíli se objevil Vincent se zmateným výrazem na tváři. Potom ale uviděl Chrise a obličej se mu roztáhl do širokého úsměvu, obdařeným řadou bílých rovných zubů. Vincent byl vyšší postavy, hubený, ale zároveň silný a pracovitý. I když se usmíval, jeho oči měli děsivý nádech. Byly modré s fialovým odstínem. A k tomu měl černé vlasy. Chris se otci skoro vůbec nepodobal. Měl hnědé vlasy, hnědé oči a byl menšího vzrůstu. Jeho bratr Terenc se mu podobal více. i když měl jasně modré oči, po otci převzal černé vlasy a vysokou postavu. I tvář mel podobně řezanou. ,,Chrisi... Co tady děláš? " zeptal se Vincent. ,,Myslel jsem, že si máš dělat úkoly? " Chris ukázal na krabičku, kterou držel v ruce a dodal: ,,Všiml jsem si, že sis na stole nechal oběd, tak jsem ti ho přinesl. " Byl rád, že jeho hlas zní celkem klidně. Vincent zvedl obočí a pak se plácl přes čelo. ,,No vidíš... Děravá paměť se prostě nezapře. " pohladil Chrise po hlavě a dal mu pusu na čelo. ,,Mockrát díky, Chrisi...Nevýhoda těhle restaurací je, že si ani jako zaměstnanec nemůžeš koupit ani kousek pizzy. " a mrkl na svého syna. Chlapec se usmál. Se svým otcem se cítil v klidu. ,,Víš co? Di už domů, ať si můžeš dodělat ty úkoly. Když něčemu nebudeš rozumět, tak řekni Terencovi, ten ti pomůže," a potom dodal: ,,Dneska přijdu trochu pozdějc, máme nějakou kontrolu zboží, nebo co," rozloučil se s Chrisem a odešel zpátky na své místo. Když Chris Došek domů, cítil, jakoby z něj spadl kámen strachu.
Doma je doma... pomyslel si. Sedl si ke stolu a začal psát domácí úkoly z matematiky. Když se na to podíval, tak se dopracoval akorát k tomu, že to neumí vyřešit. Terencovi nic neříkal, protože věděl, ze by ho jeho bratr odpálkoval. Lámal si nad tím příkladem hlavu až do pozdních večerních hodin. Ani so nevšiml, že usnul s hlavou položenou na učebnici.

Zdál se mu sen. Zprvu byl příjemný a hezký. Chris se objevil na louce, porostlé mnoha druhy květin. Společně si tam hrály hnědé medvídě, liška s huňatým ocasem, kuřátko a malý králíček, který měl velice nezvyklou barvu (byl modrofialový). Všude panoval klid a mír.
Pak se ale najednou setmělo, mraky zakryly slunce a ve vzduchu byla cítit smrt. Roztomilá zvířátka se začala stavět na zadní. Vyrostla do velikosti nejvyššího člověka na zemi a spolu s tím se jejich postoj přikrčil do pozice lovce. Z těla jim začaly opadávat chlupy a s nimi i kůže a maso. Zuby se jim prodloužili do délky Chrisova předloktí. Z nich kapela krev, která se mísila se slinami. Drápy ostřejší než nejostřejší břitva, by byli schopny proseknout i kov. Chris, vyklepaný strachy, začal pomalu couvat. Snažil se, aby nevydal sebemenší zvuk, který by ty nestvůry přilákal. Ale jakoby ho pronásledovala ta největší smůla, rozšlápl suchou větvičku, která pod jeho nohou vydala praskavý zvuk. Zvířata, nebo abych byl přesnější, roboti se otočili tak rychle, až jim krční panty zapraskaly. Hladovýma očima hledaly zdroj zvuku, který je vyrušil. Jejich pohled ulpěl na Chrisově vystrašeném obličeji, který ztratil veškerou barvu.
Velký medvěd vydal hrozné hrdelní zavytí, při kterém tuhle krev v žilách. Všichni se rozeběhli k vyděšenému chlapci. Srazili ho k zemi a své ostré drápy zaťali do jeho břicha. Všude tekla krev a roboti rozhazovali jeho vnitřnosti po okolí. Nepřestávali, dokud se nedostali ke zběsile bušícímu srdci. Jeden z robotů ho držel v tlapě, srdce se v ní křečovitě stahovalo. Najednou se tlapa zavřela a srdce se rozprsklo na všechny strany...

Chcete pokračko?? 😀😀