Ahoj!!

Věnováno NashimuraRi-ki :33

V pondělí a v úterý jsem pracoval až do večera, takže jsem vůbec neviděl Chana. Pro mou smůlu Chan se zase musel zdržet v práci dnes a nebylo jisté, kdy se vrátí. Koho jsem však potkal byl jeho nechvalný kamarád nebo spíš bývalý přítel, Wen Junhui.

Když jsem šel z obchodu, viděl jsem, jak se potuluje kolem a nahlíží k Chanovi do okna. Odkašlal jsem si, abych si získal jeho pozornost. Otočil se mým směrem a nadskočil leknutím. Vzápětí se usmál a přistoupil až ke mně.

,,Prosím Vás, nevíte jestli tu bydlí Dino, tedy Chan?" snažil se to nějak uhrát. Měl smůlu, že já na rozdíl od něj věděl, kdo přede mnou právě stojí. Na druhou stranu, proč bych měl to před ním měl dát najevo.

,,Nejsem si jistý. Možná byste měl dotyčného nejdřív kontaktovat. Potulovat se tu takhle kolem nebudí nejlepší dojem." pověděl jsem s lehkým úsměvem. Pokorně kývl a s nervózním úsměvem se dal na odchod. Když mi zmizel z dohledu, pokračoval jsem dál.

Abych se nějak zabavil, pustil jsem se do vaření. V průběhu toho mi napsal Chan, že se nakonec opozdí jen o dvě hodiny, takže se měl vracet kolem sedmé. S úsměvem na tváři, jsem mu odepsal, že ho vyzvednu a ať si nedělá starosti s jídlem.

Vyšel jsem z bytu a ve vchodě byl Junhui. Myslel jsem, že ho má slova odradila, ale spletl jsem se. Stál přímo naproti Chanovo dveřím a hypnotizoval je pohledem, jako by snad čekal, že se sami od sebe otevřou. A opět byl natolik zamyšlený, že si nevšimnul, že už není na chodbě sám.

,,Už jste zjistil, zda tady bydlí váš známý?" nadhodil jsem, přičemž málem leknutím skočil do dveří. Junhui nejspíš neměl dobré svědomí, když se tak lekal, pomyslel jsem si.

,,Ehm, ano." hlesl krapet přidušeně.

,,Ale nezdá se, že by byl doma." podotkl jsem.

,,Asi ne." odvětil stroze. ,,Napadlo mě, že bych tu na něj počkal?" nadhodil nejistě, jako by chtěl mé schválení. Bohužel, něčeho takového se u mě nedočká. Budu jedině rád, když se od Chana bude držet co nejdál.

,,Víte, sousedi nejsou moc rádi, když se tu potulují cizí lidi. Bylo by lepší, kdybyste odešel." snažil jsem se znít mile, ačkoliv to bylo těžké, když jsem mluvil s člověkem, kvůli kterému se Chan trápil.

,,Dobře, pokud tedy uvidíte mladíka s nafialovělými vlasy, povíte mu, že ho hledal Jun?" optal se s lehkým úsměvem.

,,Oh, už vím, o kom mluvíte. Vynasnažím se." pověděl jsem s hraným úsměvem a dal se do kroku. Jun mě následoval, ale po cvhíli se naše cesty rozdělily, za což jsem byl jedině rád, protože jsem šel vyzvednout Chana.

Dorazil jsem na zastávku a sedl si na lavičku, než přijede autobus. Projížděl jsem sociální sítě, abych se nějak zabavil. Jakmile dorazil autobus, vyskočil jsem na nohy a telefon schoval do kapsy. Natěšeně jsem vyhlížel Chana. Když se se objevil v mém zorném poli, ihned jsem k němu přiběhl a stáhl si jej do objetí nehledě na výrazy ostatních lidí, co též vystupovali.

,,Tak moc jsem ti chyběl?" optal se mě. Odtáhl jsem se od něj a začal předstírat, že nad tím přemýšlím. Samozřejmě, že mi chyběl.

,,Možná trochu?" zalhal jsem, načaž nafoukl tváře, dotčeně si odfrkl a rovnou se rozešel domů. Přiběhl jsem k němu a dal mu ruku kolem ramen, kdyby chtěl utéct.

,,Samozřejmě, žes mi chyběl a moc. Nejsem zvyklý být bez tebe tak dlouho." hlesl jsem posmutněle a vyšpulil na něj spodní ret.

,,Za tu tvou roztomilost ti dpouštím." řekl s tím nejkraásnějším úsměvem na rtech, jaký jsem u něj zatím viděl.

,,Jinak snad se nebudeš zlobit..." na chvíli jsem se odmlčel a přemýšlel, jak bych měl začít, přičemž povytáhl obočí a čekal, co ze mě vypadne. ,,Dneska se kolem potuloval Junhui a já ho slušně poprosil, aby odešel." dodal jsem a modlil se, aby nebyl naštvaný.

,,Udělal jsi dobře. Po dnešním dni na něj vážně nemám náladu. Stejně si chce určitě postěžovat." povzdechl si a kroutil hlavou.

,,Ulevilo se mi. A jak bylo v práci?" raději jsem změnil téma. Stačilo, že jsem si odlehčil svědomí, a už jsem neměl potřebu se o něm dál bavit.

,,Wonwoo byl zase protivný, Mingyu nešťastný a já musel být mezi nimi a snažit se přimět ty dva, aby jeden s druhým komunikovali normálně. Ne že bych uspěl, a proto jsem řekl, že když se neumí dohodnout, odcházím dřív. Oba souhlasili a dál hráli uaržené. Podivuhodně to byla jediná věc, na které se dnes shodli. zajímalo by mě, jestli jsou ještě v kanceláři, nebo už také odešli." skončil svůj dlouhý monolog a opět si povzdechl. Dnešek pro něj musel být opravdu vyčerpávající.

,,Čím víc mi popisuješ Mingyua s Wonwooem, tím větší mám pocit, že preožívají pubertu znova." řekl jsem a začal se smát.

,,Naprosto s tebou souhlasím, jen někdy je toho až moc. A od té večeře je to s nimi náročnejší. Wonwoo se snaží tvým pocitům, odporovat čím dál víc a nic netušící Mingyu přemýšlí, co udělal špatně. Stejně ti dva skončí spolu, tak proč z toho dělají takové drama?" nadhodil unaveně.

,,Jak si můžeš být tak jistý, že skončí spolu? Co když ho Wonwoo nemiluje?" optal jsem se.

,,Kdybys ho viděl, řekneš opak. Všechno co jsem ti vyprávěl, jsem nijak zvlášť nepřikrašloval. Ti dva se opravdu milují, jenže Wonwoo dává přednost mínění veřejnosti než jeho pocitům a také je moc hrdý, takže si nechce přiznat, že se zamiloval do někoho, o kom všichni smýšlí jako o ikoně dokonalosti." vysvětlil mi, přičemž jsem na srizuměnou pokýval hlavou.

,,Když už jsme u tohohle tématu...je někdo, koho máš rád?" optal se a začal kmitat obočím.

,,Někdo by se našel." odpověděl jsem a štípl jej do tváře.

,,Vážně? Znám ho?" vyptával se dál a sadce se při tom usmíval.

,,Vlastně jich je víc, jednoho znáš a druhého teprve poznáš." neodpověděl jsem přímo a též mu věnoval úsměv. Samozřejmě jsem měl na mysli jeho a Sofii. Nakrčil obočí a zkoumavě si mě prohlížel, jako by snad věřil, že z mé tváře vyčte, o koho jde. Zakroutil jsem nad ním hlavou a rozcuchal mu vlasy.

,,Když přijdeš na to, koho jsem tím myslel,splním ti jedno přání, co na to říkáš?" navrhl jsem mu.

,,To ale není fér, došlo mi, že o lidech ve tvém životě nemám vůbec ponětí, kdežto ty znáš všechny mé blízké. Jak bych mohl jednoho z nich znát?" optal se a poraženě vydechl. Musel jsem se smát, takže mu to vážně nedošlo.

,,Nikdy ses mě neptal, ale teď bych ti stejně neodpověděl, pak by to bylo moc lehké."

,,Máš pravdu, teď se kvůli tomu cítím zle. Jaký je časový limit?" nadhodil a otevřel dveře od vchodu.

,,Neomezený, takže máš času, kolik budeš chtít. Jinak obávám se, že se tenhle týden opravdu vůbec neuvidíme. Musím odjet na několik dní za rodinou a nejspíš se vrátím až v neděli." povzdechl jsem si a odemkl dveře od bytu.

,,Stalo se snad něco?" optal se zděšeně a následoval mě do kuchyně, abych mohl dát ohřát jídlo. Opřel jsem se o linku a prohlížel si Chana, který stál naproti.

,,Ne. Jen jsem příliš dlouho odkládal návštěvu rodičů a zítra přijíždí i prarodiče, takže se tomu nevyhnu." vysvětlil jsem mu a lehce se usmál. Chápavě přikývl a zvlásštně si mě prohlížel. Nakonec rozpřáhl ruce a šel ke mně. Omotal mi ruce kolem pasu a natiskl se na mě.

,,To už se ti teď stýská?" šeptl jsem a objetí mu oplatil.

,,Ne, objímám pro případ, že se mi později bude stýskat." hlesl jsem a ještě víc zpěvnil stisk.

,,Doufám, že si v mé nepřítomnosti nenajdeš náhradu."

,,Budu se snažit."

,,Co prosím?" vyhrkl jsem dotčeně.

,,To byl samozřejmě vtip." uklidnil mě a začal se smát. Přestal jsem jej oblímat a za ten hloupý vtip ho štípl do tváře.

--

Jel jsem z práce autobusem domů a bezduše se díval před sebe. Opět jsem byl vyčerpaný, protože ti dva se zase celý den dohadovali a ze mě si dělali poslíčka. Nakonec jsem se jim na to vykašlal a odešel dřív, protože bych se z nich buď zbláznil, nebo bych je zabil.

Dneska bych byl za Vernona ještě radši, ale bohužel, už byl dávno u rodičů a zdál se dost zaneprázdněný, takže má nálada byla o to víc ponurá. Pokud by mě ještě někdo stihl naštvat, neskončil by dobře.

Vystoupil jsem z autobusu a už teď zalitoval, že nevidím Vernonovo úsměv tak jako vždy. Smutně jsem si povzdechl a pomalým krokem si to mířil domů. Zanedlouho už jsem stál před vchodem a vytahoval si klíče. Odemkl jsem si a spohledem upřeným do země jsem zamířil ke dveřím svého bytu.

Pár kroků před nimi mě zastavila něčí ruka. Pohlédl jsem nahoru v naději, že se jednalo o Vernona, ale osoba přede mnou do něj daleko. Otráveně jsem vydechl, když jsem se díval na Juna. Proč tu musel být zrovna on? Kohokoliv jiného bych tu uvítal radši.

,,Pokud ses přišel hádat, můžeš rovnou odejít, protože na tohle já nemám náaladu." upozornil jsem ho, než stačil cokoliv říct.

,,Ty máš teda náladu. Ahoj, by taky neuškodilo." řekl podrážděně a pokroutil nade mnou očima.

,,Právě že nemám..." hlesl jsem spíš pro sebe. Dal jsem jeho ruku pryč a odemkl dveře od bytu. Vešel jsem dovnitř. Aniž by počkal na pozvání, vešel dovnitř.

,,Takže proč jsi přišel? Vím, že jsi tu byl i včera." začal jsem, abych to měl co nejdříve za sebou.

,,Když to víš, proč jsi nereagoval na zprávy nebo mi třeba nezavolal?" optal se krapet podrážděně.

,,Měl jsem nabitý program. Nemám čas řešit jen tebe. Poslední dobou se spolu nedokážeme bavit normálně, tak proč se obtěžovat?" vysvětlil jsem mu.

,,Bože, co ti dneska, kdo udělal? To je jedno, proč jsi řekl Cheolovi, co se mezi námi stalo? Víš, jaký to je s ním a s Jeonghanem pracovat v jedné kanceláři?" nadhodil vyčítavě.

,,Protože jsi mu namluvil, že jsem se přestěhoval kvůli Haovi a mám s ním bůhvíjaký románek a tebe kvůli němu ignoruji. To byla poslední kapka, June! Nemůžeš své chyby pořád svádět na ostatní, takže jsem neviděl důvod, proč bych o našem vztahu, jestli se to tak dá nazvat, měl mlčet." odpověděl jsem a škodolibě se usmál. ,,Vyplývá z toho poučení...než něco, uděláš, měl by ses zamyslet nad následky." dodal jsem, přičemž mě najednou chytil za límec košile a přitáhl k sobě. Naštvaně na mě hleděl a rozmýšlel si, co řekne. Vždycky byl impulzivní.

,,Ty!" dostal ze sebe a stále se snažil přijít na to, co má říct.

,,Co? Nemáš slov? Nedivím se, nemáš totiž právo mi cokoliv vyčítat a místo stěžování, ses měl raději omluvit. Tohle sis zavinil sám!" řekl jsem ostře a smetl jeho ruku dolů. Poraženě si povzdechl a o pár kroků odstoupil.

,,Máš pravdu, promiň." hlesl a podivuhodně to znělo upřímně. Už jsem chtěl něco říct, když v tom opět promluvil. ,,Ten den jsem jednal moc impulzivně, neměl jsem za ním vůbec chodit. Naštvalo mě, že u tebe byl. Naštvalo mě, co jsi řekl a nejvíc asi to, co jsem ti řekl já. Nemyslel jsem to tak. Má slova ti musela ublížit. A když se nad tím ohlédnu, nechápu, čeho jsem tím chtěl docílit. Stejně by ses nepřestěhoval zpět." zakroutil nad sebou hlavou. Jeho výraz říkal, že toho lituje.

,,Ne, už bych se nevrátil, tady se mám dobře. Nechci s tebou takhle bojovat, takže pokud ještě stojíš o přátelství se mnou, jsem ochotný hodit to za hlavu." pověděl jsem milejším tónem.

,,Moc rád a vážně se omlouvám." řekl s úsměvem. Rozpřáhl ruce a nejistě se na mě díval. Vyšel jsem mu vstříc, přistoupil jsem k němu a objal jej. Napodobil mě a pořádně mě na sebe natiskl.

,,Chyběl jsi mi." šeptl mi do ucha a trochu se odtáhl, aby mi viděl do očí. Chvíli jsem se jimi nechal okouzlit. Přece jen byli to oči mého nejoblíbenějšího hyunga. Když se však ke mně začaly přibližovat, uhnul jsem do strany. Bylo mi jasné, že mě chce políbit.

,,Tohle mezi sebou přátelé nedělají." upozornil jsem ho a přetal jej objímat.

,,Promiň, zlovyk..." hlesl s nevinným úsměvem. Protočil jsem nad ním očima, ale neubránil jsem se úsměvu.

,,Dneska jsem měl opravdu špatný den, nedáme si sklenku, když už jsme se usmířili?" nadhodil jsem, přičemž souhlasně kývl. Vděčně jsem se usmál a šel k lednici.

Pokračování příště...