Ahoj!!

Věnováno VeVe-IsHere <3

Zrovna jsem měl jednání s možným budoucím klientem, když v tom jsem pár stolů opodál zaslechl křik. Oba nás přepadla zvědavost, a tak jsme se otočili za křikem a poslouchali, o čem se tak dohadují.

Jejich hádka mi přišla triviální, dokud jsem mezi nimi nezahlédl Chana. Litoval jsem jej. Marně se je snažil zastavit, ale nakonec to vzdal a jen nad nimi kroutil hlavou. Ale byl opravdu roztomilý, když se čertil a v tom obleku...no co si budeme povídat, byl prostě k nakousnutí...

,,Není to Choi Seungcheol a Kim Mingyu?" optal se pan Jung, čímž mě vytrhl z myšlenek.

,,Myslím, že ano. Vždy mi přijde vtipné, jak spolu ředitelé největších firem soupeří, ale pak se takhle schází u večeře, hašteří se, nakonec se začnou smát a baví se spolu jako nejlepší přátelé. Ti dva spolu chodili do školy. Právě Seungcheol přivedl Mingyua na tuhle cestu a oběma se daří víc než dost." snažil jsem se odvrátit jeho pozornost od hádky poznatkami od Chana.

,,Tak to jsem netušil. Vidím, že jste dobře informovaný." pověděl s úsměvem.

,,Mám velice dobré zdroje, ale teď zpět k nám. Můžu se těšit na spolupráci s Vámi?" optal jsem se s úsměvem.

,,Samozřejmě." odsouhlasil mi to a též se mile usmál. Poté se podíval na hodinky a doslova se zděsil. ,,Pokud je to vše, snad mě omluvíte, ale už opravdu musím běžet." pověděl pan Jung.

,,V pořádku. Budu se těšit na naše další setkání." pověděl jsem, načež jsme se oba zvedli od stolu. Potřásl jsem si s ním rukou a šel jej vyprovodit.

Vrátil jsem se ke stolu. Ti čtyři se stále dohadovali. Přestali, až když jim číšník donesl jídlo. Chan se stále mračil, což se mi moc nelíbilo, a tak jsem přivolal číšníka, co mě předtím obsloužil, a nechal si od něj doporučit dezert na zlepšení nálady.

,,Doporučil bych tento zmrzlinový pohár. Nevypadáte, že byste potřeboval zlepšit náladu." podělil se o svůj názor.

,,Nepotřebuji, ale můj soused ano. Mohl byste ten pohár zanést mladíkovi s nafialovělými vlasy a předat mu vzkaz?" optal jsem se a prosebně se usmál.

,,Samozřejmě a co pak mu mám vzkázat?" zeptal se nazpátek.

,,Napíšu mu to, ptát se před jeho společníky není zrovna dobré, jsou to hrozní rýpalové, takže prosím výhradně do jeho rukou. Poté si vemte vzkaz k sobě a nenápadně mi přijďte sdělit odpověď." sdělil jsem mu instrukce.

,,Jak si přejete." řekl s úsměvem. Vzal si ode mě přeložený papír a odešel.

Po chvíli se číšník objevil u jejich stolu. Chan se podivill, když se před ním objevil zmrzlinový pohár, ale po přečtení mého vzkazu se zeširoka usmál. Už v tu chvíli jsem věděl, že bude souhlasit. Jen mě trochu zamrzelo, že se ani jednou nepodíval, kde jsem...na druhou stranu v jeho situaci to bylo pochopitelné.

Po několika minutách číšník potvrdil mou domněnku. Protože pan Jung spěchal, jídlo jsme vynechali, a tak jsem si rovnou objednal své oblíbené těstoviny a zanechal číšníkovi tučné dýško.

Nakonec se posezení v restauraci moc nelišilo od filmového večera. Při sledování těch pěti jsem měl pocit, že se dívám na drama, jak mezi sebou soupeřili, kdo je pro koho nejlepší. Následně se z toho stala komedie, v níž se přátelsky hašteřili a neustále se smáli. A nakonec se z toho stal pokus o romantiku, kde figuroval především Mingyu s Chanem. Mingyu mu pořád něco našeptával, dával mu ruku kolem ramen a hladil ho po vlasech.

První dva žánry mi nevadili, ale z toho posledního jsem neměl ani trochu radost. Žárlil jsem a to tak moc, že jsem chvílemi bojoval sám se sebou, abych se nezvedl od stolu a nešel k tomu jejich, abych Mingyuovi vysvětlil, jak se věci mají...jenže co bych mu nakonec řekl? Nejsme spolu nijak svázaný a Chan ani netuší, že k němu chovám jisté city. Neměl jsem právo mu dělat scény, a tak jsem je jen nečinně sledoval dál.

Seungcheol nechal přinést lahev vína, po chvíli další a další. Dva z nich se zdržovali a snažili se mírnit ostatní. Myslím, že podle vyprávění se jednalo o Jeonghana, jeho náhradní matka, a Wonwooa, zamračený kolega z práce. Seungcheol se totiž nejspíš předháněl s Mingyuem, kdo toho vydrží víc.

A Chan? Chan ani nemusel tolik pít na to, aby působil njevíc opile. Hlasitě se smál, tvářičky měl zarudlé a při chůzi měl problém s rovnováhou. Ovšem i v tomto stavu byl sladký.

--

Když se dali na odchod, šel jsem zaplatit svůj účet a nenápadně je sledoval. Wonwoo podpírající opilého Mingyua se strohým "nashledanou" rozloučil s Chanem a Jeonghanem, Seungcheol byl jaksi mimo hru. Hlavu si opíral o Jeonghanovo rameno a nejspíš se schyloval ke spánku soudě podle zavřených očí.

,,Channie, vydrž tu chvilku. Dotáhnu Cheola do auta a přijedu sem." pověděl Jeonghan s lehkým úsměvem.

,,Nechci, vezmu si taxi." řekl Chan, z čehož Jeonghan nebyl nadšený.

,,Opovaž se někam volat. V tomhle stavu tě nenechám jet samotného domů. Počkej tu!" přikázal mu.

,,Zase jsi zlej a říkáš mi, co mám dělat!" vzdoroval mu Chan, Jeonghan nad ním jen zakroutil hlavou a dal se i se Seungcheolem do kroku.

Trochu mi ho bylo líto, a tak jsem se rozhodl mu s jednou starostí pomoci. Přistoupil jsem k Chanovi a zezadu jej objal. Lehce nadskočil, ale stejně se nechal dál objímat.

,,Úplně jsi na mě zapomněl." šeptl jsem krapet vyčítavě.

,,Vernone?" hlesl s nejistotou.

,,Ano, jsem to já. Jsi překvapený?"

,,Máma se bude zlobit, musíme se schovat." řekl vystrašeně, aniž by odpověděl na mou otázku. Vytrhl se mi z objetí, chytil mě za ruku a táhl mě do uličky vedle restaurace. Aniž by si to nejspíš uvědomil, silou mě natlačil na zeď.

Začínal jsem být mírně vzrušený, v tom normálním slova smyslu, co by ve svém stavu mohl udělat. Na druhou stranu jsem měl také mírné obavy, co bych mu mohl provést já, protože jsem mu ruce samovolně omotal kolem pasu a měl jsem děsné nutkání ho přitisknout k sobě a políbit.

,,Uvědomuješ si do jaké pozice mě stavíš?" nadhodil jsem nepočítajíc s normální odpovědí.

,,Psst! Nesmí nás najít!" upozornil mě, přiložil mi prst na rty a zběsile se začal rozhlížet kolem. Nic jsem na to neřekl a jen si jej přitáhl k sobě.

,,Co to?" vypadlo z něj.

,,Když nás někdo z dálky zahlédne, budou si myslet, že jsme zamilovaný pár, takže sem jen tak nepůjde." vysvětlil jsem mu. Jen s úsměvem kývl a hleděl mi do očí. Usmál jsem se a užíval si tu blízkost.

Po několika minutách jsem jej propustil ze sevření, ale on se nechtěl odtáhnout a pořád mě dál držel. ,,Moc rád bych se tu s tebou objímal, ale měl bys napsat Jeonghanovi, aby se o tebe nebál." prolomil jsem ticho a pohladil jej po vlasech.

,,Ale chci, abys mě pak zase objímal." řekl a vyšpulil na mě spodní ret a vytáhl si telefon z kapsy, aniž by čekal na mou odpověď. Náhle se začal mračit a prstem jezdil po telefonu sem a tam. Nakonec mi telefon podal.

,,Nechci mu psát, ty písmenka mi pořád utíkají!" vyhrkl naštvaně.

,,Jsi tak sladký. Neboj se, napíšu mu a pak tě vezmu domů, co na to říkáš?"

,,A jo. My spolu měli jít domů, zapomněl jsem." hlesl omluvně a smutně se na mě díval. Bože zastavte ho, nebo se mi zastaví srdce z jeho roztomilosti.

,,S tím si nelam hlavičku." pověděl jsem a dovolil si napsat z jeho telefonu Jeonghanovi, že je skoro doma a že se o něj nemusí bát. Následně jsem mu mobil vrátil. Chytil jsem jej za ruku a dovedl ke svému autu.

--

Zaparkoval jsem kousek od panelového domu a probudil Chana, který usnul po cestě. Několikrát zamrkal, aby si zvykl na světlo a poté se rozhlédl kolem.

,,Nechtěl jsem tě budit, ale už jsme skoro doma. V posteli se ti bude spát líp, tak pojď." pověděl jsem a odpoutal jej.

,,A budeš v ní spát i ty?" optal se s tak nevinným výrazem, což mě opět donutilo k úsměvu.

,,Kdybys jen věděl, co říkáš." šeptl jsem. Vystoupil jsem z auta, zavřel dveře a přešel k těm jeho, které jsem otevřel a nastavil mu pomocnou ruku. Chytil se mě a vystoupil. Zavřel jsem za ním a zamkl.

Podivuhodně jsme se bez obtíží dostali do vchodu. Tiše jsem jej vedl chodbou, abychom nevzbudili naše postarší sousedy. Zastavili jsme se před dveřmi jeho bytu.

,,Kde pak máš klíče?"

,,V kapse?" odpověděl nejistě. Přemýšlel jsem, zda ho mám opravdu prošacovat nebo ne. Ne, že by mě to nelákalo, ale přeci jen byl ve stavu, kdy úplně nevnímal a já bych byl nerad, kdyby se kvůli tomu druhý den cítil znechuceně. ,,Proč ti to dnes tak sluší?" náhle se optal.

,,Co to povídáš, tobě to sluší daleko víc, ale teď bych byl rád, kdybys našel svoje klíče, ať si můžeš jít lehnout." odpověděl jsem s úsměvem.

,,Dobře a půjdeš mě uložit?" nadhodil a začal si prohledávat kapsy.

,,Dnes výjimečně ano." odvětil jsem a to už držel klíče v ruce a snažil se odemknout. Když jsem viděl, jak s tím zápasí, vzal jsem mu je z ruky a strčil do zámku. Odemkl jsem a vešel s Chanem dovnitř.

Pomohl jsem Chanovi vyzout boty a šel jej doprovodit do ložnice. Jenže zavrávoral, rychle jsem ho chytil za ruku, aby nespadl. Neodolal jsem a nakonec si ho přitáhl do objetí. Usmál se a také mi omotal ruce kolem pasu.

Pomaličku jsem s ním postupoval vpřed a při tom bojoval s nutkáním jej políbit. Vážně jsem tak moc chtěl, ale v jeho stavu by to bylo dost nevhodné. Narazil jsem na dveře ložnice. Když jsem je chtěl otevřít, Chanovo ruka mě zarazila.

,,Ještě nechci spát." šeptl a stále mi hleděl do očí.

,,A co bys chtěl dělat?" optal jsem se, ale místo odpovědi mě políbil na tvář. Překvapeně jsem na něj hleděl, když se vrátil do původní polohy. Nedokázal jsem ze sebe dostat ani slovo.

,,Děkuji za tu zmrzlinu." pověděl s nevinným úsměvem, čímž mi i vysvětlil, proč to udělal. Byl jsem zmatený, neboť to působilo, jako by věděl, co dělá a říká. Ale co když to byl jen pocit? Než nad tím hloubat by bylo lepší to zjistit, říkal jsem si.

,,Zlepšila ti zmrzlina náladu a byla dostatečně sladká?" optal jsem se s úsměvem.

,,Nepotřeboval jsem zmrzlinu, stačilo vědět, že jsi na blízku. Navíc není nic sladšího než ty." odpověděl a letmo mě políbil na rty, což mě opět na malou chvíli vykolejilo a také zvýšilo potlačované nutkání.

,,Ty si opravdu neuvědomuješ do jaké pozice mě stavíš..." šeptl jsem a spojil naše rty. Nijak neprotestoval, naopak se na mě ještě víc natiskl a pohnul rty proti těm mým. Oplatil jsem mu to, Chan zase mě a takhle jsme to udělali ještě dvakrát, než jsme se začali líbat. Věděl jsem, že je špatné takhle využívat situace, kdy není úplně při smyslech, ale nemohl jsem si pomoc.

Nechtíc jsem oddělil naše rty kvůli nedostatku vzduchu a hleděl mu do očí. Do očí, ve kterých se odrážela touha. Nejspíš byla stejná, jakou jsem pociťoval já, když se mě pokusil znovu políbit. Tentokrát jsem ho však zastavil.

,,Promiň, ale tohle bych rád, až budeš plně při smyslech, už tak jsem zašel příliš daleko a jen doufám, že na mě zítra nebudeš mít jiný názor." pověděl jsem. Něco mi však říkalo, že si nebude nic pamatovat.

Nezdálo se, že by mi úplně rozuměl. Jen na mě hleděl a hřbetem ruky přejížděl po mé tváři. Následně otevřel dveře a vtáhl mě dovnitř ložnice. Pousmál jsem se. Tenhle kluk mě prostě hrozně rád zkoušel, hlavně dneska.

Když už jsme byli vevnitř, sundal jsem mu sako a položil jej na kraj postele. Uložil jsem Chana do postele a přikryl dekou. Poté jsem ho letmo políbil na čelo a popřál mu dobrou noc s tím, že se uvidíme zítra. Sladce se na mě usmál a zamával mi. Úsměv jsem mu opětoval a následně odešel.

Pokračování příště...

Předem se omlouvám za chyby, později určitě opravím :33