Ahoj!! Věnováno VeVe-IsHere <

Jak jsem řekl včera Vernonovi, šel jsem po práci za Wonwooem. Cestou k němu jsem se zastavil v lékárně, kde jsem vzal všechny možné léky na nachlazení, neboť jsem nevěděl jaké preferuje. Také jsem zašel do obchodu a koupil potřebné věci na vaření. Silně jsem pochyboval, že by to ve svém stavu zvládl.

O hodinu později jsem konečně dorazil k jeho bytu a dalších deset minut mi trvalo, než jsem přišel na kombinaci zámku ke dveřím. Neudělal bych to, ale nereagoval na klepání, zvonění ani zprávy, i když moc dobře věděl, že přijdu. Přisuzoval jsem to tvrdému spánku a doufal jsem, že se nebude zlobit, ale nechtěl jsem se vracet s plnýma taškama zase zpátky.

Opatrně jsem za sebou zavřel. Svlékl jsem si bundu a dovolil si půjčit jeho věšák. Zul jsem si boty a poté tiše našlapoval chodbou vedoucí do obývacího pokoje. Málem jsem se zděsil, když jsem zahlédl toho dlouhána na pohovce zabaleného v dece s konzolí v ruce. S úšklebkem na tváři mi zamával, jakmile mě zaregistroval.

,,Otevřít jsi nemoh?" nadhodil jsem a zakroutil nad ním hlavou.

,,Přemýšlel jsem, jestli tě vážně pustit dovnitř nebo ne, ale nakonec se ti povedlo přijít na kombinaci zámku dřív, než jsem se rozhodl." zazubil se na mě. ,,Jako doma." dodal.

Na to, že byl nemocný, měl až podivuhodně dobrou náladu. A ten jeho škodolibý úsměv...musel jsem se oklepat.

,,Vážně těžké zkusit tvé narozeniny nebo heslo k počítači, které mimochodem také znám. Jinak vidím, že to s tebou není tak hrozný, když dokážeš hrát hry. Aspoň čaj sis k tomu měl udělat!" pokáral jsem ho a odebral se do kuchyně, kde jsem vyložil nákup.

,,Možná se mi jen nechtělo koukat na vás dva." řekl znechuceně.

Proč se tak choval? Pokud nechtěl, abych přišel, měl mě poslat do háje...

Nechal jsem převařit vodu a následně s ní zalil rozpustný prášek na nachlazení. Nechal jsem ho prozatím na lince. Vytáhl jsem hrnec z rýžovaru, nasypal do něj rýži, propláchl jsem ji a nakonec ji dal vařit. Také jsem připravil věci na vývar a až teprve poté jsem mu donesl horký nápoj.

Sedl jsem si vedle něj a čekal, než dohraje kolo, abych mu mohl sebrat konzoli. Věděl jsem, jací dokážou lidi být, když jim přerušíte hru a u tohoto bručouna jsem to pokoušet nechtěl už vůbec. I tak mě div nepřizabil pohledem, když jsem mu ji konečně vzal.

,,Vrátím ti ji, až to vypiješ." oznámil jsem mu a odložil konzoli stranou.

,,Co tě sem přivádí?" nadhodil a vzal si ze stolu horký nápoj. S nechutí se do něj pustil a upil půlku. Následně jej položil zpět na stůl.

,,Tvá nemoc? Bylo mi jasné, že tě tví online kamarádi nenavštíví a nepostarají se o tebe. Nemohl bych spát, kdybych si nebyl jistý, že je o tebe řádně postaráno." odpověděl jsem s úsměvem, díky čemuž se oklepal a zaksichtil se. Prevít jeden!

,,Asi budu zvracet." odvětil lhostejně.

,,Tak ti teda děkuji, ty umíš ocenit milé gesto." nafoukl jsem tváře.

,,Promiň, nejsem zvyklý. Co na to říká tvůj úžasný přítel?" nadhodil a snažil se znít lhostejně, ale já tam cítil tu zvědavost a závist.

,,Už to není můj přítel..." hlesl jsem tiše, ale zase ne tolik, aby mě neslyšel. Zmateně se na mě podíval a nejspíš se z mé tváře snažil vyčíst, zda jsem myslel svá slova vážně.

,,Cos říkal?" optal se nakonec.

,,No že už to není můj přítel!" zopakoval podrážděně, abych mu dal najevo, jak moc mě to štve.

,,Nějak se mi tomu nechce věřit. Proč vlastně? Vždyť jste byli tak slaďoučcí a děsně zamilovaní." prohodil se špetkou škodolibosti.

,,Že zrovna tobě se tomu nechce věřit. Určitě máš radost, co? Proč asi? Přece kvůli tobě!" prohodil jsem možná až příliš dramaticky soudě podle jeho provinilého pohledu. Chtěl něco říct, ale přerušil jsem ho.

,,Zpočátku jsem si vážně myslel, že bych ho mohl přimět se do mě zamilovat, ale spletl jsem se. Několikrát mě oslovil tvým jménem a někdy ne zrovna ve vhodných chvílích, což nebylo příjemné. Sice mě to štvalo, ale i to bych ještě snesl, jenže on se to najednou rozhodl ukončit. I když mu na mě podle všeho záleží, nemůže mě takhle ničit a nechat mě čekat na nemožné, protože stále miluje tebe a to se nejspíš nikdy nezmění." řekl jsem o něco klidněji a ke konci jsem začal natahovat.

Abych působil ještě věrohodněji, omotal jsem mu ruce kolem pasu a zabořil mu hlavu do hrudi. Představil jsem si, jaké by to bylo bez Vernona a slzy se dostavily sami. Překvapilo mě, že mi objetí oplatil a začal mě konejšivě plácat po zádech.

,,Divím se, že sis přišel pro útěchu ke mně...ale nemůžeš popřít, že jsem tě varoval." povzdechl si a jednu ruku ze zad přesunul do mých vlasů a začal je vískat.

,,Jsi vážně chladný! Jako bys s tím poučováním nemohl počkat, až se vybrečím." řekl jsem mezi vzlyky. Odtáhl jsem se od něj a otřel si obličej, abych mu mohl ukázat svůj zamračený výraz. I když jsem řekl, co jsem řekl, bylo to přesně naopak. Wonwoo byl právě teď až neobvykle přívětivý na to, jak mě nemá v lásce, pomyslel jsem si.

,,Vím, žes měl ve všem pravdu, ale i tak...co je na tobě a na mě ne, že se od tebe nedokáže odmilovat. Není to fér! Vždyť o něj ani nestojíš, tak proč se nemůže zamilovat do mě? Co je na mě tak špatného, že u všech nakonec zaujmu druhé místo?" nadhodil jsem. Nanovo jsem se rozbrečel a znovu se uvelebil na jeho hrudi.

,,Na tobě přece nic špatného není. I kdyř to nerad přiznávám, jsi opravdu pohledný, máš nádherný úsměv a přitažlivou osobnost, tak nehledej chyby na sobě ale na těch, co tě postavili na druhé místo. Co se týče Mingyua, možná je to nakonec jinak, než jsme si mysleli." pověděl a donutil mě k němu vzhlédnout, neboť jsem absolutně neměl ponětí, jak to myslel. Vždyť u Mingyua neexistovala žádná jiná možnost než ta, že Wonwooa bezvýhradně miluje.

,,Co mi uniká?" optal jsem se nechápavě a normálně se posadil. Doufal jsem, že mi k tomu něco poví a neutne naší konverzaci, což moc rád dělával. Náhle ke mně natáhl ruku a s bolestným úsměvem mi setřel slzy z tváře.

,,Viděl jsem ho se Seungcheolem. Původně jsem si myslel, že je tam Seungcheol kvůli tobě, ale když jsem pak viděl Mingyua, jak ho objímá a hladí po zádech...jak se na sebe láskyplně dívají a usmívají se stejně tak, došlo mi, že tam byl kvůli MIngyuovi." odpověděl mi. I když se to snažil skrýt, štvalo a zároveň ho to i mrzelo.

,,To přece nic neznamená. Seungcheol je zadaný a znám ho příliš dlouho na to, abych veděl, že by svého přítele nikdy nepodvedl." namítl jsem. Seungcheol byl sice idiot, co nechal MIngyua rok čekat na rozchod, ale nikdy by nepodvedl.

,,Vím, co jsem viděl." stál si za svým. Jak tvrdohlavý dokáže ještě být? Před chvílí jsem mu řekl, že ho Mingyu miluje, ale vůbec to nebere v potaz.

,,Mluvil jsem se Seungcheolem. Nejdřív ho seřval, ale když už byli u toho, rovnou si vyříkali svou minulost. Nerozešli se v nejlepším. Nevím, co přesně jsi viděl, ale Mingyu by si nezačal se zadaným a Cheol by nikdy nepodvedl." pověděl jsem s důrazem. Má slova ho však nepotěšila a už vůbec nepřesvědčila.

,,Jak naivní dokážeš být, že ho ještě bráníš? Dal ti kopačky a ty se ho stejně zastáváš." nechápavě nade mnou zakroutil hlavou.

,,Naivní? Přátelsky jsme se rozešli, protože mi upřímně pověděl o svých citech. Sám se divím proč, ale on miluje jen tebe. Tvrdohlavého idiota, který za vším hledá výmluvu, aby si nemusel přiznat, že ho taky miluje. Jak dlouho si s ním hodláš hrát? Čeká na tebe už přes čtyři roky a ty ho chceš nechat čekat ještě déle, ne-li navždy." sdělil jsem mu svůj názor pěkně od plic a nijak zvlášť nad tím nepřemýšlel, takže jsem si uvědomil až chvíli poté, že jsem vyzradil něco, co jsem neměl a on se toho chytil.

,,Co to zase meleš? Jak by mě mohl milovat přes čtyři roky?" nadhodil a svraštil obočí.

,,Naivní, tvrdohlavý a ještě k tomu ignorantský. Snad sis nemyslel, že by se tak moc zamiloval do tvé chladné masky a otřesného chování. Jestli ano, pak jsi naivnější než já." Na chvíli jsem se odmlčel a zhluboka se nadechl a poté vydechl, abych se trochu uklidnil. Jinak bych ho musel seřvat jak malé dítě.

,,To tě ani jednou nenapadlo zeptat se, proč cítí co cítí?" nadhodil jsem už o něco klidněji.

Když nic neříkal, zmučeně jsem si povzdechl. Jak tohle Mingyu mohl vydržet tak dlouho? Vážně jsem obdivoval jeho trpělivost. Nejradši bych mu všechno řekl, ale tohle je něco, co by mu měl říct on sám. Ode mě by tomu nejspíš stejně nevěřil.

,,Řekni mi, proč se nás snažíš dát dohromady, když právě kvůli mě tě nechal a smýšlíš o mě jako o tvrdohlavém idiotovi? Někdo takový se k němu nehodí, měl raději zůstat s tebou." vypadlo z něj po chvíli a já začal pociťovat nutkání mu jednu vrazit, ale držel jsem se zpět.

,,Protože stejně jako Mingyu věřím, že tohle všechno je jen hloupá přetvářka, díky níž se snažíš chránit a nedat najevo své city. Také věřím, že bys ho dokázal učinit šťastným a on naopak tebe. A i když mě to maličko štve, budu rád, když budete ob šťastní, tak už si přiznej, že k němu také něco cítíš, prosím." prohodil jsem zoufale, neboť už mi docházela slova, kterými bych ho mohl přesvědčit. Tím víc zoufalejší jsem byl, když opět mlčel.

,,Nevím, co se ti v minulosti stalo, že se tak bojíš někoho pustit k sobě, ale věřím, že s Mingyuem překonáš všechny své obavy. Vem si aspoň trochu příklad z Mingyua. Taky si toho dost prožil, ten zmetek Seungcheol ho nechal rok v nevědomosti poté, co mu nasliboval hory a doly, aby se s ním nakonec rozešel, protože se bál svých rodičů. Budeš stejný zbabělec jako on? Něco ti řeknu..." překryl mi dlaní ústa, takže jsem nemohl pokračovat dál.

,,Prosím, ty už nic neříkej, akorát mě z tebe bolí hlava." povzdechl si a dal ruku pryč, což neměl dělat, jestli nechtěl, abych opravdu nemluvil.

,,Tak to mě opravdu mrzí, ale ty to potřebuješ slyšet a budu do tebe hustit, dokud si to nepřiznáš." prohodil jsem a svraštil obočí.

,,Fajn, taky k němu něco cítím, přestaneš už?" nadhodil podrážděně.

,,Možná." mrkl jsem na něj.

,,Ty!" vyhrkl a ukázal na mě prstem, ale na nic dalšího už se nezmohl. Nakonec poraženě vydechl a víc se zachumlal do deky.

,,Ach bože! Nevěděl jsem, že dokážeš být i rozkošný, to chce památeční fotku." hlesl jsem zasněně a v rychlosti si ho vyfotil. Podivuhodně na to nic neřekl a jen se zamyšleně díval vpřed.

,,Stejně nechápu, jak se do mě mohl zamilovat..." pošeptal.

,,Co jsem předtím říkal na tvou osobu, jsem nemyslel tak úplně vážně. Ale co si budeme povídat? Jsi vysoký, velice pohledný a také mužný, to jsem cítil, když jsem se tulil k tvé hrudi." ušklíbl jsem se, po čemž na mě zhrozeně hleděl.

,,Neboj se, nechci tě balit, jen tě hodnotím. Máš hlas, do kterého by se zamiloval každý, působíš tak tajemně a chladně, což je samo o sobě přitažlivé. Jen to tvé neustálé odmítání je hrůza. Vážně před Mingyuem smekám, že to vydržel tak dlouho. No abych to shrnul, jsi dokonalost sama a nedivím se, že jsem s tebou prohrál." pověděl jsem mu svůj upřímný názor, díky nemuž totálně zrudl.

,,Snad jsem tě neuvedl do rozpaků?" začal jsem ho škádlit. Místo odpovědi odvrátil pohled, což mluvilo samo za sebe. Nechal jsem mu trochu prostoru, aby se uklidnil, a mezitím poslal Mingyuovi fotku Wonwooa.

,,Já...nevím, jestli to dokážu." zničehonic řekl a podíval se na mě.

Tušil jsem, o čem mluví. Dal jsem mu ruku na záda a pomalu po nich přejížděl. ,,Zkus to a uvidíš. Jen přemýšlením nad tím nic nezjistíš." pověděl jsem.

,,Nejsem tak odvážný jako ty." namítl nesměle.

,,Přijde mi, že jsi odvážný víc než dost. Nebo už jsi zapomněl, jak jsi Mingyua zavřel v zasedačce a políbil jsi ho?" optal jsem a zakmital obočím.

,,To jsem sice udělal, ale ta odvaha mi sotva vydržela pár minut, než jsem nakonec utekl. Nedokázal jsem čelit jeho slovům, ačkoliv byla pravdivá. No a řekněme, že jsme se bavili spíše o tobě, za což se omlouvám, protože jsem zrovna nepoužíval milá slova. Ať už jsem o tobě řekl cokoliv, nemyslel jsem to tak." hlesl a nervózně se usmál.

,,V pohodě, občas říkáme věci, které nemyslíme vážně." věnoval jsem mu úsměv.

,,Asi máš pravdu, ale přes to se teď cítím blbě. Pomáháš mi a staráš se o mě, i když se chovám jako idiot. Nezasloužím si to. Tolikrát jsem na tebe vyjel bezdůvodně a neustále ti opakoval, že nejsme přátelé a že se nemáš starat. Při tom jsem byl ve skutečnosti rád, že se mi snažíš být na blízku a to i když ses dal dohromady s ním..." nejspíš by pokračoval dál, kdyby se nezačal dusit.

Přísně jsem se na něj podíval a následně ukázal na sklenku. ,,Už nemusíš nic říkat, raději dopij ten nápoj!" poručil jsem mu.

,,Nemusíš se bát, stále se považuju za tvého kamaráda. Mě se lidi jen tak nezbaví, pokud to já sám nechci." vysvětlil jsem mu. ,,Teď si pusť nějaký seriál a odpočívej, udělám ti ještě kaši než půjdu." dodal jsem.

Když souhlasně kývl, zvedl jsem se z pohovky a šel do kuchyně, kde jsem se pustil do práce. V hlavě už jsem měl několik možností, jak pomoc těm dvěma se sblížit...

Pokračování příště...