Ahoj!!

Věnováno VeVe-IsHere <3 (jen tak tak jsem to stihla, snad ti to zlepší náladu) 

Jun mi po práci dělal společnost místo Vernona. Ne že bych to přímo vyžadoval, ale jeho bylo těžké odmítnout a já byl rád, že spolu zase normálně mluvíme. Také nikdo jiný nebyl k mání a no...co si budeme povídat, nebyl jsem zvyklý trávit volný čas sám.

Strávili jsme spolu i celou sobotu, kdy se mě vyptával na Minghaa a chtěl vědět, jaký je přesně náš vztah. Když jsem mu vysvětlil, že mezi námi žádný vztah krom toho přátelského není, cítil se dost hloupě. Přes to se na něj vyptával dál. Přišlo mi až zvláštní, jak moc se o něj zajímal.

Vyptávat se na vztah se mnou byla jedna věc, ale chtít vědět jeho oblíbené jídlo, barvu, žánr seriálů, kam rád chodí a podobně je zase věc druhá. Možná mě tím jen zkoušel, nebo se s ním setkal, i když mi tvrdil opak, a něčím ho zaujal, protože Minghao byl opravdu moc pěkný kousek. Nevím. Netušil jsem, o co mu šlo, ale dokud mi kvůli němu nedělal scény, bylo mi to jedno.

V neděli měl něco v plánu, což mi nevadilo, protože se měl vracet Vernon. Také jsem Juna rovnou upozorňoval, že nebudu mít tolik času. Naneštstí se nevyptával proč a i kdyby se ptal, nejspíš bych mu to stejně neřekl, neboť by akorát dělal ukvapené závěry.

--

Vstal jsem až kolem poledne. Měl jsem času nazbyt, tak proč si nepřispat? Vylezl jsem z postele a zamířil do koupelny, kde jsem vykonal každodenní hygienu. Převlékl jsem se a šel si udělat něco k snědku.

Po jídle jsem se pustil do uklízení. Když jsem měl vše uklizené, napsal jsem Vernonovi a optal se jej, co by si dal za jídlo. Jakmile jsem dostal odpověď, šel jsem do obchodu nakoupit potřebné věci na vaření.

Po necéle hodině jsem se vrátil s nákupem domů. Vybalil jsem jej a uklidil. Měl jsem ještě dost času, než se Vernon vrátí, a tak jsem si na chvíli sedl k televizi. Přepínal jsem jeden program za druhým, protože tam nedávalo nic zajímavého. Náhle mi však začal zvonit telefon a do toho mi někdo klepal na dveře.

Nevěděl jsem, co dřív. Jestli jít otevřít, nebo zvednout telefon. Nakonec jsem se rozhodl udělat obě věci najednou. Podíval jsem se, kdo mi volá a pomalu šel ke dveřím. Když jsem viděl, že jde o Haa, ihned jsem hovor zvedl. Mezitím jsem došel ke dveřím, za nimiž stál Jun.

Překvapeně jsem na něj hleděl a do toho poslouchal, co mi říká Minghao. Nakrčil obočí a nahl se ke mně. Nejspíš chtěl vědět, s kým telefonuji. Prstem jsem ho upozornil, aby to nedělal, a pozval ho dál. Zavřel za námi dveře a nafoukl tváře.

,,Dobře, takže se uvidíme ve středu, ujistím se, že mi do toho nic nevleze. Kdyby se něco změnilo u tebe, zavolej." pověděl jsem s úsměvem na rtech a přikyvoval jeho slovům v telefonu.

,,Taky jsem tě rád slyšel, budu se těšit." zvolal jsem radostně a nakonec hovor zavěsil, protože už musel jít.

,,Na koho se těšíš?" optal se zvědavě. 

,,Na Minghaa. Po takové době má konečně čas, a tak by mě rád viděl." pověděl provokativně. 

,,Zvláštní, myslel jsem, že v poslední době měl času ažaž." zamrmlal si pro sebe, přesto jsem slyšel každičký slovo. Jeho slova mě zarazila. 

,,Jak víš, kolik času má Minghao?" nakrčil jsem obočí. Měl jsem čím dál větší podezření, že se s ním Jun schází. Ne! Blbost, Minghao by mi řekl, kdyby se bavil s Junem. Navíc o Junovi nemá zrovna dobrý mínění. 

,,Co? O čem to mluvíš? Říkal jsem, že ty nemáš dostatek času a najednou jdeš s Minghaem ven..." snažil se to zakecat. Jasně jsem ho slyšel, ale nechtěl jsem to řešit. Potřeboval jsem vědět, proč přišel a nějak mile se ho zbavit. 

,,Ach tak...no víš, na Minghaa si udělám čas vždycky. Proč jsi vlastně přišel, říkal jsi, že máš plány." 

,,Ok, to si budu brát osobně. Jinak mám plány ale až na večer, tak jsem se rozhodl tě jít pozdravit." vysvětlil mi. 

,,Aha. Já mám taky plány. Dnes se vrací můj soused, kterého jsi onehdy potkal..." začal jsem opatrně. 

,,A?" optal se nechápavě a upřeně se na mě díval. 

,,Měl jsem v plánu mu uvařit, než se vrátí, takže jestli tu zůstaneš, nebudu se ti moci plně věnovat." dodal jsem a nevinně se usmál. Doufal jsem, že by ho to mohlo odradit. 

,,To nevadí, nebo mám raději odejít?" položil mi další otázku a nasadil svůj přehnaně smutný výraz, který doslova křikčel, abych ho neposílal pryč. 

,,Fajn, tak můžeš ještě chvíli zůstat a dívat se, jak mi to jde." nakonec jsem řekl a dovedl jej do kuchyně. Vytáhl jsem si maso, zeleninu a jiné potřebné věci. Všechno jsem omyl a pustil se do krájení. 

,,Nečekal jsem, že budeš vařit, u nás si nikdy nevařil."  pověděl krapet vyčítavě. 

,,No měl jsem rád tvou čínskou kuchyni a celkově vše, co jsi uvařil. Ale nezapomeň, že jsem neměl zrovna na výběr. Nikdy jsi mě do kuchyně nepustil a já tak vařil jen, když jsi musel služebně pryč." bránil jsem se. 

,,Pravda." hlesl poraženě. ,,Budeš chtít pomoc?" nabídl mi. 

,,Ne, zvládnu to sám." odmítl jsem. 

,,Netušil jsem, že spolu máte tak dobrý vztah, že mu takhle vyvařuješ. Když mě potkal na té chodbě, choval se, jako by tě sotva znal." směr, kterým se začala ubírat konverzace, se mi vůbec nelíbil.

,,To protože něvěděl, kdo jsi, jinak spolu máme dobrý vztah. Jsme tu jediní v tak mladém věku. Kolem žijí jen postarší lidé, proto nebudí dobrý dojem, když se tu potuluješ kolem." vysvětlil jsem mu. 

,,Chápu a už to neudělám." pověděl omluvně. 

Vážně jsem doufal, že ho má zaneprázdněnost odradí, ale zůstal, dokud jsem neměl uvařeno. Aby se neřeklo, nandal jsem mu malou porci. Už po prvním soustu vypadal překvapeně a hned mě začal chválit...což mě spíš naštvalo, než potěšilo, i když to myslel jen dobře. Jeho reakce na mě působila, jako by ho vážně nikdy nenapadlo, že i já bych mohl dokázat dobře uvařit.

S chutí všechno snědl a znovu mě pochválil se slovy, že se bude těšit na můj příští výtvor. Budu vařit jen pro jednu osobu a tou je Vernon, pomyslel jsem si a v duchu nad ním protočil očima. Před ním jsem však jen s lehkým úsměvem souhlasně pokýval hlavou a sklidil nádobí ze stolu. 

Když jsem se ho chystal umýt, stoupl si za mě a omotal mi ruce kolem pasu. Oklepal jsem se nad tím náhlým útokem a snažil se mu vykroutit ze sevření, ale s puštěnou vodou a nádobím v ruce to zrovna nešlo...leda bych ho s tím praštil. 

,,Už budu muset jít." pošeptal mi a hlavu si opřel o mé rameno. Chápavě jsem přikývl a rychle spláchl zbytek nádobí. Otřel jsem si ruce do utěrky a s úsměvem jej šel vyprovodit. 

Nechal jsem pootevřené dveře a šel s ním k těm od vchodu. Pár kroků před nimi si mě však opět stáhl do objetí. Vyvedený z míry jeho dalším útokem jsem sotva stačil postřehnout, že se zády opírám o zeď. Následně mě pustil, ale ruce si zapřel těsně vedle mých ramen, abych nemohl utéct. 

,,Co to vyvádíš?" optal jsem se krapet podrážděně. Každou chvíli se měl vracet Vernon a on pořád musel dělat blbosti. Nestál jsem o to, aby nás dva spolu viděl. 

Nic mi na to neřekl a naklonil se ke mně. Myslel jsem, že mě chce políbit, a tak jsem instinktivně uhnul do strany. ,,Jsi roztomilý, víš to?" nadhodil a tiše se zasmál. Stále jsem měl pohled odvrácený.

Dvěma prsty mě chytil za bradu a přetočil mi hlavu k sobě. S toužebným výrazem na mě hleděl a znovu se začal přibližovat. Tentokrát mě vážně chtěl políbit. Rukou jsem mu překryl ústa, než to stihl udělat. 

,,Tohle už nikdy nedělej. Říkal jsem ti, že se bude jednat jen o čistě přátelský vztah." upozornil jsem jej a udělal dva kroky bokem, kdyby se přeci jen chtěl znovu pokusit. 

,,Jak sladké, stejně tě přiměju, aby ses do mě znovu zamiloval..." pověděl s úsměvem a dal se na odchod. Jak jsem se za ním díval, spatřil jsem Vernona stát ve dveřích s velice zvláštním výrazem. Neměl jsem sebemenší ponětí, kolik toho viděl a slyšel, ale přesně tomuhle jsem se chtěl vyhnout. 

Ustoupil Junovi a vešel dovnitř. Jakmile se dveře zavřely, přiběhl jsem k Vernonovi a přitáhl si jej do objetí. Chvíli mu trvalo, než mi objetí oplatil. Že by byl naštvaný, ptal jsem se. Aniž bych svou otázku vyřkl nahlas, nevědomky mi odpověděl. 

,,Vidím, že sis přece jen náhradu našel..." pošeptal mi. Jako bych v jeho tónu slyšel špetku jízlivosti. 

,,Tak to není! On by tě nikdy nemohl nahradit, nikdy!" pověděl jsem s důrazem, aby pochopil, že to myslím vážně. Možná mu tím dojde i něco jiného. Nic na to neřekl a jen mě dál objímal. 

Když jsem se přestali objímat, zalezli jsme si každý k sobě. Vernon si potřeboval odložit věci a dát si sprchu a já tak mohl v klidu přihřát jídlo a prostřít stůl. 

O deset minut později už mi klepal na dveře. Rychle jsem šel otevřít a za dveřmi jsem spatřil snad tu nejkrásnější verzi Vernona, co jsem do teď viděl. Vlasy, které byly stále mokré a kapaly z nich kapičky, měl rozházené do všech stran a některé se snažily zakrýt jeho překrásné karamelové oči. 

Než jsem stačil cokoliv říct, stáhl si mě do objetí a tiskl mě k sobě tak pevně, že jsem cítil tlukot jeho srdce. Pousmál jsem se a společně s ním couvl o dva kroky, abych za námi mohl zavřít. 

,,Děje se něco?" optal jsem se tiše a začal ho konejšivě plácat po zádech. 

,,Nic. Jen jsi mi hrozně chyběl." pošeptal mi. 

Hodnou dobu jsme se takhle objímali, ale nakonec jsem to musel zarazit. Vernon měl stále mokré vlasy a už nebylo takové teplo, takže byla potřeba je vysušit. 

Dovedl jsem ho k sobě do pokoje a pobídl jej, aby si sedl na postel. Přešel jsem ke skříni, ze které jsem vytáhl ručník. Vrátil jsem se k Vernonovi a začal mu sušit vlasy. Mírně zaklonil hlavu a smutně na mě hleděl. Trhalo mi srdce vidět ho takhle a ještě víc, když jsem měl pocit, že za to můžu já. 

,,Měl sis aspoň vysušit vlasy. Já bych ti nikam neutekl. Mohl jsi nastydnout." hlesl jsem s lehkým úsměvem. 

,,Bál jsem se opaku..." řekl téměř neslyšně. Přitáhl si mě za triko blíž a následně mi omotal ruce kolem stehen. Hlavou se přitulil k mému břichu a pevně mě tiskl k sobě, načež mé srdce začalo splašeně bít a v podbřišku jsem zacítil mravenčení. 

,,Kam bych ti měl utéct?" optal jsem se a snažil se dokončit, co jsem začal. 

,,Co já vím...třeba k Junovi. Pak už bychom se určitě nevídali." sdělil mi své obavy. 

,,Jak tě něco takového mohlo napadnout? Nikdy bych se k němu nepřestěhoval zpátky a i kdybych se náhodnou někdy odstěhoval, myslíš si, že bych tě nechodil navštěvovat? Byl bych u tebe každý den, nehledě na vzdálenost." vysvětlil jsem mu. Položil jsem ručník, trochu jsem se skrčil a omotal mu ruce kolem ramen. 

,,Vážně?" optal se a konečně se usmál. Čím dál víc jsem měl pocit, že jeden z těch dvou, koho má rád, jsem já...

,,Samozřejmě. Spíš si budeš brzy přát, abych odešel." prohodil jsem a mrkl na něj. 

,,Proč bych měl?" položil mi další otázku a nechápavě na mě hleděl. 

,,Protože jsem se na tobě stal závislým, takže tě nepřestanu otravovat, dokud má závislost nepomine. U mě je vážně těžké si od něčeho odvyknout. Vydržíš to?" 

,,Co když řeknu, že mám ten samý problém?" zeširoka se usmál a stáhl mě na sebe. 

,,V tom případě se asi nemáme čeho bát a teď se pojďme najíst!" zavelel jsem zvesela a postavil se zpět na nohy. Být tak blízko poté, co jsme si řekli, by mě nutilo dělat jisté věci, které v sobě potlačuji, už od našeho prvního setkání. 

,,Možná by sis měl převléknout tričko, celé jsem ti ho umokřil..." hlesl provinile a sklopil pohled. 

,,Máš pravdu." začal jsem se smát. Přešel jsem ke skříni a vytáhl z ní čisté triko. Sundal jsem si to mokré a převlékl se do čistého, aniž by mi došlo, že je v místnosti Vernon, který zapomněl uhnout pohledem a jeho tváře náhle zčervenaly. 

Jakmile se naše oči setkaly, stočil pohled do strany. Pousmál jsem se. Zdá se, že jsem ho uvedl do rozpaků. Chtěl bych ho uvádět do rozpaků i jinými způsoby a zrovna tak když seděl na mé posteli s rozcuchanými vlasy a neodolatelně roztomilými tvářičkami. Nejradši bych jej povalil na záda a uvěznil jej pode mnou, než bych z něj slíbal tu roztomilost...dovolí mi to někdy? 

Pokračování příště...

Omlouvám se za případné chyby, později opravím :D