Ahojky!!
Vítejte u nového příběhu XD

 Doufám, že se tu najdou i příznivci Seventeen a že se vám nový příběh bude líbit :33

Předem upozorňuji, bude se jednat o oddychový příběh, takže nečekejte žádné velké drama XD (dobře, možná jen první kapitola bude trochu dramatická XD)

Lee Chan / Dino (No není roztomilý?)

,,Copak se děje?"

,,Ale nic...jen jsem potřeboval jít na vzduch."

,,Vždyť tě znám, tak už to vyklop!"

,,Štve mě, jak mě všichni vnímají..."

,,A jak tě vnímají?"

,,Jako roztomilého mladšího brášku, o kterého je třeba se starat, ale už nevidí, že se o sebe dokážu postarat sám a dokázal bych to i u  jiných."

,,A jak chceš, aby tě vnímali?"

,,Jako dospělého muže a ne plyšového medvídka...připadám si jako hračka, se kterou si každý hraje, dokud ho neomrzí. Chci znamenat víc než tohle a najít si už konečně nějakého přítele."

,,Tak proč nezkusíš změnit prostředí a začít úplně od začátku? Třeba potkáš někoho, kdo tě bude vnímat jako muže."

A takhle to celé začalo...

Po rozhovoru s Minghaem jsem si začal hledat novou práci, dokud jsem měl dost odhodlání. Nepočítal jsem s tím, že to bude lehké, ale nakonec jsem měl štěstí a během dvou týdnů jsem si našel práci a poblíž toho i bydlení, za což jsem byl opravdu rád.

Jedním z nejtěžších úkolů bylo skončit ve stávajícím zaměstnání, kde jsem pracoval s dlouholetými přáteli, kteří mě právě vnímali jako mladšího brášku nebo dítě, o nějž je potřeba se starat. Kdyby mohli, udělali by za mě úplně všechno. Jiní by mi až záviděli, kdyby dostali všechno pod nos, ale mě už to unavovalo, a proto jsem s tím chtěl skončit.

Doufal jsem, že se kluci umoudří a mé rozhodnutí přijmou a budou rádi, že se chci postavit na vlastní nohy. Bohužel jsem doufal špatně. Reagovali stejně jako pokaždé, co jsem učinil nějaké rozhodnutí, aniž bych jej s nimi nejdříve probral. Jen jeden z nich mě překvapil.

Asi takto to probíhalo...

--

Přišel jsem do práce a bez špetky zaváhání jsem šel rovnou k Seungcheolovi do kanceláře s ručně psanou výpovědí. Zaklepal jsem a vyčkával na svolení. Jakmile se tak stalo, vešel jsem dovnitř. Jako obvykle nebyl v kanceláři sám. Jun s Jeonghanem se každý opíral z jedné strany o stůl a hleděli do nějakých spisů, zatímco Seokmin s Joshuou seděli na malém gaučíku a byli zažraní do nějaké hry.

,,Channie, děje se něco? Víš, že sem nemusíš chodit tak brzy. Kluci ještě nemají vypracované podklady pro tvou dnešní schůzi." pověděl se sladkým úsměvem můj šéf.

,,Já vím, ale na tu schůzi může jít Jun s Jeonghanem sám. Přišel jsem, protože chci..." nestihl jsem doříct vše, neboť mě přerušil. Tohle dělal neustále a ne jen on a právě kvůli tomu vždy rozhodli za mě, aniž by si vyslechli vše, co jsem chtěl říct.

,,Jestli chtělo naše princátko volno, stačilo zavolat." řekl a svůj úsměv ještě více rozšířil. Vážně každý by chtěl tak pohodového šéfa, co vám dovolí vše, ale stále jsem byl rozhodnutý se od tohoto luxusu odprostit.

,,Buď tak laskav a nech mě aspoň jednou domluvit!" prohodil jsem možná až příliš hlasitě, čímž jsem si vysloužil pozornost všech přítomných. Udiveně na mě hleděli. A Seungcheolovu usměvavou tvář nahradil ublížený pohled.

,,Promiň, už tě nechám mluvit." šeptl a kousl se do rtu.

,,Přišel jsem, protože dávám výpověď. Chci se postavit na vlastní nohy. A vím, že byste mě..." opět jsem byl přerušen tentokrát Junem.

,,Dino, to je pro tebe příliš riskantní! Nemůžeš to zvládnout sám, co když natrefíš na nějaké podvodníky, až budeš chodit na pohovory?" vyhrkl zděšeně.

,,Zrovna tebe nehodlám poslouchat." prohodil jsem lhostejně a věnoval mu nemilý pohled.

,,Pořád jsi naštvaný? Jestli ano, dejme to teď stranou a pojďme řešit tvůj odchod z firmy. Proč bys vůbec odcházel? Máš tu všechno a tam venku je to opravdu těžké, vážně se tomu chceš vystavovat? Je těžké najít si slušnou práci." promluvil už o něco klidněji, načež jsem protočil panenkami.

,,Možná tomu nebudete věřit, ale už jsem si našel práci a na začátku měsíce budu nastupovat, takže bych byl rád, kdybyste mou výpověď přijali." pověděl jsem s nadějí, že by dál neprotestovali.

,,Nechci tě pustit...co tu bez tebe budu dělat?" prohodil smutně Seungcheol.

,,To co vždy." odvětil jsem chladně. ,,Vždyť děláte všechno za mě a mě už to vážně nebaví. Chci se postavit na vlastní nohy a ne být řízený tebou nebo všemi ostatními přítomnými. Tedy mimo Seokmina. Je to tak těžké pochopit?" nadhodil jsem zoufale.

,,Channie, to už sis stihl najít novou práci? Proč jsi to s námi nejdřív neprobral? Nemusel jsi odcházet kvůli naší přehnané péči. Mohl jsi nám říct, že ti to vadí, a my bychom přestali." promluvil sladkým tónem Jeonghan, jak bylo jeho zvykem. Působil tak jemně a zranitelně, a přesto z nějakého neznámého důvodu bylo těžké mu odporovat. Jen stěží mu kdokoliv odolal.

,,Sám víš, že to není pravda. Prosil jsem tolikrát a nikdy vám to nevydrželo déle než dva dny. Chápal jsem vaši starost, když jsem byl mladší, ale už je mi dvacet pět! Dokážu se o sebe postarat a vážně mě štve, že to nechcete respektovat."

,,Tohle nemůžeš mít ze své hlavy. Věděl jsem, že na tebe Minghao má špatný vliv. Kvůli němu ses tak rozhodl co?" nadhodil naštvaným tónem Seungcheol. I pro něj už bylo těžké se držet zpátky.

,,Zase Minghao? Ty se s ním pořád bavíš? Myslel jsem, že jsme si něco řekli." prskl naštvaně Jun.

,,Říkal jsem ti, že se budu bavit, s kým budu chtít." řekl jsem stejně naštvaně jako Jun a poté se opět otočil k Seungcheolovi. ,,Minghao je jediný, kdo mi naslouchá a rozhodně na mě nemá špatný vliv. Mám pocit, jako bych mluvil s rodiči, ale ani oni nejsou tak přehnaní jako vy!"

,,Nepřeháníš to? Budeš se k nám chovat hnusně za to, že jsme ti dali tolik lásky a jen jsme nechtěli, aby ses zbytečně přetěžoval? To zabolelo, Channie!" najednou zase mluvil ublíženě. Přešel do další fáze. Už jsem se chystal ke slovům, když v tom mě předběhl Seokmin.

,,Nepřeháníte to spíš vy?" nadhodil Seokmin. Všichni kromě jeho společníka jej probodli pohledem. ,,Vždyť je to pravda, tak si ty pohledy nechte! Být na jeho místě, nevydržel bych tak dlouho. Měl bych pocit, že nemůžu dýchat. Co se týče práce, slyšeli jste někdy ostatní zaměstnance? Nechtěl bych poslouchat, jak za mě musí všichni všechno dělat." zastal se mě Seokmin.

,,Vážně tohle říkají? Ihned to zarazím a nemusíš nikam odcházet." snažil se dál Seungcheol.

,,Opravdu říkají, ale to je jen jeden z důvodů. Nepřišel jsem se sem hádat ani být na někoho zlý, i když to tak možná nevypadá. Prostě se jen chci rozhodovat sám za sebe a byl bych vděčný, kdybyste to respektovali." pověděl jsem s lehkým úsměvem.

,,Tak dobře, nebudu ti bránit a ostatní taky ne." pověděl se smutným úsměvem.

,,Jen odcházím z firmy, vídat se budeme přece pořád, tak nebuď tak skleslý a děkuji." hlesl jsem nazpátek, načež se zvedl a šel mě obejmout.

,,My dva si ještě promluvíme doma!" sykl naštvaně Jun.

,,Řekl jsem, ostatní taky ne, tak ho do ničeho nenuť, June!" pronesl chladně. Seungcheolovo slovo mělo vždy největší váhu. Jun naštvaně třískl papíry, které měl v ruce, a odešel z kanceláře. 

,,Jen se bojí, že přijde o svého plyšáka." šeptl Joshua posměšně a mrkl na mě. Zakroutil jsem nad ním hlavou, neboť tohle jsem tady vážně nechtěl rozebírat. Rozloučil jsem se s ostatními a šel si sbalit věci do kanceláře.

––

...samozřejmě to mělo večer dohru, protože Jun nehodlal přijmout můj odchod z firmy. 

Dalším těžkým krokem bylo odstěhovat se od Juna, o nemž jsem se zmínil jen Joshuovi a Seokminovi, protože reagovali ze všech nejlíp, a Juna jsem z toho prozatím vynechal. Nechtěl jsem poslední dny společného soužití strávit hádkami. 

Oba dva se nabídli, že mi pomůžou se stěhováním, a tak jsem se s nimi domluvil na den, kdy měl být Jun na služební cestě. Vím, že to ode mě nebylo zrovna fér, že jsem ho na to ani nepřipravil, ale věděl jsem, že by mě nenechal odejít a snažil by se mě přemluvit všemi možnými způsoby. 

Bohužel můj plán nevyšel. Když jsem s Joshuou nakládal věci do auta, přijel Jun. Vystoupil z auta šel k nám. Věnoval mi zmatený pohled a já se jen nevinně usmál. Nahlédl do krabice, kterou měl Joshua v ruce. Následně nakoukl do té, co jsem měl v ruce já. Zamračil se a já věděl, že jsem v průšvihu. 

,,Proč si balíš věci?" optal se mě rozhozeně. 

,,On to ještě neví, co?" nadhodil Joshua a zhrozeně se na mě díval. Moc dobře věděl, co přijde. 

,,Co nevím? Myslíš to, že se ode snaží utéct a ty mu s tím tak hezky pomáháš? Dík, Joshuo, jsi opravdu kámoš." mluvil vytočeně. 

,,Kdo by od tebe nechtěl utéct, když se pokaždé chováš takhle?" řekl kousavě Seokmin a nesl další krabici. Prošel kolem, jako by se nic nedělo, a dal ji do auta. Jun nevěřícně stál s pusou dokořán neschopen jediného slova, jak byl zaskočený Seokminovo upřímností.

Využil jsem jeho překvapení, dal krabici do auta a odtáhl jej do bytu dřív, než by se mezi nimi strhla hádka. Uvnitř domu, když už vnímal, vysmekl svou ruku z mé a nevraživě se na mě díval. 

,,Říkal jsi, že už nejsi dítě, ale jako zbabělé děcko jsi chtěl utéct, aniž bys mi to řekl. Jsem opravdu zvědavý, jak to budeš zvládat sám." prohodil naštvaně. 

,,Rozhodně líp, než s tebou, když už jsme u té upřímnosti. Jen jsem se chtěl vyhnout další scéně, protože neumíš nic řešit v klidu." na rozdíl od něj jsem si stále držel normální tón. 

,,Proč si myslíš, že bych dělal scény? Když chceš tak odejít, tak si jdi." pověděl podivuhodně klidným tońem. 

,,Fajn, tak já půjdu, stejně už mám sbaleno. Věřím, že ty to na rozdíl ode mě zvládneš sám líp." řekl jsem a otočil se k odchodu. Sotva jsem udělal dva kroky, než mě jeho ruka zastavila. Část mě se chtěla otočit a podívat se na jeho tvář, ale ta druhá věděla, že bych neměl, protože bych si to mohl ještě rozmyslet, a tak jsem nakonec zůstal stát na místě. Než jsem se nadál, omotal mi ruce kolem pasu. 

,,Neodcházej ode mě, prosím." šeptl jemně a zesílil stisk, přičemž mě letmo políbil na krk. Mé tělo se zachvělo pod jemným dotykem jeho rtů. 

,,Promiň, June..." odmlčel jsem se a osvobodil se z jeho sevření, ,,je pro mě těžké s tebou dál bydlet." dodal jsem a pokračoval v chůzi. Juna jsem měl vždy rád víc než jako kamaráda, o čemž moc dobře věděl, ale jak zmiňoval Joshua, bral mě jako svého plyšáka. Jenže já chtěl znamenat víc než jen předmět útěchy. 

,,Takže vážně odcházíš, Dino? Prostě jen tak odejdeš?" nadhodil ublíženě. 

,,Ano a ty víš proč, tak to zbytečně nekomplikuj." téměř jsem zašeptal. Nesměl jsem se ohlédnout ani zůstat o vteřinu déle, jinak bych neodešel, proto jsem zamýšlel odchod v jeho nepřítomnosti, jenže nikdy nic nejde podle plánu. 

Otevřel jsem dveře, načež mě jeho ruka zastavila. ,,Tohle mi nedělej, June. Nemáš ponětí, jak mi svým chováním ubližuješ." hlesl jsem tiše. Vyprostil se z jeho sevření a vyšel z domu. Věděl jsem, že mě před těmi dvěma nebude zastavovat, a tak jsem se slovy "měj se" nasotupil do auta.

Prozradil jsem klukům svou novou adresu a oni mě tam ochotně zavezli. Pomohli mi ještě vyložit krabice před vchod a pak už jsem je poslal domů, neboť jsem je nechtěl příliš zdržovat. Oba mě objali a s úsměvem mi popřáli hodně štěstí, než odjeli. 

Z kapsy jsem si vytáhl klíče a odemkl si dveře. Jednou krabicí jsem je zaterasil, aby se nezavírali a postupně jsem nanášel krabice na chodbu k mému bytu. 

Snažil jsem se být co nejtišší, abych nerušil ostatní sousedy. Netusšil jsem, jací jsou, a tak jsem si to s nimi nechtěl hned rozházet. Ovšem pro mou smůlu, dveře od naproti se otevřeli a z nich vykoukl bělovlasý mladík. 

,,Omlouvám se." hlesl jsem tiše a jen se modlil, aby na mě nebyl naštvaný. Nic na to neřekl a sjel mě pohledem, poté se podíval naproti a náhle se usmál. Vyšel ze svého bytu a mířil si to rovnou ke mně. 

Když jsem ho viděl zblízka, mé srdce se na chvíli zastavilo, a já oněměl. Měl tak krásný úsměv a jeho rty doslova vybízely k tomu, aby byly políbeny. Celkově když jsem si ho v rychlosti prohlédl, jsem usoudil, že je k sežrání. Nikdy jsem nevěřil v lásku na první pohled, ale právě jsem měl pocit, že jsem tu svou zahlédl. V duchu jsem nad sebou zakroutil hlavou, abych se vrátil zpět do reality. 

Neznám jeho jméno, nevím o něm absolutně nic a netuším, jestli spolu budeme vycházet a já už se nad ním rozplývám. Začínáš vážně skvěle, Chane...

,,Vy jste ten nový nájemník?" nadhodil s úsměvem a prošel kolem mě. Aniž bych odpověděl, otočil jsem se k němu. Došel k mým věcem, vzal dvě krabice najednou a šel zpět ke mně. 

Hansol Vernon Chwe / Vernon

,,Ve dvou to bude rychlejší. Jsem Hansol Vernon Chwe." pověděl a svůj úsměv rozšířil. Mé srdce opět vynechalo úder, ne jen nad tím roztomilým úsměvem ale i nad jeho příjemným a líbezným hlasem. Proč jen musel být tak dokonalý? No tak, Chane! Vzpamatuj se.

,,Lee Ch-chan a dě-kuji." dostal jsem ze sebe a nechal si od něj pomoc. Když se sklonil kousek ode mě, aby mohl krabice položit a pak se znovu narovnal ucítil jsem jeho vůni a zase byl mimo...

Pokračování příště...

Omlouvám se za chybu, ještě jsem to po sobě nestihla přečíst :/ 

Jinak kdo je váš Bias? 

S láskou Vaše Tsukki :33