Moon rychle vyběhla schody a otevřela dveře do svého pokoje.
Její pokoj byl malý, ale útulný. Na zdech vysely obrazy jí a její matky. Postel byla měkká, i když ne moc velká. Pak tam byla naproti jedna skříň, kde měla oblečení a ostatní věci. Potom už jen koberec a hnědý stůl.
Otevřela dveře skříně a vytáhla z ní malý zelený batoh do kterého dala peněženku s penězi.
Zaklapla za sebou dveře jak od pokoje, tak od hlavního vchodu a utíkala směr vlakové nádraží.
Bohužel nejbližší zastávka byla až v Ponyville, což byly tak tři  kilometry.
Po pěti minutách ji došly síly a proto roztáhla svoje bílo- modrá křídla a vyletěla vysoko nad zem.
Letěla tak rychle, že si myslela, že jí křídla odpadnou.
Po dvaceti minutách, ale konečně doletěla na hlavní nádraží v Ponyvillu.
Byla udýchaná a unavená. Křídla i nohy jí boleli z běhu a letu, ale teď to nemohla vzdát.
Vlak tam čekal, takže ještě nebylo pozdě.
,,Jednu jízdenku do Canterlotu prosím."
,,Je mi líto slečno, ale to už asi nestihnete. Vlak odjíždí za deset vteřin."
Moonlight myslela, že snad vyletí z kůže. To to zdržuje schválně?
,,No tak mě nezdržujte a honem mi jí dejte!"
Pokladní pokrčil rameny a dal jí jízdenku. Ona mu dala peníze a rychle utíkala směr vlak.
,,Vlak do Canterlotu odjíždí!" Slyšela křičet strojvedoucího než se rozjel vlak.
,,Počkejte!" zakřičela na něj a roztáhla křídla.
Naštěstí rychle doletěla na zadní plošinu vlaku, odkud si otevřela dveře.
Hledala volné sedadlo, kde by si mohla sednout a konečně si dopřát zasloužený odpočinek.
Nakonec našla sedadlo u okna. Podepřela si kopytem hlavu a za několik vteřin usnula.

,,Vaše Výsosti! Vaše Výsosti!" Vykřikla služebná a vydýchavala se.
Král rychle vstal od stolu a rychle k ní přiběhl.
,,Tak?" zeptal se.
,,Je to holka, pane králi! Je to holčička a je nádherná!"
Král rychlostí blesku div neporazil všechny, které na chodbě spatřil. Rozrazil dveře do společné ložnice, kde ležela jeho manželka společně s jeho dcerou. Držela jí tak pevně, jako kdyby se jí už nikdy nechtěla vzdát.
Král uslyšel tiché vzlyky svojí ženy. Když se podíval na komorou vedle ní, sklopila zrak k zemi. Byl zmatený, ale radostně přišel ke své královně, která holčičku držela v náruči.
Jaké bylo, ale královo překvapení, když zjistil, že je Pegas.
,,J-J-Jmenuje s-se Moonlight." řekla se slzami v očích.

Moonlight se probudila a tvrdě se opřela o sedadlo. Chtěla zase zavřít oči, ale hlášení co následovalo, jí to nedovolilo.
,,Další zastávka Canterlot!"
Dívka věděla, že se ta zastávka už blíží, proto se zvedla a šla směr dveře.
Viděla, že nejméně půlka vlaku vystupuje taky na této zastávce.
Nepřekvapilo jí to.
Je to hlavní město Equestrie, tak je pochopitelné, že tady bude vystupovat nejvíce poníků.
Spousta poníků tu žila. Nejenom kvůli dobré práci, která se tu dala sehnat, ale i kvůli dostupnosti zboží.
Co se týkalo Moonlight, měla radši menší města a království. Jako například Appleloosu.
Jak říkala její matka, i v tom nejmenším městě se najde něco nádherného.
Konečně se vlak zastavil a poníci mohli v klidu vystoupit.
Když vystoupila, viděla, že spousta poníků si chytla taxi.
Moony měla jen batůžek, takže na taxi čekat nemusela.
Jelikož měla nohy i křídla odpočatá, roztáhla je a vyletěla k zámku.
Netrvalo dlouho a už stála před  dveřmi.
Zaklepala na ně.
,,Co si přejete?" zeptal se strážník, když dveře otevřel.
,,Dobrý den, potřebovala bych hned mluvit s princeznou Lunou."
Strážce povytáhl obočí a zeptal se: ,,A máte domluvenou schůzku?"
Na to Moon znejistila. ,,Eh, no... ne, ale je to strašně důležité!"
,,Bez schůzky Vás k ní nevezmu." řekl a zavřel ji dveře před nosem.
Moonlight cítila, jak jí stoupá krev v žilách. Přemýšlela, co má dělat. Bez odpovědi se domů vrátit nechtěla.
Udělala pár kroků před zámek a otočila se na něj. Uviděla otevřené okno. V tom jí to došlo.
Opět roztáhla křídla a rychle vyletěla do okna.
Ocitla se na chodbě, která vedla do trůního sálu. Vydala se proto tím směrem.
,,Hej! Co tady děláš?"
Moonlight se hbitě otočila dozadu. Uviděla strážného, jak k ní běží. Rozběhla se.
Věděla, že to není správné, ale rozrazila dveře a vtrhla do sálu, uprostřed sesterské hádky.
Zmatené sestry se na ni podívali.
Hned za ní vběhl i strážný a chytil ji za kopyto.
,,Omlouvám se Vaše veličenstva, hned ji odsud vyvedu."
,,To je v pořádku Caite, pusť ji." řekla v klidu Luna.
,,Cože?! To si snad děláš srandu! Samozřejmě, že není v pořádku sem jen tak vlítnout bez ohlášení. Kdo vůbec jsi?" rozhněvala se Celestie.
,,Já jsem Moonlight a potřebovala bych mluvit s princeznou Lunou." odpověděla a uklonila se.
Cait nevěděl, zda jí má držet nebo pustit. Nakonec se rozhodl pro možnost B a odešel.
,,O samotě prosím." dodala a podívala se směrem na bílou alicornku.
Celestie se vraživě podívala na svojí sestru. Poté se zvedla a odkráčela pryč.
,,Je mi líto, že jsi musela vidět tu hádku." omluvila se Luna.
,,Takhle je to tu vždycky?"
,,Ano, od Vánoc." povzdechla si.
,,Ale teď k tomu, proč jsi tady."
,,Vy víte, proč tu jsem?" podivila se.
Luna poslušně kývla.
,,Stejnou noc se ti zdá stejný sen o narození princezny. Jen jedna část. Myslíš si, že to má nějaký význam."
,,Jsem blázen?"
,,Ne, nejsi blázen. Opravdu to má svůj důvod. Řekni mi, proč si myslíš, že ti mohu zodpovědět tvé otázky?"
Moonlight se nadechla a začala: ,,Vy přece vidíte a můžete ovládat sny. Pokud existuje nějaké  tajné království, taky musí mít sny. Vy musíte vědět, kde se nachází. Prosím musíte mi to říct. Mám takové tušení, že tam z nějakého důvodu patřím. Musím se tam vydat."
Luna souhlasně pokyvovala hlavou.
,,Máš pravdu. Skutečně tam patříš a vím, kde se to království nachází. Než se tam však vydáš, měla by jsi znát celý příběh, proč tě rodiče dali pryč. Dnes večer zařídím, aby se ti zdála celá tvoje minulost. Je možné, že poté budeš mít ještě víc otázek, než teď máš a proto ti řeknu, jak se do Měsíčního údolí dostaneš."
,,Měsíční údolí?" zeptala se Moon.
,,Ano. Ten náhrdelník co máš na krku, je klíč k tomu království. Stačí jen najít kámen kousek za Equestrií a měsíc tam vložit. Můžu tě tam přenést, ale bránu musíš najít sama."
Moonlight se zamyslela. Přála si víc než cokoli jiného, zjistit co znamenají její sny, ale opustit Equestrii, bylo nebezpečné. Nakonec se rozhodla.
,,Souhlasím. Buďte zítra prosím u mě v deset hodin. Víte, kde bydlím, že?"
Opět se dočkala souhlasného pokývání.
,,Děkuji Vám."
Opáčila a odešla domů.

1104 slov Yay!!

Zdravím všechny poníkovské i neponíkovské bytosti, tohle je zatím moje nejdelší kapitola. Dle mého, už se to začíná rozjíždět. Co vy na to?

princessScarlet12