,,J-j-jak jsi na to přišla?" vykoktala ze sebe Shutter Day.
,,Víš kde byla tvoje dcera celý den?! V Canterlotu! Víš proč?! Abych si konečně zjistila pravdu, když moje vlastní matka nebyla schopná mi ji říct šestnáct let!" řekla a slzy jí tekly proudem.
,,PROČ JSI MI TO PROSTĚ NEŘEKLA!!!" zakřičela hystericky.
,,Měla jsi strach, že bych tě neměla ráda, nebo co jsi si myslela?"
Moonlight si sedla na židli a začala brečet. Musela si to všechno srovnat v hlavě.
O tom, jak měli všichni radost, když se narodila její sestra, jak poníci chtěli aby Moon královna zabila i o tom jak se sem vlastně dostala a kde je její původ.
,,Moony, broučku," přešla k ní a objala ji. ,,nevím proč jsem ti to neřekla. Asi jsem měla strach, že mě už nebudeš mít ráda, nebo jsem tě chtěla ušetřit starostí." Nakrátko se odmlčela a pak pokračovala. ,,Nezapomeň ale, že i když nejsi moje vlastní, vychovala jsem tě tak. Milovala jsem tě od první chvíle, co jsem tě přede dveřmi uviděla. Nikdy jsem se nedozvěděla, kdo mi tě dal, ale to jsem neřešila. Hlavní bylo, že jsem tě měla, Moony."
Moonlight si setřela poslední slzu z tváře. Pochopila, proč to její matka udělala. Najednou ji bylo znovu do pláče. Ne proto, že si přišla zmatená, ale proto, jak na svojí nevlastní matku ječela.
,,Bylo tam ještě něco v tom košíku?"
,,Ten medailonek co máš na krku a jeden papírek. To, co na něm stálo, si pamatuji do dneška. Bylo tam napsáno: Jsi v bezpečí, jsi milovaná a jsi moudrá. Pamatuji si to, protože to bylo to nejhezčí, co jsem kdy četla. Nechápala jsem, proč tě někdo dal pryč, když ti napsal něco takového. Vždycky mě zajímalo, odkud pocházíš, ale nikdy mi to nikdo neřekl."
,,Já ti řeknu odkud pocházím."
Začala ji vyprávět o své cestě na Canterlot. O tom, jak se domluvila s princeznou Lunou na včerejší noc, jak viděla celou svojí minulost a jak se pokusí do údolí dostat.
,,Můžu jít?" zeptala se.
Shutter Day začaly stékat slzy.
,,Samozřejmě, že můžeš jít."
Objaly se.
,,Děkuji mami"
To poslední slovo Day trochu zarazilo a dala to znát i na svém pohledu.
,,To že nejsi moje máma, nic nemění na tom, že jsi mě vychovala, jako bych tvoje vlastní byla. Vzala jsi si mě a milovala jsi mě, i když jsi nemusela. Stála jsi vždy při mě. To ti nikdy nezapomenu. Nikdy. Vždycky tě budu mít ráda a budu tě brát za svojí matku."
To její matku dojalo a chytla ji za kopyta.
,,Zlatíčko, vždycky ti budu věřit. Jdi, jdi za svým osudem a neboj se prokázat, že máš na to tam patřit, princezno."
Moonlight se koukla na hodiny. Ukazovaly půl desáté.
Omluvila se a šla si sbalit věci do batohu, který měla včera v Canterlotu. 
Zabalila si pár oblečení, nějaké menší jídlo, pití a peníze. Nakonec si vzala z nočního stolku svůj milovaný medailonek ve tvaru měsíce, který ji dali rodiče.
Sedla si na koberec a přemýšlela. Co když ji nepoznají? Co když ji nepřímou do své rodiny? Neměla by přece jenom zůstat tady? Tisíce myšlenek, ji proudily hlavou, ale odpověď žádná.
,,Moonlight, přišla princezna Luna!" ozvalo se z kuchyně.
Rychle popadla batoh a dala si ho na záda.
Slézala po schodech dolů, než  uslyšela mámin hlas.
Zastavila se a nahlédla nenápadně do kuchyně. Shutter Day poskakovala kolem Luny, jako by to byla nějaká cvičená opice.
Pořád se jí ptala, jestli nemá hlad a jestli nechce něco donést. Luna se pořád omlouvala, že nemá čas a podvědomě si přála, aby už Moonlight dorazila.
Moon se rozhodla, skoncovat její trápení a tak vyšla z chodby do místnosti.
,,Jsem připravená Luno. Můžeme vyrazit.
Luna si tajně oddechla.
,,Děkuji za Vaši pohostinnost, ale musím se omluvit."
Shutter přikývla hlavou a šla se rozloučit s dcerou.
,,Hlavně tam na sebe buď opatrná a někdy mě přijď navštívit." pošeptala sladce a objala ji.
,,Budu neboj"
Moonlight přistoupila k Luně a chytla se jejího tmavě modrého kopyta.
Koukla se na svojí nepravou matku a v mžiku zmizely ve světle modré záři.
Za několik sekund se už obě dotýkaly pevné země pod nohama.
Moon se zvědavě rozhlédla. Kamkoliv se podívala, viděla jen písek a velké skály. Nedokázala si představit, že by v tak rozhlehlých skalách mohla najít malý vyrytý měsíc.
Luna jako by ji četla myšlenky ji řekla: ,,Pokud si to budeš doopravdy přát, najdeš ho."
,,Děkuju za všechno Luno, teď je to na mně."
,,Zvládneš to." řekla jí než zmizela.

Zdravím všechny poníkovské i neponíkovské bytosti, jelikož jsme minule měli jednu z nejdelších kapitol, tak tohle je zase jedna z nejkratších. Příště bude delší slibuju! Jen jí asi nevydám teď někdy, jelikož píšeme hodně testů.

Pa!

princessScarlet12