Moonlight už od svého snu nespala.
Když usoudila v sedm hodin, že už neusne, vstala z postele.
Opatrně se proplížila okolo ložnice svojí matky a zamířila po schodech rovnou do kuchyně.
Vzala si med a namazala si ho na čerstvý krajíc chleba. Společně s pomerančovým džusem si sedla na židli ke stolu.
Spokojeně jedla svojí snídani, když uslyšela: ,,Ty už jsi vzhůru, Moony?"
Jmenovaná dívka se otočila na svojí matku. Těžce oddechla.
,,Už zase ten sen?"
Moonlight přikývla.
Na chvíli se zamyslela. ,,Mami, myslíš, že... by ten sen mohl být pravda?"
,,Moon, už jsme o tom mluvili. Ty jsi moje dcera a už se o tom nebudeme bavit! To že se ti každou noc zdá stejný sen o tom, jak se královské rodině narodila dcera, která se jmenuje jako ty, neznamená, že jsi to ty!"
Pegaska vstala ze židle a bouchla kopyty do stolu tak, že se talíř se skleničkou zakymáceli.
,,Proč by to nemohla být pravda? Z toho snu se mi pokaždé zdá, jen tenhle kus!"
Radši vynechala, že se jí pokaždé rozsvítí medailon.
,,Navíc jsi mi nikdy neřekla, kdo je můj otec! Nikdo v celé vesnici to neví!"
,,Já už jsem s tímhle nesmyslem zkoncovala Moonlight." řekla tím nejklidnějším hlasem, který dovedla a otočila se na patě směr ke dveřím.
,,Jestli si budeš chtít o něčem normálním promluvit, jsem v pekárně."
To bylo to poslední co Moonlight slyšela, než za sebou Shutter Day zavřela dveře.

,,Dobrý den, slečno Moon."
,,Dobrý den, pane Whikrmane."
Po té co se s matkou pohádala, odešla směr knihovna, hledat informace na svoje otázky.
,,Kampak jdete?" zeptal se vlídně.
,,Do knihovny. A co vy? Vidím, že letos máte pořádnou úrodu."
Whikrmanům patřili ty největší pole a sady. Byla to jediná rodina, která se o pole starala. V zimě dávali dřevo a v ostatních ročních období dávali potřebnou potravu.
,,Ano, to máte pravdu. Letos je to jedna z nejlepších úrod za posledních šestnáct let. Alespoň to bude jiné, než před pěti lety. To byla strašná doba!"
To měl pravdu. Před pěti lety napadlo tolik sněhu, že nebylo moc jídla. Ke všemu nevyrostly sazenice a tak neměli ani moc dřeva.
,,Mimochodem slyšela jste tu novinu? Princezna Luna se se Celestií opět pohádali. Celestie neschvaluje aby byla Snowdrop budoucí vládkyně Equestrie. Prý proto, že není urozeného rodu. Vždyť je to jen sirotek, kterého si Luna adoptovala. Luna, to teď bude mít se sestrou těžké."
Takhle to bylo pokaždé. Od té doby, (přesněji od Vánoc) kdy si ji Luna adoptovala, se psalo v novinách jen o tomhle.
Snowdrop byla sirotek. Zemřeli jí rodiče a ona vyrůstala s náhradní matkou. Luna si ji jednou všimla a dělala všechno proto, aby byly jednoho dne spolu. Na Vánoce se to konečně podařilo. Zdálo se, že by byl konečně šťastný konec, jenže nebyl. Ty spory trvají stále.
,,Tak se zatím mějte hezky!" zamával ji na rozloučenou a dál se věnoval své práci.
,,Děkuji! Ať vám práce utíká."
Moonlight opětovně zamávala a šla směr knihovna.

Moonlight obrácela stránku za stránkou, ale žádné odpovědi na její otázky. Ani jedna.
Byla vyčerpaná a oči jí těžkly. V knihovně nikdo nikdy nebyl, takže si dala kopyta na stůl a zavřela oči.

,,Vaše Výsosti! Vaše Výsosti!" Vykřikla služebná a vydýchavala se.
Král rychle vstal od stolu a rychle k ní přiběhl.
,,Tak?" zeptal se.
,,Je to holka, pane králi! Je to holčička a je nádherná!"
Král rychlostí blesku div neporazil všechny, které na chodbě spatřil. Rozrazil dveře do společné ložnice, kde ležela jeho manželka společně s jeho dcerou. Držela jí tak pevně, jako kdyby se jí už nikdy nechtěla vzdát.
Král uslyšel tiché vzlyky svojí ženy. Když se podíval na komorou vedle ní, sklopila zrak k zemi. Byl zmatený, ale radostně přišel ke své královně, která holčičku držela v náruči.
Jaké bylo, ale královo překvapení, když zjistil, že je Pegas.
,,J-J-Jmenuje s-se Moonlight." řekla se slzami v očích.

,,Mimochodem slyšela jste tu novinu? Princezna Luna se se Celestií opět pohádali. Celestie neschvaluje aby byla Snowdrop budoucí vládkyně Equestrie. Prý proto, že není urozeného rodu. Vždyť je to jen sirotek, kterého si Luna adoptovala. Luna, to teď bude mít se sestrou těžké."

Moonlight prudce otevřela oči a koukla se na medailonek. Opět svítil, jako pokaždé, když se jí zdál tento sen.
Opět radši zabodla oči do knížek. Pročítala slovo od slova. Už to chtěla vzdát, když najednou se jí v hlavě přehrála věta pana Whikrmana.
,,Luna, to teď bude mít se sestrou těžké."
To byl ten okamžik, kdy Moonlight poznala, co má dělat.
Vyběhla ze dveří a rozběhla se domů.

Zdravím všechny poníkovské i neponíkovské bytosti, tohle je první kapitola v roce 2019. Napište mi, jak se Vám kniha líbí a mějte se. Pa!

princessScarlet12