Asi o hodinu a půl později

Jakmile Rena zmrzačili nejlépe, jak mohli, blonďáček zůstal zavřený na záchodech. Cítil se slabý, bylo mu špatně a psychicky na úplném dně. Make-up měl rozmazaný, řasenku snad po celé tváři. Nad tím vůbec nepřemýšlel. Nedokázal se ani hnout, natož myslet nad něčím či někým jiným než Jonghyunem. Mnohokrát vyslovil jeho jméno, ale nikdy jeho prosby k bohu nebyly vyslyšeny, rudovlásek se neobjevil.

Nejhorší bylo vědomí, že se nachází v té samé budově, možná dokonce jen o pár metrů dál. Ačkoliv na tom byl nehorázně špatně a nejradši by umřel, věděl, že odsud musí co nejdřív vypadnout. Kdyby ho tady někdo našel, měl by mnohé otázky. Proto se zvedl na třesoucí se nohy, prosbíral všechny kousky svého oblečení a opatrně se do něj nasoukal. Přešel k umyvadlu, vodou si umyl obličej a odstranil veškerou kosmetiku. Třeba ho tak nikdo nepozná...

Dokonce trochu poupravil svůj vnější vzhled, vlasy si rozcuchal a jednu jejich polovinu přehodil na druhou stranu. Ještě k tomu si je několikrát přerovnal, aby to vypadalo tak divně, jak by si to Ren nikdy neoblékl. Stejně tak oblečení, opravdu ho nemohl nikdo poznat.

Několikrát se ještě zhluboka nadechl, setřel poslední slzy a sesbíral odhodlání k tomu, aby z koupelny konečně vyšel. Dostal se na chodbu, kde k jeho značné smůle bylo plno lidí; byla přestávka.

Nikdo si ho ale nevšímal. A tentokrát to nebylo kvůli tomu, že vypadal jinak. Všichni se hrnuli jedním směrem, kde byla populace největší. Pokusil se davem šetrně prorvat, aby věděl, co se odehrává, ale nejspíš by byl radši, kdyby tohle jeho oči nespatřily.

Uprostřed lidmi vytvořeného půlkruhu stál Jonghyun. Nebyl však sám, naproti němu se o zeď se sarkastickým úsměvem opíral blonďatý Baekho. Ren ho poznal na první pohled. Jonghyun... vypadal úplně jinak. V první chvíli si nebyl jistý, jestli to je opravdu on. Tak drsný výraz, bojový postoj a opravdu děsivá, bojovnická aura. Baekho ho vyprovokoval.

Jejich spor vznikl hlavně právě kvůli Renovi. Blonďáček o tom samozřejmě nevěděl, kdyby ano, nejspíš by se na místě složil. Už by toho na něj bylo moc. Chtěl davem projít, uniknout ze školy a zamířil domů, nohy mu ovšem vypověděly službu - neposlouchaly.

Neměl na vybranou, musel se dívat. Měl vidět i slyšet věci, které by mu akorát ublížily, ale ani tak se nedokázal odtrhnout pohledem, odejít odtamtud. Cítil ten děs, tu hrůzu, která pocházela z Jonghyuna. Musel to cítit úplně každý, jak je vytočený.

Náhle se něco změnilo, vzduch se zavlnil a pomalu ustálil. Rudovlásek se narovnal v zádech, svůj bojový postoj úplně rozpustil a uvolnil se. Výraz v jeho obličeji byl něco, co Minki ještě nikdy neviděl - směsice ledového klidu a chuti vraždit, násilně a bez slitování. Přesně tak na něj JRův pohled a škleb působily. Sotva postřehl, že starší prohodil k Baekhovi: ,,Nedokážeš mě praštit. Nemáš tady totiž svého drahého Arona či G-Dragona, kteří by to za tebe vyřešili, že?"

V blonďákových očích se zablesklo. Věděl, že Jonghyun ví jak na něj. Moc dobře si byl vědom toho, že jej provokuje, ale díky své výbušné a hrdé povaze to nedokázal ignorovat a místo toho se nechal vyprovokovat. Zavrčel, prokřupl si ruce a vyrazil druhého směrem. Rozmáchl se, ránu chtěl směřovat na jeho nos.

,,Chyba," prohlásil Kim, jen co se blonďák pohnul. Útočil pravačkou, tudíž Hyunovi vyskočilo za zlomek sekundy v hlavě hned několik teorií, jak ho zastavit. Nakonec se rozhodl pro svou nejoblíbenější.

On neútočil ani neblokoval, jednoduše chytil jeho ruku v letu - za předloktí. Jeho představení tím nekončilo. Loktem téže ruky ho nečekaně praštil do čelisti, až tak blízko mu byl. Následovalo zkroucení ruky, pod jímž Baekho zakolísal a JR mu tak dokonale podrazil nohy, že vůbec nemohl vědět, jak se to dostal na podlahu. To prozatím stačilo, blondýna pustil, prokřupal se a o krok ustoupil. ,,Na mě musíš být rychlý, ani's nedokázal použít levačku."

Baekho zavrčel jako raněná šelma. Jeho ego utprpělo těžkou ránu, bude se vzpamatovávat ještě dlouho. Věděl jedno; nemůže si to nechat líbit, nesmí G-Dragona s Ronem zklamat. Podpořel se na loktech, vypadalo to, že se vzdal a snaží se vzpamatovat. Dav pohoršeně a výsměšně zahučel. V tu chvíli Baekho zaútočil - vyšvihl nohu do vzduchu a nakopl rudovláska do slabin.

Kdyby Jonghyun neměl smysly bystřejší než kdo jiný, podařilo by se mu to. Bohužel rudovlásek povyskočil, čímž se vyhl největšímu nebezpečí, a do toho mu do holeně praštil dlaní - ano, opravdu dlaní - takovou silou, až se v ní ozvalo zapraskání. Byla to jednoduchá fyzika - Baekhova síla působila nahoru, avšak ta Jonghyunova podpořena ještě gravitací byla mnohonásobně vyšší.

Baekho si silně skousl ret, nehodlal mu udělat tu radost, že by bolestně vykřikl.

Co se dělo dál už Ren neviděl. Malem to s ním seklo. Tohle nebyl jeho Hyunnie. Tenhle mladík... byl násilný, ubližoval. Stejně jako GD, Aron a Baekho.

Vzbuzoval v chlapci stejný strach jako oni. Ren... Se Jonghyuna bál. Viděnícmu bylo opět ztíženo slzami, přes které neviděl ani na krok. Ale i přesto pomalým krokem zamířil ke dveřím. Nemohl běžet ani dělat prudké pohyby, díky těm dvěma ho nesnesitelně bolelo pozadí. A nejen to.

Jediné, co u sebe měl, byl telefon a klíče, peněženka zůstala v tašce ve třídě. Sakra, úplně na své věci zapomněl! No, alespoň napíše někomu, aby mu je schoval do skříňky, ve třídě pár hodných spolužáků měl.

Jeho prioritou ale bylo dostat se domů, tam by mu konečně nehrozilo žádné nebezpečí. Bude tam ale muset dojít pěšky, peněženku nemá. Nebo by mohl někoho stopnout.

Konečně vyšel dveřmi před školu a po vydal se po rovném chodníku, který se asi po 100 metrech stáčel doprava.

Nedivil se tomu, že nikoho nepotkal, každý normální člověk teď byl ve škole. Byl za to rád, nikdo ho nezastavoval a nepokládal mu otázky. Spěchal domů, i když si nebyl jistý, jestli si dobře pamatuje cestu.

Trvalo to dobrou hodinu, než se do obrovského domů dostal, ale zvládl to. To bylo hlavní.

Jen co se dostal dovnitř, vyběhl nahoru. Děkoval bohu za to, že je doma sám. Nepřemýšlel, vlezl do Jonghyunova pokoje a skočil mu do postele. Přitáhl si k sobě peřinu, čichal jeho vůni. Přitáhl si k sobě jeden z polštářů, zabořil do něj hlavu a popustil uzdu svému sebeovládání, svým pocitům.

Po tvářích se mu znovu rozkutálely slzy. Opravdu... o to přišel, někdo mu sebral tu nejdražší věc, kterou měl. Teď už není nic jiného než špína, která se vyspala s tím, koho nemiluje. Bylo mu z toho zle, hrdlo se mu svíralo úzkostí a vycházely z něj bolestné vzlyky. Doufal, že Jonghyun přijde brzy, nikoho jiného ve své přítomnosti nechtěl. Dokonce ani Taemina.

Jeho příchodu se zároveň bál. Jak se mu bude moc podívat do očí? Pokud se to Jonghyun dozví, určitě ho odvrhne a tak, jako doposud se k němu chovat již nikdy nebude. Zavrne ho, možná ho začne dokonce i nenávidět. Nedivil by se. Pokud to udělá, Renovo křehké srdíčko se rozpadne na tisíc kousků, které už nikdo dohromady nesloží.

Jonghyun neměl o ničem z tohoto ponětí, ten vášnivě debatoval s Minhyunem o své dnešní bitce. Jeli autem na to slíbené kafe do jejich oblíbené kavárny, kde si dávali i nějaký ten dortík. Vždycky platil JR - jako odměnu za to, že ho Min vozí.

Minki doufal, že se dnes vrátí co nejdřív. Vážně ho teď potřeboval, potřeboval jeho konejšivou náruč a hlas, který mu vždy šeptal sladká a uklidňující slůvka. Potřeboval člověka, co mu byl blízký, co ho jako jediný dokázal uklidnit a vytvořit mu na tváři úsměv za každé situace. Potřeboval toho, do koho se bezhlavě zamiloval. Konečně si to uvědomil. To se mu snad muselo stát něco tak strašného, aby pochopil význam vlastních citů?

Jonghyun zvolil jako obvykle své oblíbené cappucino a k tomu tyramisu, Minhyun pečlivě vybral karamelové latte s punčovým řezem. Vždy si vybíral to nejdražší, jen aby JRa naštval. Ale ať dělal cokoliv, rudovlásek se tomu smál. Po tom vystoupení s Baekhem měl velice dobrou náladu.

Z toho byl Minhyun celý nešťastný, dnes ho nemohl zlobit svými obvyklými kousky a triky. Rozhodl se proto pro jinou taktiku. ,,Tak, co Rena? Soudě dle vašeho chování se bojím, že sis ji o přestávce zatáhl nemám na záchodky a přehnul ji."

,,Pokud to bylo o přestávce, kdy jsem se rval s Baekhem, tak jsem to já nebyl," ušklíbl se Jonghyun a provokativně vyplázl jazyk. Kdyby věděl, o čem to mluví, tak nadšeně by nezněl. ,,Každopádně... jak chutná to karamelový latte? Ještě jsem ho nikdy neměl, tak by ses mohl podělit."

,,No, hádám, že když sis to zaplatil, tak bys zkusit mohl," uculil se Minhyun sladce a nápoj mu podal. Sám si vzal první sousto zákusku. ,,Uhmmmm~ Tohle musíme provozovat častěji."

,,Aby ses do mě nezamiloval," utahoval si z něj Jonghyun, ,,a přeju ti, aby ses tím dortíkem udusil. Hrob pro tebe mám už vykopanej na svý zahradě, zrovna tebe si chci nechat."

,,Tak zamilování u mě fakt nehrozí," uchechtl se Min. Jonghyun moc dobře věděl, jak to s ním je. ,,Tak ty bys chtěl, abych se udusil? Ty seš teda kámoš..."

,,Já vím, já vím," souhlasil s ním JR a zběsile u toho přikyvoval hlavou. ,,To bych prostě nebyl já, kdybych tě nechtěl každou chvíli zabít. Ale kdo by mě pak vozil do školy? Do by byla prekérka, proto si tě chci nechat."

,,Fuu, tak to jsem klidnej," oddechl si Min a ukradl mu trochu tiramisu. Nemohl si pomoct, měl rád veškeré sladké a muset prostě minimálně ochutnat všechno. Jídlo bylo jeho jediná láska.

Bavili se snad další dvě hodiny, nedokázali se u toho přestat smát. Byli to vážně přátelé na život a na smrt, chodívali spolu takto do kavárny snad dvakrát do měsíce, což bylo víc než často. Bohužel, jejich krásný výlet byl přerušen hned dvěma osobami, z nichž jedna byl Aron, který otevřel dveře a vstoupil dovnitř.

Začal se rozhlížet po volném místě, nikde ho ale nenašel. Všechny stolky byly obsazeny. Usmálo se na něj štěstí,Jonghyunovi totiž zazvonil telefon. Hnědovlásek ho vytáhl z kapsy a podivil se. Volal Ren.

,,Rene?" Divil se tomu, že mu volá. Vlastně mu volal úplně poprvé. ,,Děje se něco? Já..." Už už mu chtěl vysvětlit, že je v kavárně s Minhyunem, ale Ren ho přerušil.

,,Mohl... Mohl bys prosím přijet domů?" Jeho žádost zněla vážně zoufale, JR by přísahal, že snad pláče. Od pravdy nebyl daleko.

,,Rene?" zopakoval Jonghyun a od stolu se zvedl. Příchozího Arona si ani nevšiml, zakryl si druhé ucho dlaní a všechny své smysly zaměřil jen na blonďáčka na druhé straně. ,,Stalo se ti něco? Hned jsem na cestě, slibuju..."

,,Jen prosím, přijeď." Skoro jako by Ren jeho slova ignoroval a soustředil se jen na to, co mu chtěl sdělit. Bylo to tak, Ren měl co dělat, aby vůbec promluvil a hlas se mu v půlce věty nezlomil.

,,Rene... Rene!" Jonghyun skoro vykřikl, svůj vystrašený pohled upřel na Minhyuna. Ten mu ho oplácel, neměl totiž ani ponětí, o co jde a co se děje. No, to byli dva.

Jejich panika vygradovala ve chvíli, kdy Ren hovor ukončil. Neřekl Hyunovi víc než pouhé dvě věty a típl to. Udělal to proto, že kdyby mluvil dál, došlo by mu, že brečí.

,,Rene! Hej, Rene!" JR začal panikařit, ohlédlo se po něm dokonce i několik jiných lidí. Minhyun se zvedl a došel až k němu, telefon mu od ucha odtáhl. Jasně mu tím naznačil, že má běžet a jeho tu nechat. Také se o toho maličkého bál.

Jonghyun přikývl, sebral se a rozběhl se. Když probíhal kolem Arona, neunikl mu jeho úlisný úsměv. Starší moc dobře slyšel, o co tu jde. ,,Jen jdi svého malého utěšit. Nebo spíš, zkus to. Pochybuju, že se to někomu kdy podaří. S Draggiem jsme na něj byli zlí..."

Tmavovlásek úspěšně potlačil touhu se otočit a praštit mu. Nic by to nevyřešilo, on totiž musel běžet za Renem. Ten byl tím, kdo ho momentálně nejvíce potřeboval. Stalo se přesně to, co nechtěl. Kdy? Kdy mu dokázali ti dva ublížit?

Kdyby tak věděl, že pro Rena bude těžké, vzpamatovat se a překonat to. Možná se mu to dokonce nepovede. Až tak moc zraněný byl.

Jonghyun chytil hned první autobus, který kolem něj jel, a zhruba za dvacet minut probíhal bránou. Nedokázal se pořádně nadechnout, ale i tak běžel dál a dál, nezastavoval se. Na schodech u domu nejednou zakopl, to samé při cestě k pokojům. Dokázal by se zabít, kdyby měli pokoje ještě o patro výš.

Vběhl do toho Renova a s obrovským zděšením zjistil, že tu nikdo není. Začínal vyšilovat. Co tak strašného se mohlo jeho maličkému stát?

Rudovláskovi stekla po tváři slza. Co si počne? Tak moc ho uvnitř sžíralo, že nechal, aby se něco takového stalo. ,,Rene!" rozkřičel se. Odpoví mu? Je v takovém stavu, kdy mu dokáže odpovědět? Jediné, co ho napadlo, bylo vlézt do vlastního pokoje.

Ukázalo se, že onen nápad byl správný. V jeho posteli ležel chlapec, kterého celou dobu hledal. Choulil se do klubíčka, tiskl si k sobě jeden z polštářů. Dech měl trhaný, nepravidelný, po tvářích se mu kutálely potůčky slz.

,,Rene..." špitl Jonghyun, načež se k němu rozběhl. Shodil ze sebe tašku a všechny horní vrstvy včetně trička. Zastavil se těsně před postelí - může si vlézt k němu? ,,Rene... bráška je tady..."

Neslyšel ho. Neslyšel nic, protože spal. Ale i tak sebou škubl, když se ho starší dotkl. Lidský dotek se mu hnusil, bál se ho. Oním cuknutím ze sebe shodil přikrývku a vyhrnul si tak i tričko. Jonghyunovi se naskytl pohled, který by si přál nikdy nespatřit.

Blonďáček měl celé tělo poseté nezahojenými škrábanci a modřinami, které byly v různém stádiu hojení, takže jeho tělo hrálo všemi barvami. To, jak sebou mladší cukl, Jonghyuna na jednu stranu nepřekvapilo, ale na tu druhou ho to zranilo. To se bude bát i jeho?

Bylo to dost možné. Ren byl křehká bytost, nedopouštěl těm, kdo mu ublížili. Léčba duše pro něj byla příliš náročná. Samozřejmě, ve spánku Jonga nepoznal. Možná proto se choval takhle.

,,Rene..." pokoušel se ho rudovlásek probudit pouhými slovy, ,,tady Jonghyun, už jsem doma, u tebe. Nikdo už ti neublíží, ano?" Když nezabere tohle, jeho naděje pohasnou.

Blondýnek párkrát pohl prstíky na ruce a zamrkal, než konečně otevřel vyšetrašené čokoládové studánky. Jakmile spatřil rudovláska, vyšvihl se do sedu a vrhl se mu kolem krku. Bolestně přitom zasyčel, do zadečku mu vystřelila ostrá bolest.

,,Blbečku!" okřikl ho Jonghyun a donutil ho se položit. ,,Nezvedej se, já se ti nastavím, jak budeš potřebovat." JR si neuvědomoval, že mu z očí tečou slzy, když se nad něj postavil na čtyři a ruce si opřel vedle jeho hlavy. Ani kouskem těla se ho nedotýkal.

,,Hyunnie..." zafňukal chlapec tiše a se slzičkami v očích k němu natáhl packy. Chtěl obejmout, potřeboval utěšit a být s osobou, která mu je nejdražší.

,,Copak se ti stalo, bráško? Kdo ti ublížil?" JR se sklonil a ochranitelsky mu vtiskl pusinku na čelo. Nechtěl si na něj lehat, protože by mu tím mohl akorát přihoršit, tak se jen trochu snížil, aby ho mohl Ren obejmout.

Ren kolem něj ručky obmotal. Zavrtěl hlavou, nechtěl mu to říct. Jonghyunovi by se tím určitě zhnusil a starší by odešel.

,,Rennie... prosím, řekni mi to, ať ti mohu pomoci..." Jonghyun pracně zvedl jednu packu a s největší opatrností ho pohladil po tváři. ,,Aron s G-Dragonem tě zmlátili, že ano? Jak se to stalo? Prosím, chci ti jen pomoci..."

Blondýnek zakroutil hlavou, hořké slzy si opět našly cestu z jeho očí. ,,Ne-Nezmlátili mě," vzlykl. Byl by rád, kdyby udělali jen to.

,,Tak co ti proboha..." JRův hlas se zlomil, když mu to došlo. Nedokázal tomu uvěřit. Šok se v jeho tváři projevil dost jasně, jeho posmutnělé oči koukaly do prázdna a snažily se potlačit slzy. ,,Oni tě... pošpinili..." Slova volil tak, aby to neznělo tak ošklivě. ,,Je to tak, že, Rene?" V jeho hlase zazníval náhlý zmatek.

Minki přikývl, ruce z něj pro všechny případy stáhl a skryl do nich tvář. Proč ho vůbec volal? Ano, chtěl ho tady, ale neuvěřitelně se bál, že ho Jonghyun odvrhne. Okamžik pravdy právě nastal.

,,Bylo... to tvé poprvé, že?" pokračoval v otázkách šeptem starší, přičemž opustil svou nynější pozici a položil se vedle něj. Vždyť to bylo strašné, jak tohle mohl G-Dragon udělat? Jistě, dělal šílenosti, ale tímhle překročil hranici. Ren z toho bude mít doživotní trauma.

Další přikývnutí. Mladší si dovolil trochu se k němu přisunout a hlavu si mu položit na hrudník. Bylo to přesně, jak Jonghyun řekl. Poskvrnili ho, pošpinili, okradli ho o to jediné, co měl. A on jim ani nedokázal vzdorovat. Cítil se strašně, nejradši by teď umřel.

,,Tak... tak moc mě to mrzí, Re-Rennie..." vysoukal ze sebe Hyunnie a položil mu paži přes bok. ,,Ne-nedokázal jsem tě o-ochránit..." Začínal z toho být na prášky, rozplakal se tam jako malé dítě. Ač byl silnější než kdokoliv jiný, byl také dost citlivý na podobné věci. To, že někdo takovým způsobem ublížil jeho rodině, mu ublížilo více než ta nejsilnější rána pěstí.

,,Není to tvoje chyba, Hyunnie..." snažil se ho Ren přesvědčit. Nechtěl, aby Jonghyun plakal kvůli němu. Vlastně, vůbec nechtěl, aby plakal. Nechtěl, aby se kvůli němu zbytečně trápil. Beztak to ničemu nepomůže.

,,Chtěl jsem, abys v tomhle ohledu zůstal neposkrvněn... tak krásný a čistý, jako anděl..." vysvětlil mu Jonghyun a otevřel svá ustaraná očka. Značila se v nich ta štiplavá bolest, která ho sžírala a trhala ho na kusy. ,,Nebo alespoň... abys o to přišel s někým, koho máš rád. Takhle... takhle ne..."

Při jeho slovech Rena něco napadlo. Vzhlédl k němu, očka náhle plná naděje. ,,Tebe... Mám rád, Jonghyune. Ty... Bys mě mohl očistit... Prosím," řekl tiše a prosebně na něj koukal.

,,H-he?" Tato žádost rudovláska zarazila natolik, že mu dokonce i slzy přestaly téct. Srdce mu začalo mohutně bušit, ale nebyl si jistý, jestli ho to opravdu potěšilo, nebo se mu to zdá. ,,Rene... tohle... mezi námi..."

,,Prosím, Hyunnie..." nevzdával se a přetočil se na bříško. ,,Budu se pak cítit líp. Ja vím, že ti možná připadám odporný, ale..."

Větu nedokončil, protože ho v polovině proslovu Jonghyun přerušil. Příjemně přerušil. Přiklonil se totiž k němu a bez jakéhokoliv varování ho políbil. Jemně, něžně, dlouze. Přesně takový ten polibek byl.

Mladší úlevně vydechl, na tváři se mu objevil úlevný úsměv. Tak přece jen ho má Jonghyun rád! Už skoro nedoufal. Zavřel oči a opatrně se dotkl jeho tváře, aby tak druhému vyjádřil svou vděčnost.

A právě v tu chvíli se od jeho rtů rudovlásek odtáhl. Neznamenalo to nic, ani souhlas, ale ani odmítnutí. Pozoroval Rena, vnímal ho snad vším, co měl. Svou rukou, kterou ho doposud objímal kolem pasu, sjel až na jeho pozadí, za které si ho přitáhl blíže k sobě. ,,Tohle se nesmí..."

,,Proč...?" podivil se mladší a nechápavě se na něj zadíval. ,,Hyunnie, co je na tom špatného?" Hlava mu to nebrala. Vždyť, jejich rodiče se ještě nevzali, nebyli oficiální bratři. A zdegenerované děti jim vážně nehrozily.

,,Dle práva a zákonu Draků je to opravdu závažné porušení..." rozpovídal se Jonghyun, ale nakonec situaci úplně obrátil. Zavrtěl hlavou, načež Renovo pozadí znovu stiskl a sykl: ,,Sakra, kašlu na pravidla..." Po těchto slovech se jejich rty znovu střetly.

To se Renovi líbilo. Nepotřeboval přednášky o pravidlech, za hranice povoleného vztahu mezi sourozenci zašli již dávno. Navíc, neměl už co ztratit. Cítil, že tohle... By mu mohlo alespoň trošku pomoct.

Tohle bylo opravdu velké hraní na Jonghyunovy nervy. Nebyl ten typ, co se dokázal tak skvěle ovládat, spíše šel do všeho po hlavě. Navíc to, že ho Ren všemi směry přitahoval delší dobu, způsobilo, že byl vzrušený již takto brzo. Kdo by to byl do něj řekl?

Druhý chlapec tedy rozhodně ne. Nevěděl, zda se smát nebo brečet. Líbilo se mu, jak se situace vyvíjí, ale zároveň byl smutný, cítil se, jako by Jongovi nabízel použité zboží.

,,Jsi tak krásný..." Staršímu se až tajil dech z toho, jakého božského těla se mohl dotýkat. Ren musel padnout přímo z onoho světa, z ráje, neboť nikoho tak výjimečného a všemi směry dokonalého ještě nepotkal.

Ve chvíli, kdy se znovu vášnivě vrhl na jeho rty a hodlal ho oloupit o další řadu polibků, zavrzaly dveře a otevřely se dokořán. Nikdo z nich by to nečekal, ovšem, stál v nich Taemin a šokovaně, s ústy dokořán je sledoval.

Jonghyun si povzdechl. Tak tohle bylo v háji, absolutně v háji. Nevěděl, kdo je to přistihl, ale věděl, že to někdo byl. A ten někdo jim může ze života způsobit peklo.

Viděl totiž i to, jak hnědovlásek povalil chlapec pod sebe a nalehl na něj. Tohle byl vážně průšvih. Odpoutal se od mladšího rtů a obrátil se ke dveřím ztuhl. Spatřil Taemina, kterému na rtech hrál široký a vstřícný úsměv..

,,Já to říkal..."

Jonghyun se plácl do čela a s oním zvukem zahučel do deky vedle blonďáčka. ,,Ty kryple, to seš ty... kdo tě sakra pustil do baráku? Málem jsem z tebe dostal infarkt..."

,,Pustil mě tvůj táta," poznamenal Minnie se zvonivým smíchem a bez rozmyslu skočil k nim do postýlky. Připomínal v tu chvíli vílu, za kterou ho mnozí považovali.

,,A-a-ale, ten doma ještě být nemá," zhrozil se Kim. Až teď mu naplno došlo, co se mohlo stát. Kdyby je místo Taemina načapal jeho otec, nejspíš by skončil ukřižovaný. On totiž homosexuály v lásce nemá. Tedy ne, že by JR byl homosexuál.

,,To je jedno, jsem to jen já," usmál se Minnie, vecpal se mezi ně a pořádně je objal. ,,Přišel jsem na večeři, nechtělo se mi chodit do obchodu."

Majiteli tohoto pokoje nemohlo uniknout, jak blonďáček zkřivil rty bolestí. Chytil Taemina za paži a od Rena ho odtáhl, nedokázal se na to dívat. ,,Ahaaaa, takže jsi nás jako přišel otravovat? Víš, máme tu s Renem něco rozdělaného, takže..."

,,Ahaaaaa!" Minnie po nich hodil významný pohled, překulil se nad Jonga a zalehl ho celou svou vahou. ,,Ále buď na něj hodnej, ano? Jestli zjistím, že se mu něco nelíbilo, přísahám, že zařídím, aby sis už nikdy nevrzl," zasmál se a.slezl z něj. ,,Tak pěkně pokračujte, zlata moje. Já vám půjdu vyžrat ledničku."

,,Já už jsem si myslel, že tady po mně vyjíždíš," ušklíbl se Jonghyun a vyhoupl se do sedu. ,,Takhle se po mně plazit... to nedělá ani Ren. A víš, bylo by zlý, kdyby ses po mně plazil víc ty jak on..."

,,Toho jsem si vědom." Minnie to neřešil. Hnědovlásek byl jeho kamarád, tím to pro něj končilo. Ale, nikdy neškodilo ho trochu provokovat. ,,Ale myslím, že by si tě Rennie měl hlídat. Rosteš nám do krásy~"

,,Jako by ne, však jsem ta největší děvka na škole," dělal si ze sebe JR legraci. Nebyla to tak úplně pravda, ale dost lidí to o něm říkalo. On to prostě bral tak, že šel za tím, co chtěl, a tak to prostě bylo. Nikdo mu nikdy nebránil.

,,Hmmm... Měl bys v tom případě čas v sobotu kolem jedenácté?" Minnie ho samozřejmě pouze provokoval, jazýček měl vždy ostrý a nedělalo mu problém cokoliv říct.

Na tom byli s Jonghyunem podobně, on byl skoro to samé. Jeho poznámku nehodlal nechat bez odezvy. Pohlédl na Rena, který na ně trochu zkoprněle koukal, jako kdyby nikoho z nich v životě neviděl - v tu chvíli si to možná přál. JR ho chytil kolem pasu a aniž by si uvědomil, jak to mladíka může bolet, vysadil si ho na klín. Pak se otočil na Taemina, vyplázl jazyk a řekl: ,,To si musíš domluvit s Renou."

Blonďáček objemul svého staršího brášku kolem pasu a zavrtěl hlavičkou. Nepřipadalo úvahou. Taeminniemu ho nepůjčí, ani kdyby prosil. Hyunnieho prostě nikomu nedá.

,,Asi sis mě opravdu oblíbil," zamumlal Jonghyun blonďáčkovi do prsou a pomaličku vzhlédl. Ren byl trochu výše než byla výška JRových očí, proto si připadal zvláštně, že se kouká nahoru. Obvykle on byl ten, co sledoval někoho svrchu. ,,Ale to je vzájemné, myslím si..."

Viděl, jak se Minki celý rozzářil. Připomínal mu žárovku. Září a zářit bude až do doby, kdy se vybije. ,,Neboj se," uklidnil ho nejstarší. ,,Neukradnu ti ho, Rennie."

,,To by se ti nepodařilo... mě by musel někdo spoutat, aby mě mohl ukrást, protože já se biju jako lev," usmál se Jonghyun. Podobná slova říkával již kdysi a stále mu to vydrželo. Dokázal být věrný, když tu byl někdo pro něj.

,,Myslíš si, že bys přepral i mě?"

Taemin samozřejmě věděl, že by byli nerovnými soupeři. Jonghyuna by dokázal porazit za dob své vlády, jeho nynější síla byla nyní opravdu malá.

,,A sakra... to by asi byl problém..." smál se inadále JR. Takhle by to mohlo být pořád. Oni tři jako nejlepší přátelé. Takovývztah mezi Taeminem a Renem opravdu byl, Jonghyun za svého nejlepšího přítelepovažoval spíše Minhyune. To byla ale věc názoru. Všichni se v tuhle chvíli zdáli šťastní.