O hodinu později

Fixace žebra byla opravdu bolestná pro všechny aktéry, o Renovi ani nemluvě. Ten byl rád, když to konečně skončilo a JR ho dovedl do ložnice. Nemohl z něj spustit oči ani na vteřinu, protože měl jinak pocit, že jeho mladšímu bratrovi hrozí nebezpečí. Pomalu začínal vyšilovat.

Mladší vyčerpaně vydechl. Nemohl uvěřit tomu, že žije, v mnoha okamžicích byl přesvědčen o tom, že zemře. Až tak moc to bolelo. Ale teď už to bylo všechno za ním a on si konečně mohl odpočinout. ,,Hyunnie...? Lehneš si prosím ke mě?" požádal staršího, cítil, že ho u sebe zoufale potřebuje.

,,Samozřejmě, Rennie," přikývl obratem rudovlasý a ulehl na místo vedle něj. Z části se zavrtal pod deku, ale její většinu ponechával mladíčkovi. Nesměl se teď moc hýbat, aby si nehnul se zpevněním kvůli žebru. Alespoň několik prvních dní.

Minki na něj otočil hlavičku a zkoumavě se na něj zadíval. Položil otázku, která ho sužovala celou dobu. ,,Proč zrovna já? Nikdy jsem nikomu nic neudělal. Dokonce ani nevím, jak G-Dragon.vypadá..."

Jonghyun sám neměl zdání, z jakého důvodu si GD vybral zrovna jeho. Mohl mu říct alespoň část pravdy: ,,G-Dragon si vybírá své oběti podle toho, s kým má nevyřízené účty. Ale když ho ani neznáš, tak to nechápu..."

,,Oppa, já mám strach," zakňoural blondýnek a po tváři se mu skoulelo několik slz připomínajících drobné diamanty. Obvykle nebyl taková měkota, ale po tom, co se mu stalo se opravdu bál.

,,Bráško... neboj se, já tě ochráním, ano?" Jonghyun ho něžně pohladil po tvářičce a následně po zacuchaných vláskách. Nedokázal si pomoci, jak ho viděl bezmocného, nechtěl, aby na něj kdy kdo vztáhl ruku. Nehodlal to nikomu dovolit.

Avšak to byla budoucnost, teď se musel vypořádat s problémem, jak Rena uklidnit. Věděl jen o jednom způsobu, který by mohl zafungovat. V duchu se za něj ukřižoval, ale neměl na výběr. Posadil se a na blonďáčka se usmál, načež přes něj přehodil nožku a zůstal nad ním na čtyřech. Tváře mu samovolně zčervenaly, nedokázal to ovládat. ,,Jen... protentokrát, ano? Nezvykej si, že se ti budu věnovat až takhle..." Než stačil Ren cokoliv namítnout, Jonghyun jej políbil na čelo. Ale nezůstal pouze u čela. Obdařil polibkem jeho tváře i čelist a nakonec se zastavil u jeho rtů. Nad těmi zaváhal, ale beztak to bylo všechno jedno. Vše hodil za hlavu a se zatajeným dechem ochutnal jeho rty.

Mladší chlapec na něj překvapeně koukal čokoládovýma očima. Nevěřil tomu. Ani nemohl. Vždyť... Jonghyun ho sám od sebe políbil! Dobrovolně! Když si to konečně uvědomil, tvářičky mu zčervenaly a on tak připomínal zralou a nesmírně sladkou jahůdku. Stačilo jen slupnout.

S tím by Jonghyun ani neměl problém. Popravdě... tohle dělal rád. Miloval líbání, zvláště s dívkami, již mu Ren tak moc připomínal, ale i když věděl, že to dívka není, stejně to bylo nanejvýše příjemné. Bylo až neskutečné, jak ho Ren za obyčejné dva dny dokázal tak zblbnout.

Mladší vlastně ani nevěděl, jak to udělal. Kdyby to věděl, určitě by si to zapsal někam do deníčku, aby věděl, co má dělat. Naneštěstí, nic zvláštního nedělal, ukazoval Jonghyunovi pouze svou pravou osobnost. S možná právě tou si ho získal.

To bylo ono. Nepřetvařoval se, nic, choval se prostě tak, jaký doopravdy byl. A to se na něm Jonghyunovi tak líbilo, opravdu se mu to zamlouvalo. Navíc, pokud by to nezašlo dál než k polibkům... docela by se mu takový bratrský vztah zamlouval.

Líbal ho jemně, znovu a zase ochutnával ty měkké polštářky připomínající plátky růží. Cítil, jak se pod ním Minki uvolňuje a společně s polibkem z něj opadá veškeré napětí.

Ani jeden z nich si neuvědomoval, jak dlouho takhle setrvávají. Pár vteřin či několik minut? Bylo to opravdu matoucí. Líbilo se jim to oběma, starší z nich si občas dovolil se ho dotknout i více, než by normálně dokázal. Jednoduše se nechal unést, padl do Renovy sítě, z níž již nebylo úniku.

Pozítří, ráno

Blonďatý chlapec spokojeně spal v posteli. Nic ho pro jednou netrápilo, nacházel se ve světě sladkých snů. Z toho ho násilně vytrhl jeho matka, která se do pokoje přiřítila jako hurikán a probudila ho svým ječákem. ,,Jak si to jako představuješ, Reno?! Dva dny jsem tě nechala, ale dneska letíš do školy, je ti to jasné! Já ti dám, flákat se! Beztak ti nic není a jen simuluješ!"

Tento hluk vzbudil i Hyuna vedle, který se rychlostí blesku zvedl a vydal se vedle do pokoje. Byl teď rád za to, že měli jedny dveře mezi sebou, takže nemusel zbytečně na chodbu, aby se k němu dostal.

Vešel a spatřil chudáka Rena, jak se krčí a snaží se před matkou skrýt. Ta na něj neustále řvala a zdálo se, že má chuť ho udeřit.

,,Hej, matko," oslovil ji rázně JR, nebral ohled na to, jak tvrdě to zní. ,,Ani se k němu nepřibližuj. Vrazíš mu a tu samou dostaneš ode mě, jen několikrát větší." Propaloval ji pohledem, pod nímž by se rozsypala i hora, ale ona si ho skoro vůbec nevšímala. Měla moc práce se seřváváním Reny.

,,Okamžitě vylez z té postele, nebo tě donutím!" zařvala žena histericky. Jonghyun viděl, jak se na něj Ren zoufale dívá, pak to ovšem blondýnek vzdal a začal se opatrně zvedat tak, aby napáchal co nejméně škody.

,,Ne, ne, ne, ne," rozeběhl se k němu Jonghyun a omotal mu ruce kolem pasu. ,,Ty hezky zůstaneš ležet, ani se nehneš. Rozumíš mi, bráško?"

,,Ale..." namítl blonďatý chlapec a celý se roztřásl pod rozzuřeným pohledem své matky. Ačkoli se to na první pohled nezdálo, dost se jí bál a měl z ní respekt.

,,Nekoukej se na ni, koukej se na mě." JR chytil jeho tváře do dlaní a natočil si jeho hlavičku tak, aby viděl jen a jen jeho. ,,Poslouchej jen mě, na mě si ona nic nedovolí... a pokud ano, bude z toho mít problémy akorát ona..."

,,D-Dobře," vydechl Ren nešťastně a packy mu omotal kolem pasu. Hlavičku mu položil na rameno. Zdálo se, že při životě ho udržuje jen právě Jonghyun, vzhledem k tomu, že byl na něm tak závislý.

,,Jak si... jak si dovoluješ na mého syna sahat, Reno?!" ječela na nebohého blonďáčka matka a rychlým krokem se k nim přihnala. Jediné, co chtěla, bylo, aby Ren konečně vypadnul a Jonghyun se stal jejím opravdovým synem.

Minki se roztřásl, přitiskl se k rudovláskovi snad ještě blíž. Přál si zmizet v jeho konejšivém objetí, zmizet z dosahu jejího hněvu. Starší mohl cítil, jak se mu něco mokrého vsakuje do trička na rameni.

Jonghyunovi došlo, že jeho bráška pláče. Vzplál v něm dlouho potlačovaný vztek vůči jeho matce, že se nedokázal ovládnout. Vtiskl mladšímu polibek na čelo, načež se zvedl a otočil se čelem k ní. Nezajímalo ho, že je to žena, chytil ji za ramena a za ta ji přišpendlil ke zdi. ,,Tak hele, dámo..." Cítil, jak se začala třást, vypadal opravdu hrozivě. Zvláště s přimhouřenýma očima. ,,Jestli ještě jednou řeknete Renovi něco vyloženě hnusného, z tohoto domu vás osobně vystěhuji."

,,To němůžeš," ofrkla si žena pohrdavě, i když ve své situaci by si spíše měla dávat pozor na jazyk. ,,Navíc, je to - bohužel-, můj syn. Tedy vlastně dcera. Můžu si s Renou dělat, co se mi zlíbí. Zaslouží si to..." řekla. ,,Jonghyunnie, buď rozumný a pusť maminku, ano?"

,,Svoji mámu jsem už dávno ztratil a ty mi ji nikdy nenahradíš," zavrčel varovně Jonghyun a pustil ji. Obezřetně ji sledoval, přičemž se vrátil ke svému Renovi. ,,Nemáš tu co pohledávat. Ren do školy nejde, tak vypadni."

Jakmile byl zpátky na svém původním místě, mladší chlapec se k němu opět přitiskl. Dotčená žena je ještě chvíli sledovala, než si povzdechla a s hlasitými nadákami na Renův účet místnost opustila.

,,Vůbec na to nemysli," uklidňoval ho starší a konejšivě ho hladil po vláskách. Nesnesl pohled na maličkého, jak pláče. Bolelo to i jeho a to byl v absolutním pořádku.

,,Ona se ti pomstí, Hyunnie-oppa," zašeptal Ren, hlas se mu lámal. Nikdy nechtěl, aby měl JR kvůli němu problémy, zvlášť s někým, jako je jeho matka.

,,Přepral jsem i GDho i Taemina... Baekha s Aronem vlastně taky... to jsou nejsilnější týpci z našeho ročníku. Myslíš, že bych se bál tvé matky?" usmál se Jonghyun, potlačuje smích. Bylo to dost vtipné, že si Ren něco takového myslel.

Ren se zamyslel. Když nad tím tak přemýšlel, matky se vlastně bál jen on. To proto se nechával tak komandovat. ,,No ale..." vykulil oči. ,,Taeminnie se umí prát?!"

,,On ti o sobě nic neřekl?" podivil se Hyunnie a podrbal se na šošolce hlavy. ,,Od nás byl jeden z nejlepších, to on založil tradici obětí... ehm, to je něco jiného. Prostě je to člověk, s nímž bys nechtěl přijít do křížku. I já jsem z něj měl jednu dobu strach. Věř, že s rudými vlasy vypadá děsivě."

,,Eh...?" Ren překvapeně zamrkal. ,,Minnie přece není děsivý..." namítl. ,,Známe se už od základky, říkáme si všechno..."

,,Pochybuju, že ti řekl o svém temném období," řekl tiše JR, načež hlas ještě více ztlumil. To, co hodlal Renovi říct, ho mohlo dost vyděsit. ,,Dřív bývalo místo písmen GD písmeno jedno... velké tiskací T." Věděl, že teď už to Renovi dojde.

,,Ne..." vydechl blonďatý chlapec, oči se mu šokem rozšířily a nohy podlomily. ,,Ne... Minnie by nikdy..."

,,Minnie s tím začal," ujistil ho v jeho myšlence Jonghyun, i když věděl, jak mu to ubližuje. ,,Pak zaučil GDho, který si pod sebe vzal Arona s Baekhem. Taemin s G-Dragonem si byli bližší než kdokoliv... dost dlouho to spolu táhli, spali spolu, každý je chtěl. Až do doby, dokud to Taemin neskončil a úplně se od něj nedistancoval."

Ren teď klesl na kolena již úplně, prsty zatl do koberce. Věděl, že Jonghyun mluví pravdu, že by mu nelhal. Nemohl tomu uvěřit. Taeminnie... Ten hodný a roztomilý kluk, kterého celé roky znal a který by nedokázal ublížit ani mouše, byl tím, kdo tohle všechno začal? Stvořil něco, co jen bezdůvodně ublížuje těm, kteří za to ani nemůžou? To nemůže být pravda...

,,Omlouvám se," sykl Jonghyun a posadil se k němu, načež ho jemně objal. ,,Musel jsem ti teď hodně ublížit... ale nejspíš jsem u toho přišel na důvod, proč po tobě G-Dragon jde."

Minki se mu zadíval do očí a jemně zavrtěl hlavou. Nechtěl to slyšet, ne teď. Bál se, že to už neustojí. Potřeboval se nejdřív srovnat s onou šokující pravdou o jeho nejlepším příteli.

,,Rennie..." zasténal Jonghyun a smutně sklopil hlavu. Právě udělal něco, co přesně nikdy udělat nechtěl. Ublížil mu, navíc v něm nejspíš vyvolal nenávist k nejlepšímu příteli. Co to sakra provedl?

Minki chvíli váhal. Rozhodl se udělat něco zcela nečekaného. Přisunul se ke staršímu blíž, rukama ho objal kolem krku a nohy mu pevně obtočil kolem pasu. Chtěl mu tím dát najevo, že je vše v pořádku, že mu nic nevyčítá. ,,Děkuju, že jsi mi řekl pravdu..."

,,Nevidím důvod ve lhaní ti, když lži dokážou jen ublížiti... radši pravdu řeknu hned, ať dál mohu hledět vpřed..." Jonghyun se nezdál, ale občas míval i poetické chvilky, jednou dokonce skládal básničky. Beztak se cítil dost špatně z toho, že mu tahle akorát ryl do rány.

,,Já... Minnie chtěl dneska přijít... Mohl bys mu prosím říct, ať nechodí?" obrátil se k němu mladší se zoufalou prosbou. ,,Potřebuju čas, abych se s tím dokázal srovnat."

JR hleděl do země. Tedy tam hledět chtěl, místo toho nevědomky koukal do Renova klína. Byl až moc zamyšlen na to, aby cokoliv dokázal. Nemohl se pohnout, nic říct, dokonce skoro neslyšel, co Ren vlastně řekl.

V této poloze zůstali ještě dlouho. Pravděpodobně by tak zůstali i celý den, kdyby se neozvalo troubení auta zvenčí. JR ten zvuk poznal. Byl to Minhyun, kamarád se kterým vždy jezdil do školy.

Problémem bylo, že Ren do školy nešel, díky Hyunovi zůstával doma, ale zapomněl to Minhyunovi říct. JR otočil hlavu, nevzpomínal si, že by měl někdo přijet.

Jonghyun si povzdechl. ,,Budu muset do školy, Rene..." Nechtělo se mu ho tady nechávat samotného, oba dva rodiče již jistě byli pryč. Bohužel nemohl nic jiného dělat. ,,Do telefonu jsem ti uložil své telefonní číslo, když jsi spal... piš mi. Ano?" Poté mladíka chytil za pas a pokusil ho ze sebe zvednout.

Chlapec přikývl a nohama se opět ustálil na zemi. Jonghyun mu pomohl do postele, nechtěl, aby se příliš namáhal. Odběhl do kuchyně a když se vrátil, na noční stolek k posteli mu položil košík plný jídla a několik plastových lahví s různými nápoji.

,,Vrátím se co nejdříve to půjde. Prospi se, bude ti pak líp, ju? Promluvím ve škole s Taeminem a všechno bude v pořádku." Jonghyun ho políbil na čelo a pohladil ho po hlavičce, načež se rozeběhl. Potřeboval stihnout spoustu věcí.

,,Ju... Měj pěkný den, Jonghyunnie..." popřál mu ještě mladší, ale pochyboval, že ho rudovlásek zaslechl. Pod polštář si položil telefon a lehl si. Rozhodl se brášku poslechnout a trochu se prospat.

,,Hoj, Minhyune," pozdravil svého kamaráda JR a nasedl na místo spolujezdce. ,,Tak jaké byly prázdniny? Užil sis je?" vyptával se ho. Musel nějak odvést svou pozornost od myšlenek na Rena.

,,Ale jo, šlo to," usmál se Minhyun a počkal, až se JR připoutá. Pak šlápl na plyn. ,,Co ty? Měl jsem pocit, že tu tvoji macechu slyším až u nás," zavtipkoval, čímž donutil Jonghyuna se upřímně usmát. Následně už to šlo snadno, zabrali se do řeči a ani nezaregistrovali, že už dorazili do školy. Hlavní bránou zrovna procházel Taemin.

,,Helec, díky za svezení, ale spěchám, musím ještě něco vyřídit," rozloučil se s ním a poplácal ho po rameni. ,,Zas se někdy stav na kafe, prostě zavolej. Měj se." Rychle vyskočil z auta, které stále ještě trochu jelo, a rozeběhl se za Taeminem. Musel s ním mluvit.

Podařilo se mu ho zastavit až u lavičky, o níž měl Minnie opřenou nohu a zavazoval si tkaničku na botě. Jonghyun mu poklepal na rameno. Taemin k němu vzhlédl a usmál se. ,,Ahoj, Hyunnie. Potřebuješ něco?"

,,Původně jsem ti chtěl dát pěstí, ale kvůli tomu, že jsem udejchanej jak prase, to nechám bejt," zasmál se rudovlásek a přátelsky se o něj opřel. Dlouho se vydýchával, než se konečně od Taemina odtáhl a opřel se o vlastní kolena. ,,Ren všechno ví. Absolutně všechno."

,,C-Co?!" Taemin si nebyl jistý, zda dobře slyší. Jak by se Ren mohl něco takového sakra dozvědět? Pohledem sklouzl na JRa. ,,Ne. Neříkej mi, že..."

,,Jo..." Jonghyun naprázdno polkl a prohrábl si ofinu. ,,Nechce, abys dneska přišel. Potřebuje si to všechno urovnat v hlavě." Jonghyun znovu mohutně vydechl. ,,Fuj, to byl ošklivý běh. Kvůli tobě už znova běhat nehodlám, kámo."

,,Počkat," zastavil ho Taemin a zamračil se. ,,Co se stalo? Proč jsi mu to sakra řekl?" zavrčel. Navzdory tomu všemu vážně zoufale. Nehty zatínal do mladšího bundy, drtil ji mezi prsty.

,,Měl bych mu snad lhát? Nebudu lhát vlastnímu bratrovi, když přijde domů celý od krve a se zlomeným žebrem kvůli tomu, že ho někdo zkopal kvůli debilní značce," zavrčel JR v odpověď. Pokud se chce Taemin prát, vůbec v tom nevidí problém.

To co se stalo po vyřčení těchto slov rozhodně nečekal. Taemin zbledl jako stěna, jeho pleť nabrala až šedavou barvu. Pustil Jonghyuna a vrávoravě začal postupovat dozadu, až dokud nenarazil na strom. Po tom se svezl k zemi a přitiskl si ruku před ústa. Tohle... Rennie... Do očí se mu nahrnuly slzy. Za tohle může on.

,,Huh?" Tak tuhle reakci JR absolutně nečekal. Představoval si, jak ho Taemin praští nebo něco odsekne, ale že by se tak... vystrašil a rozplakal? To se nestávalo často. ,,Minnie, jsi v pořádku?"

Hnědovlasý neodpověděl, jeho již už tak dost slabé srdce svírala ocelová pěst připravená ho rozdrtit. ,,Je... V pořádku?" zeptal se, mrkáním se snažil slzy zahnat a zoufale po kapsách hledal malou krabičku.

,,Žije, v pořádku brzy bude... navíc mu dělám štít před matkou a otec si ho dost oblíbil," pověděl mu JR popravdě. Neměl žádný důvod k tomu, ale mu říkal zkreslená fakta. ,,Jen si nějaký čas poleží."

,,Děkuju..." vydechl Minnie vděčně a konečně našel to, co hledal. Z oné malé krabičky vytáhl dva bílé prášky a vložil se je do úst. Polkl.

,,Co to bereš?" doběhl k němu Jonghyun a krabičku mu bleskově sebral. Kdyby to bylo něco opravdu zlého, musel by to nahlásit. ,,Taemine, co s tebou je?"

,,Neboj se, neberu drogy nebo něco podobného," ujistil ho, ,,nikdy bych se toho nedotkl. Jsou to... prášky."

,,Prášky na co?" pokračoval ve vyslýchání JR a důležitě povytáhl obočí. Pak cuknul rukou tak, aby na prášky starší nedosáhl. ,,Řekni mi to, nebo je nedostaneš zpátky."

,,Dobře," kapituloval Taemin a nešťastně si povzdechl. ,,Řeknu ti to... Ale ne tady. Není mi moc dobře..."

,,Pojďme do školy," souhlasil Jonghyun a balíček mu vrátil. Ohlédl se, jestli je nějaká existence nesleduje, načež chytil hnědovláska za zápěstí. Společně s ním se vydal do budovy, kde se zašili na záchodky.

Taemin přešel k umyvadlu, ledovou vodou si opláchl křídově bledou tvář a zachytil kraj umyvadla. ,,Jistě si pamatuješ, jaký byl můj prvák. Systém obětí, chlast, sex. Byl jsem zmetek. Krutý a násilný ke všem ostatním..."

,,Jo, byl jsi v tý době nejžádanější kluk na škole, chtěl tě každej... včetně mně," přiznal Jonghyun a o vedlejší umyvadlo se zapřel rukama. ,,Dál?"

,,Ke konci roku se ale začalo všechno lámat. Minimálně jednou do týdne mi bylo hrozně špatně, všechno se to časem stupňovalo, takže mi bylo špatně pořád. A pak jsem sebou jednou v těláku švihnul. Probral jsem se až v nemocnici. Tam mi řekli, že mám špatné srdce. Pravděpodobněst infarktu je u mě o 80% větší než u ostatních lidí, můžu sebou švihnout při každém větším stresu. A probrat se už nemusím. Budu prý mít zatracené štěstí, pokud se dožiju třiceti..."

Konečně. Konečně tu byl někdo, komu se může svěřit. A věděl, že nebude odsouzen.

,,Pak přišel druhák. A mě konečně došlo, jakou kreaturou jsem se stal. Hnusil jsem se sám sobě. Tak... Jsem se rozhodl změnit. Rozvázal jsem veškeré kontakty s partou, rozešel se s GDm. Přestal pít. Alkoholu jsem se doteď nedotkl ani jednou, stejně tak s nikým nespal. Akorát bych si ublížil.

Byl tu ještě další důvod mé proměny. K nám na střední nastoupil Ren..."

,,Jo, už mi to je jasné," zamumlal si pro sebe Jonghyun a dlouhou dobu beze slova hleděl do zrcadla. Než se odhodlal něco říct, musel to vydýchat. Pak se mu svěřil s něčím, co si ještě nedokázal sám pořádně urovnat v hlavě. ,,Ren... je hezký. A myslím, že jsem díky němu zjistil, že nejsem na holky na sto procent..."

Minnie překvapeně zamrkal a usmál se. ,,Ano, to Ren opravdu je...."

Když přešla řeč na onoho blonďatého chlapce, jeho doposud mrtvé oči se rozzářily. ,,Znám ho už od základky, je to můj nejlepší kamarád. Mám ho moc rád a proto nechci, aby mu někdo ublížil. Prosím, slib mi, že ho ochráníš," upřel na Jonghyunna pohled a chytil ho za ramena. ,,Myslím, že to chceš i ty sám. Podle mě ho nevidíš jen jako mladšího bratra. Poznám to na tobě..."

,,H-he?" JR při jeho slovech mírně zčervenal, ne zcela pochopil, co se tím snažil naznačit. Vlastně mu to došlo až moc dobře, ale nebyl si jistý, jestli to, co Minnie říká, je pravda. ,,Minnie... ale vždyť..." Byl velice zmatený, jeho poslední slova a to, jaké city Taemin jistě chová k Renovi... nedávalo mu to smysl.

,,Jonghyune," povzdechl si Lee a zadíval se mu do očí. ,,Miluju Rena celým svým srdcem. Ale on se to nikdy nesmí dozvědět. Akorát by mu to ublížilo. Cítím totiž, že už tu moc dlouho nebudu. Ale..." odmlčel se. ,,S tebou je to jiné. Ty můžeš být s ním, stát po jeho boku. Celé roky jsi bisexualitu odmítal. A teď, během dvou dnů, zcela změníš názor. Ren se ti líbí a... Máš ho rád."

,,Líbil ses mi i ty... ale to byl spíš obdiv... protože když na tebe koukám teď, vidím nádherného kluka..." udělal k němu krok a pohladil ho dlaní po tváři, ,,s krásnými plnými rty..." bříškem palce po jeho spodním rtu lehce přejel, ,,a smutnýma, umírajícíma očima..."

,,Býval jsem jiná liga, co?" povzdechl si Taemin smutně. ,,Teď je ze mě jen troska, kterou při životě drží prášky..."

,,Minnie," vzdychl Jonghyun a jako svého přítele ho objal. ,,Nic takového neříkej. Vzpomínáš, jak jsme v prváku říkali, že spolu projdeme až do posledního ročníku? A pak se pořádně ožereme? Pokud hodláš umřít, tak si to naplánuj tak, abys ještě do té doby vydržel." Myslel to trochu vtipem, věděl, že to Taemin pochopí.

,,To zní jako dobrý plán," pousmál se hnědovlásek a nechal se jím i nadále objímat. Bylo to přijmné.

Vzpomínal. Jak je to dlouho, co mu někdo naposledy poskytl svou konejšivou náruč? Již dlouhá léta byl on tím, co poskytuje oporu, přestože jeho vlastní existence byla tak neuvěřitelně křehká, naprasklá. Skoro jako led na zamrzlém rybníce. Stačí jedna jediná prasklina, rána a on se celý rozpadne.

Jonghyun to cítil, až moc dobře to cítil a jeho roli taktéž skvěle znal. Byl rád, že má tak dobrého přítele, jemuž může říci to, co jiným ne. Kdokoliv kromě Taemina by těchto informací zneužil, on ale ne. Nejspíš proto ho měl každý rád. Užíval si jeho přítomnost, ze zvláštního důvodu ho to uklidňovalo. Věděl, že jsou v bezpečí.