Armin

,,Kdo to zase otravuje...?" povzdechl si Minhyun deprimovaně a došoural se ke dveřím. Dnes ho už otravovali dva podomní prodejci a měl toho plné zuby. Prudce otevřel dveře a zavrčel: ,,Vážně nepotřebuju nějaké velmi inteligentní a předražené přístroje na krájení zeleniny, takže, díky. Víte, mám jednu takovou věc; říká se jí nůž."

,,Tak ten bys na mě asi nepoužil, ne?" zamručel v odpověď Aron stojící přímo před ním. Motala se mu hlava z teploty, již měl a kvůli níž ho Minhyun zabalil snad do všeho, co v domě našel. ,,G-Dragon mě vyhnal."

,,Já ti to říkal," povzdechl si hnědovlásek, když si uvědomil, kdo to před ním vlastně stojí. ,,Byl hloupý nápad, chodit ven. A je mi hloupé to říkat, ale, já ti to říkal."

,,Kdo by mohl čekat, že tam bude mít Taemina?" odsekl nevrle Aron a nervózně přešlápl. O dost tišším tónem se zeptal: ,,Můžu ještě dál? Prosím. Navíc myslím, že tě budou zajímat podrobnosti."

,,Myslím, že mnozí to čekali," podotkl Min. ,,Copak si myslíš, že bych tě tak nechal. Samozřejmě, že musíš jít dovnitř."

,,Díky," zahučel skoro nespokojeně starší a vplul dovnitř. Nejraději by si ještě dal šlofíka. ,,A mnozí to čekali? Jako že se dají znova dohromady? Myslím, že až se to dozní Baekho, bude docela šílet."

,,Nom, každý trochu inteligentní člověk to věděl. Je to logické. Ti dva jsou dokonalé protiklady a to, jak se chovají, působí na toho druhého, takže jsou jejich povahy v rovnováze. Je to jen dobře. Myslím, že díky tomu, že získal Taemina, GD přestane se vším tím zlem."

,,To mě právě sere," svěřil se mu se svým trápením Aron, zul si boty a došel až do obývacího pokoje, kam se posadil na pohovku. Cesta za ním byla tvořena tunou oblečení, kterého při každém kroku odhodil kus. Kolena si přitáhl pod bradu a zmučeně si je objal. ,,Kdo se se mnou teď bude bavit? Když tu nebude pro mě GD, jsem zase sám."

,,Napadlo tě... Že kdyby ses pokusil být k ostatním milý...? Třeba by se s tebou pak začali bavit. Víš, násilím a terorem si přátele nezískáš." Minhyun se posadil vedle něj. Snažil se mu to říct ohleduplně a šetrně.

,,Tak dík za podporu." Tohle Arona moc nepotěšilo, spíše ho to naopak naštvalo. Nestál o poučování, už tak měl náladu v kýblu. ,,Napadlo tě někdy, že to, jak se chovám, má svůj důvod?"

,,Každý máme své důvody a trápení. Ovšem, to neznamená, že je potřeba vylévat si zlost na ostátních."

,,Pokud tě bije vlastní otec, máš chuť si to nějak kompenzovat. Respektive si to kompenzovat na někom jiném," připomněl mu Kwak a svá kolena objal ještě usilovněji. Nechtěl na to myslet.

,,Tak... Proč neodejdeš...? Osmnáct ti bylo, jsi dokonce starší než já. A to jsem ve čtvrťáku," napadlo ho. Vyřešilo by se tím vše.

,,A nechat v tom mámu samotnou?!" vykřikl Aron, šokován jeho návrhem. ,,To se radši nechám bít, než aby na ni vztáhl ruku! Moje máma je úžasná žena, nic takového si nezaslouží!"

Minhyun se na něj zadíval s jasným šokem zračícím se v očích. ,,Omlouvám se. Myslel jsem... Že tvůj otec ... Že jen tebe... Nenapadlo mě..."

Starší na něj ještě chvíli nenávistně hleděl, než svůj pohled stočil stranou. Jeho naštvaný výraz se postupně změnil na klidný, ale smutný. ,,Promiň, vyletěl jsem. Neměl jsem na tebe křičet, když jsi to nevěděl..."

,,Myslel jsem, že ubližuje jen tobě. Teď je mi jasné, že nemůžeš odejít... Tak mi to prosím odpusť..." řekl mladší tiše a drtil své triko mezi prsty. Nechtěl ho naštvat.

,,Nemysli na to." Tato tři slova byla tak chladná a odtažitá, jako kdyby Aron vztyčil mezi nimi ocelovou tyč a rozdělil je tak. Zvedl se a rychlými kroky místnost opustil, namířil si to do koupelny. Bylo to dlouho, co naposled s někým rozebíral své problémy. Psychicky ho to zničilo; cítil, jak ho v očích štípou slzy. Nechtěl, aby ho tak kdokoliv viděl. Tak slabého.

Minhyun se zvedl a chtěl se vydat za ním, po prvním kroku se zastavil. To, jak Aron utekl... Zřejmě potřebuje být chvíli sám. Na to měl cit, dokázal se vyzvat v psychice lidí.

Aron si otřel oči, v nichž se mu perlily drobné slzy. Nedokázal se na sebe tak dívat. Připadal si uboze, ubožejší než obyčejný člověk. Hleděl na sebe do zrcadla tak dlouho, než si byl jistý, že to zvládne. Se skousnutým rtem otevřel dveře a pomalu vstoupil do chodby, kde se zastavil. Se sklopenou hlavou si povzdechl, protože si uvědomil, že mu to nijak nepomohlo.

Když byl pryč ještě dalších několik minut, Minhyun začínal mít strach, že se mu něco stalo. Proto se zvedl z gauče a vydal se ho hledat.

Nalezl ho, jak se hlavou a předloktími opírá o stěnu blízko koupelny a jeho ramena se třesou. Přes to, jak tiše vzlykal a urputně se snažil přestat, neslyšel, že by se někdo v jeho přítomnosti objevil.

Položil mu konejšivě ruku na rameno. ,,To buše v pořádku. Uvidíš, vše se nějak vyřeší. Pomůžu ti, ano?"

Když staršímu došlo, co se právě stalo, zalkl se. Na moment úplně přestal dýchat, srdce změnilo rytmus tlučení. Avšak Minhyunova slova... zněla tak mile, vstřícně. Nedokázal po nich zdravě uvažovat, rozplakávala ho ještě víc,

,,Co... Kdybyste se i s matkou přestěhovali sem? Na čas...? Místa tu mám víc než dost a vám by to jistě pomohlo," navrhl mu Minhyun rozumné řešení.

Aron chtěl přikývnout, vše mu říkalo, aby souhlasil. On ale nemohl. Nemohl udělat nic, protože by pak hrozilo, že si mladší všimne jeho pláče. Aron si nepřál, aby ho tak viděl. Nejspíš možná proto, že nechtěl, aby se trápil kvůli cizím slzám.

,,Ronnie... Nemusíš se už dál trápit." Minhyun ho zezadu konejšivě objal. ,,Slibuju, že ti pomůžu."

,,Min-Minhyune..." vzlykl ztrápeně Aron a otřel si rukama celý obličej. Plakal jako malé děcko, ,,Děkuju..." Víc než tato dvě slova schopen nebyl, Vyčítal si svou slabost, byl tak neskutečně slabý.

,,Nemáš zač..." usmál se Min a pohladil ho po vláskách. ,,Pomůžu ti rád."

Ještě dlouho takto setrvávali, dokud se Aron nedal alespoň z velké části do pořádku. Duševní klid mu pomáhalo nastavit Minhyunovo objetí, v němž se nacházel. Bylo tak příjemné, když se vás někdo dotýkal a utěšoval vás. To starší nikdy moc nezažíval, G-Dragon ho objal jen málokdy, Baekho už vůbec.

Minhyun vlastně ani nevěděl, proč to dělá. Ano, bylo mu ho líto. Ale jen proto by nenabízel jemu a jeho matce přístřeší, ne? Zřejmě s ním soucítil. Jeho sice nebil otec, ale celkem dlouho si z něj boxovací pytel dělal GD.

Když si byl Aron konečně jistý, že dál nebude plakat, odtáhl od svého těla Minovy ruce a otočil se čelem k němu. Stále posmutnělou tvářičku upíral k zemi, pohledem skenoval vzor na červeném koberci. Neměl odvahu se po své scéně na něj ani podívat.

,,Jestli chceš, můžu zajet k vám domů a vše tvé matce říct. Nemusíš se tam už vracet, pokud nechceš." Snažil se mu těžkou situaci co nejvíce usnadnit, nabízel pomocnou ruku. Stačilo jen, aby ji druhý přijal.

Druhý polkl, skýtala se mu možnost úniku ze všeho toho trápení. Měl by to přijmout, nebo zůstat tak, jak na tom byl?

,,Mlčení znamená ano," usmál se mladší, cvrnkl ho do nosu a povzbudivě ho poplácal po zádech. ,,Jen mi řekni adresu, ano?"

,,Do-dobře," vykoktal ze sebe Aron rozpačitě. Co jiného mu zbývalo, než souhlasit? Nic. Ale nemohl si stěžovat, vlastně to bylo celé pro jeho dobro. Konečně našel někoho, komu by mohl důvěřovat. A jakmile se sem s matkou přestěhují, otce udá na policii.

Za pár minut již Minhyun stál u dveří a oblékal si kabát. V zadní kapse kalhot měl mobil - s Aronovou adresou -, klíče od auta a od domu. To bylo vše, co potřeboval. ,,Bude tvůj otec doma?"

,,Touhle dobou by ještě měl být v práci, ale nejsem si jistý... kdyby náhodou doma byl, hlavně neříkej, že jdeš za mou matkou. Řekl by ti, že tam není, ale ona tam je."

,,Dobře, díky. Kdyby tam byl, zahraju si na inspektora, co jde zkontrolovat topení, nebo tak. A v případě nouze mu zlomím nos," usmál se povzbudivě a spiklenecky na něj mrkl.

,,Ty se umíš prát?" Aron pozvedl obočí. Nebyl si jistý, jestli Min zvládne něco takového. ,,Hlavně se nevystavuj nebezpečí, ano? Nerad bych..." zarazil se. Nerad by co? Idiot! Prostě dokončil myšlenku: ,,Nerad bych, aby se ti něco stalo. Kdo by se pak ke mně teplil?"

,,Neumím..." zasmál se Min. ,,Snažím se jen působit chrabře," vysvětlil, naposledy ho povzbudivě poplácal po zádech a vyšel ven. Po cestičce tvořené drobnými kamínky došel až ke svému mazlíkovi.

Aron za ním ze dveří koukal do doby, než se jeho auto rozjelo a zmizelo v dálce. Náhle celý posmutněl, protože tu nyní zůstával sám. Opět bez nikoho. Neměl ani svůj telefon, že by někomu napsal. Musel se tedy spolehnout na televizi, kterou si vybral za svůj zdroj zábavy, zatímco vynervovaný klepal prsty o desku nízkého stolku před gaučem.

Zhruba za půl hodiny dorazil Minhyun na určenou adresu. Byl to panelový dům, měl se dostat až do pátého patra. A bez výtahu. Zaúpěl, vysedl, svého mazlíka zamkl a došel ke vchodu.

Už ve třetím patře umíral, nožky a celé tělo ho bolelo. Proklínal stavitele, že zde nevybudovali spásu v podobě výtahu. Co dělali staří lidé, kteří bydleli v posledním patře? Ti museli snad létat, jinak neměl ponětí, jak se tam mohli dostat.

Fyzičku neměl absolutně žádnou, za to mohly všechny ty dortíky, zákusky a čokoláda. Nakonec, po urputném boji se vyšplhal až nahoru.

Stál před vcelku moderními dveřmi. Byly celé bílé, zcela odlišné od dveří, které míjel po cestě. Došlo mu, že tady něco nesedí. A také už nejspíš věděl, z jakého důvodu Kwakova matka stále zůstávala s jeho otcem. Musel být bohatý a z těch peněz ona žila.

Zhluboka se nadechl, popadl ztracený dech, a zaklepal. Doufal, že to bude tak, jak Aron říkal a doma bude jen jeho matka. Otec by byl problém.

Dlouho nikdo neotevíral. Začínal se bát, že je špatně, že si třeba spletl panelový dům. Nejspíš by se otočil a odešel, aby to zkontroloval, kdyby se nepootevřely dveře. Vykoukla z nich tmavovlasá hlava s mnohem mladší tváří, než Minhyun očekával. Byl to někdo, koho oko světa nemělo nikdy spatřit. Byla to Aronova sestra.

,,Uhm... Omlouvám se. Dobrý den. Jsem Hwang Minhyun. Mám možnost mluvit s paní Kwakovou...?" vykoktal.

Dívka na něj vykulila se čokoládové oči a párkrát zamrkala. ,,Co chcete mámě?" Nejspíš pracovala na podobném způsobu jako Aron, který se snažil svou matku chránit.

,,Neboj se... Nechci jí ublížit. Vlastně, poslal mě Aron. Ty budeš jeho sestra, že?" usmál se hnědovlásek mile, přestože v duchu byl neskutečně šokován. O sestře se druhý nezmínil.

,,Jo," přikývla. ,,No, když znáš bráchu, mělo by to být v pohodě. Pojď dovnitř." Otevřela mu dveře dokořán a zaběhla někam dovnitř bytu.

,,Děkuju. Jsi milá," poděkoval druhý, vyzul si boty a vešel dovnitř. Sundal si i kabát, vše odložil na skříňku a vydal se za dívkou.

,,Mama! Je tu nějaký klučina, co zná Aronnieho!" zaštěbetala dívčina a doběhla do ložnice, kde polehávala její matka s knihou v ruce. Vytrhla ji svým hlasem z příběhu a donutila ji se na ni podívat. Matka se pomalu zvedla a nechajíc se táhnout svou dcerou, došla až do chodby za Minhyunem.

,,Dobrý den, paní Kwaková," pozdravil ženu Minhyun a uklonil se pomalu až ke kolenům. Ke starším lidem a k ženám se vždy uměl chovat, navíc potřeboval udělat dobrý dojem.

,,Dobrý den," oplatila mu pozdrav dáma a taktéž se drobně uklonila. ,,Ty prý znáš našeho Arona, ale on tu teď není. Proč jsi tedy tu?" Nebála se ho, spíš ji zajímalo, z jakého důvodu setrvává.

,,Víte, je to dlouhý příběh, ale pokusím se Vám ho říct ve zkratce. Jsem Ronnieho kamarád a vím, co dělá jeho otec. Nabídl jsem mu, že byste se mohli nastěhovat ke mně. Mám velký dům a bydlím v něm sám. Aron souhlasil..." vysvětlil tmavovlásek, slova pečlivě vybíral a pronášel s největší opatrností.

,,Ehm..." Matka se na něj zadívala jako na blázna. Cože? Jít bydlet někam jinam? ,,Promiňte, ale... kde je můj syn? Co po nás chcete?" Nevěřila mu. Byla velice nedůvěřivý člověk. A tohle znělo opravdu podezřele.

,,Aron je u mě doma..." řekl Min a prosebně se na ni zadíval. ,,Prosím, věřte mi. Nemám žádné špatné umysly. Chci vám pomoct."

,,My... můžeme utéct od táty k tobě?" zeptala se holčička a zamrkala na něj podobně jako při příchodu. Úsměv se jí roztáhl a ona se obrátila na maminku. ,,Mami, mami! Už nám nikdo nebude ubližovat!"

,,Ano, přesně tak. Aron řekl, že je to dobrý nápad. Už se těší, až za ním obě přijdete." Rozhodl se, že na nerozhodnou matku půjde přes dceru.

,,Bráška na nás myslí, mami!" zahvízdala dívčina a začala skákat vysoko do vzduchu. ,,Já za ním chci! Tenhleten se mi také líbí! Mami, mami, prosím!" Dělala na svou maminku kočičí oči, doufala, že to zabere.

,,Tak... Dobře," souhlasila po chvíli ticha matka. Zadívala se Minhyunovi do očí. ,,Jestli nám lžeš..."

,,Pokud vám lžu, sám se přiznám vašemu otci," ubezpečil ji Minhyun a ohlédl se, zda-li je cesta ještě volná. Dveře byly otevřené, po schodech nikdo nešel. Vydechl, dost se mu ulevilo. Nebylo by vhodné, kdyby se tu otec teď objevil.

,,Pojďte..." pobídl je, na brání věcí nebyl čas. Potřeboval hlavně dostat do bezpečí je, slíbil to Aronovi. ,,Dole mám auto."

,,Juhůůů!" zajásala dívka, popadla svou bundu a rychle si obula boty. Matka udělal to samé, akorát pomaleji, s delším intervalem. Stále mu plně nevěřila a bála se toho, co by se mohlo stát, kdyby na tohle přišel její manžel. Zabil by ji.

Naštěstí, nic takového se nestalo. Zamkli byt, seběhli schody - dolů to šlo snadno -, a za pár minut už byli v Minově autě. ,,Připoutejte se prosím."

Obě ženy přikývly a jeho rozkaz splnily, nechtěly přijít o život. Očekávaly totiž, že Minhyun pojede tak rychle, jako kdyby mu šlo o život. To byla na jednu stranu pravda.

Hádal, že kdyby je jejich otec nějakým způsobem dostihl, bez váhání by ho zabil přímo na místě. Proto na plyn opravdu šlápl, ale dodržoval maximální rychlost.

Oproti původní třičtvrtě hodině, kterou jel Minhyun sem, mu cesta teď zabrala ani ne polovinu toho času. Porušil snad všechny předpisy, ale na to vůbec nemyslel. Jeho prioritou bylo dostat matku s dcerou do bezpečí za bratrem, tedy za Aronem.

Povedlo se mu to, prudce zabrzdil u svého domu. ,,Omlouvám se. Obvykle jsem vzorný řidič, nikdy mi nestrhli jediný bod."

,,Jsme v pořádku, to je hlavní," uklidnila ho dáma a z auta se svou dcerou vystoupila. Přivinula si ji k sobě, jako kdyby ji skrývala pod svá andělská křídla. Nebezpečně se na Minhyuna zadívala. ,,Chci vidět svého syna."

,,Samozřejmě." Zamkl auto a pokynul, ať ho následují. Pak se vydal po kamínkové stezce k dveřím domu, které odemkl. ,,Jsme tady, Ronnie!"

Jakmile tohle Aron uslyšel, prudce vyskočil z gauče a vyletěl na chodbu. Málem se přerazil, když otevíral dveře, ale nakonec se mu to ve zdraví povedlo. Jako první spatřil Minhyuna, jemuž skočil kolem krku a zjistil tím tak, jestli je v pořádku. ,,Ty žiješ..."

,,Samozřejmě. Umřít neplánuju ještě dlouho," ujistil ho mladší a trochu ho objal, aby ho uklidnil. ,,I když, tvoje máma si celou dobu myslela, že jsem tě unesl, nebo něco takového."

,,Máma?" Aron to vyslovil jen tak mimoděk, protože se v tu dobu už otáčel za dvěma lidmi za tmavovláskem. Rozpačitě tam stála jeho matka i s jeho sestrou, která se na něj škodolibě culila. Ostatně jako vždy.

Byl mezi nimi vztah jako mezi všemi sourozenci. Zlobili se, často si i dělali naschvály, ale měli se docela rádi. Tihle dva spolu měli neobvykle hezký vztah. Sestřičku něco napadlo. ,,Bráško, vy spolu chodíte?"

,,E-eh?" Její otázka byla tak šílená, že se jí Aron musel upřímně vysmát. ,,Kdepak, ty hloupá, copak jsi mě někdy viděla líbat se s klukem?" Jeho matka sice znala jeho pravou orientaci, ale taktně o tom mlčela.

,,Náhodou, viděla!" nafoukla dívka tvářičky. Copak si myslí, že je hloupá a ještě ke všemu slepá? ,,Dokonce několikrát."

,,E-eeeeeh? A kdy jako?" Kwakův úsměv mu ve tváři zamrzl, takovou reakci z její strany nečekal. O několik kroků se vrátil k Minhyunovi a postavil se naproti němu. Pohled ale stále upíral na svou sestru. ,,Pokud si myslíš, že spolu něco máme, tak tomuhle asexoušovi řekni, ať mě políbí. Protože moc dobře vím, že to neudělá, vyhrávám."

Dívka se obrátila na Mina a udělala prosebné oči. ,,Prosím..."

Povzdechl si, nedokázal tomu stvoření odolat. Přiblížil se k Aronovi, naklonil se k jeho rtům a letmě se o ně otřel svými. Nebylo v tom nic. Žádné city, emoce, onen polibek byl zcela prázdný.

Aron zůstal stát jako opařený, jeho tělo neudělalo jediný zbytečný pohyb. Zranilo ho to. Od Minhyuna ho něco takového opravdu zranilo. Udělal to jen proto, že si to ta mála holka přála? Opravdu? To by do něj neřekl. Vlepil mu za to takovou facku, že se až divil, jak snadno dokáže z podobných věcí podlehnout vzteku. Měl pocit, že se jejich vztah právě rozpadl.

Hwang na něj zůstal zírat jako opařený. Nechápal to. Vždyť... Byla to jen legrace pro tu malou, nic víc. Aron to nepochybně dělal běžně, sám ho několikrát políbil. Tak proč se sakra tak naštval? Nechápal to. A asi nikdy nepochopí. Jeho pohled ztvrdl, přitáhl si ruku k tváři. Teď už fakt věděl, že o nikoho nemá zájem. ,,Omluvte mě půjdu nahoru. Moje ložnice je tam, poslední pokoj vpravo. Pokoje pro hosty jsou na druhém konci chodby." Jen, co domluvil, sebral se a odešel.

,,Mami, sestři... jdeme," odvětil nepřirozeně tichým hlasem Aron a zavedl členy své rodiny dovnitř. Mladší byl daleko před nimi, což Arona zraňovalo stále víc a víc. To, jak se Min choval, ho mátlo tak dokonale, že si vůbec nebyl jistý, jestli to, co se stalo, chtěl aby se stalo.

Netušil, že tím Minhyuna dost zranil. Jak by taky mohl, druhý o tom nemluvil. Bral ten polibek jen jako divadlo před sestrou a on se zachoval takhle. Po tom, jak pro něj riskoval...

Jenže Aron... to s ním jediným nebral jako hru. Minhyuna si opravdu oblíbil, byl rád, že ho poznal a že mu dovolil u něj zůstat. Byl mu do konce života zavázán. A to, že Minovi na tom nezáleží, ho vytočilo.

Min to neudělal proto, aby mu byl dlužníkem, udělal to, protože mu chtěl pomoct. Tímhle ho ale Aron zranil. Došel do pokoje, zamkl se a společně a čokoládou, co vzal z šuplíku, se posadil na postel.