,,Vážně nechceš, abych tě odvezl domů?" zeptal se Taeminův otec blondýnka, který se v jejich předsíni zrovna obouval a oblékal do kabátu.

Ren zavrtěl hlavou. ,,Vážně ne, ale děkuju za nabídku, pane Lee. Nebojte se, budu v pořádku," ujistil ho a pak se obrátil na tmavovláska, který byl jeho nejlepším přítelem. ,,Děkuju moc, Minnie. Uvidíme se zítra, ju? U nás."

,,Dobře..." přikývl oslovený, ačkoliv by byl mnohem raději, kdyby se Ren nechal odvézt. Měl takový nepříjemný pocit pokaždé, když od něj odcházel Ren po tmě. ,,Hlavně neměj sluchátka a dávej pozor na cestu. Až dojdeš domů, okamžitě mi zavolej, ano?"

,,Neboj se, zavolám," ujistil ho Minki. ,,Ahoj... Nashledanou, pane Lee," rozloučil se, překročil práh a naposledy jim zamával. Pak se, doprovázen pouze chabým světlem těch několika fungujících lamp vydal po dlouhém chodníku. Domů to neměl moc daleko, záleželo ale na tom, jakou cestu si zvolí.

Byl posmutnělý, proto zvolil tu delší, temnější variantu přes dubovou alej kolem parku. Ani to, že se viděl se svým přítelem a sdělil mu, co ho trápí, mu neulehčilo. Stále ho trápila matka, která mu téhož dne oznámila, že se budou stěhovat k jejímu příteli, jehož Ren ještě v životě neviděl. Kdyby tak moc nepřemýšlel, možná by ještě stihnul utéct dvěma nebezpečným mladíkům, kteří mu šli naproti.

Vlastně si jich ani nevšiml, až do takové míry byl ztracen v myšlenkách. Navíc, byla už dost velká tma. Nebylo se čemu divit, bylo kolem jedenácté. Lampy kolem nesvítly. Normálně by se Ren neskutečně bál a tímto úsekem ani nešel, případně by ho co nejrychleji přeběhl. Momentálně mu to bylo jedno, měl až příliš mnoho trápení

,,Podívejme se, kohopak to tu máme," promluvil výsměšně G-Dragon a společně se svým společníkem blonďáčkovi znemožnil v dalším postupu. Nejspíš Renovi právě způsobil smrt, přestože o tom nevěděl. Koutky mu cukly v úšklebek, načež vytáhl z kapsy malý nožík. ,,Neboj se, maličká... chceme si jen trochu pohrát."

Mladší zděšeně nadskočil, onen pro něj záhadný mladík ho probral z transu. ,,Co...?" uteklo mu. Vzápětí uviděl onen nůž, díky čemuž mu srdce sevřela ledová ruka. Vyděšeně se rozhlédl, moc toho ale nezjistil. Viděl pouze dvě nejasné siluety, co mu byly nebezpečně blízko.

,,Chyť ho," sykl GD na svého kumpána, který ihned poslechl jeho rozkazu. Pořádně sevřel Renovy ruce - šlo to podivuhodně lehce, jako kdyby se blonďák vůbec nechtěl bránit. Stačila jen poslední věc: vyrýt své oběti jejich znak, aby si je tenhle mladík pamatoval už navždy.

Ren se teprve vzpamatoval z prvotního šoku, když mu konečně došlo, co se to tady děje. Zazmítal se, pokusil se vymanit z toho silného sevření kolem jeho těla. Bohužel, oproti síle jeho věznitele byla ta jeho mizivá.

G-Dragon se k němu se sadistickou rozkoší začal přibližovat. Přemýšlel také, kam mu svou značku umístit, aby se dobře ukazovala. Nakonec se rozhodl pro docela viditelné místo - předloktí. Chytil jednu z jeho rukou, s čímž mu jeho společník pomohl, a stáhl mu rukáv k lokti. To, že se jeho oběť zmítala a prosila, ať ji nechají na pokoji, nezapůsobilo. GD přiložil nožík k Renově vláčné kůži a dal se do díla.

Když poprvé zatlačil a čepel protrhla kůži, musel jeho kumpán Renovi zakrýt ústa vlastní dlaní a zabránit mu tak v bolestném výkřiku. Do blondýnkových očí se nahrnuly slzy, zoufale se jim pokoušel vysmeknout... Drželi ho příliš pevně.

Minki uronil mnoho slz, ale žádná z nich nezpůsobila G-Dragonovo slitování nad ním. Dělal svou práci, tečka. Nic mu to nemohlo pokazit. Jakmile dokončil označení, dvě vlastní písmena, 'GD', vytáhl z kapsy pár obvazů a ránu mu pečlivě ovázal, aby mu příliš nekrvácela. Přiklonil se k němu a do ucha mu zlověstně špitl: ,,Vítej v novém světě, Rene." Vzápětí blonďáčka pustili a utekli.

Jakmile byli v bezpečně vzdálenosti a jejich siluety mu splývaly v dálce, Minki klesl na kolena a zoufale vzlykl. Ocejchovanou ruku si přitáhl blíže k tělu. Jak? Jak mohl znát jeho jméno? A proč mu vlastně udělali něco takového?

Nezoufal by si, kdyby věděl, co to znamená a co za hrůzy se mu ještě stane. Jak G-Dragon řekl, tohle je teprve začátek všeho, co se mu bude dít. Bude to velká akce. A blonďáček se o tom měl dozvědět již brzy.

Ráno

Minki ležel na své posteli, zoufale stočen do klubíčka a tisknouce si nohy k tělu. Slané potůčky na jeho tvářích stačily zaschnout, novými nahrazeny nebyly. Slzy došly.

Ren si teď jen přál umřít. Propadnout se do sladkého nevědomí. Bohužel, nepodařilo se mu usnout ani na chvíli. Jeho křehké srdíčko utrpělo těžkou ránu.

Náhle se prudce otevřely domovní dveře, až z toho sebou Ren škubnul. Jeho matka to být nemohla, ta byla dávno v práci, takže... Nestačil ani dopřemýšlet a rozletěly se i dveře jeho pokoje. Stál v nich celý zadýchaný Taemin, rozšířenýma očima skenoval celou místnost. Když nalezl Rena, bez milosti se na něj vrhl.

,,Minnie...?" dostal ze sebe blondýnek ztěží, až tak moc ho hnědovlásek mačkal v zoufalém obětí. Bylo mu to příjemné, zvláště po onom zážitku, který by mile rád považoval pouze za děsivou noční můru, ale Taemin ho téměř dusil.

,,Proč jsi mi nezavolal? Kdys dorazil domů? Kudy jsi šel? Stalo se ti něco?" Taemin ho bombardoval otázkami od samého začátku, nedával mu možnost z této situace nijak uniknout.

,,Minnie..." vzlykl Minki zoufale a zabořil mu tvář do hrudi. ,,Omlouvám se... Šel jsem kolem parku, tam, jak kolem rostou ty stromy a-," hlas se mu zlomil, větu nedokázal dokončit.

,,A...?" Tmavovláskovi se sevřelo hrdlo, od mladšího se kousek odsunul. Pevně ho chytil za ramena a zalomcoval s ním. ,,Rene, řekni mi, co se, proboha, stalo?"

Rennie pohled zabodl do peřiny, na níž dopadlo několik slaných kapiček. Celý se třásl, ale uchopil konec obvazu na svém zápěstí a celý ho odmotal, aby tak odhalil to, jak si ho označili.

Když to Taemin spatřil, šokovaně zalapal po dechu. Opatrně, nechtěl mu ublížit, jeho ruku vzal do své a bříšky prstů po znaku přejel. Naprázdno polkl. ,,Rennie... nedokázal jsem tě ochránit..." Pak se sám rozplakal.

,,Taeminnie... To není tvoje chyba," povzdechl si Minki. Ránu opět zavázal, nechtěl ji takto vystavovat, zvlášť, když se odpoledne měli stěhovat. Nechtěl, aby jeho jediný a zároveň nejlepší přítel plakal kvůli něčemu, za co si může sám.

To ale ničemu nepomohlo, spíše to Minnieho více rozesmutnilo. Kdyby tak Ren tušil, co se teď bude dít. Nemohl mu to říct, akorát by ho více vyděsil, což nechtěl. Jak tohle dokáží vyřešit?

Bude mu muset být neustále nablízku, nespouštět z něj zrak. Nehnout se od něj víc jak na milimetr.

Moc dobře věděl, jak to chodí, i jak to všechno začíná a jak to většinou i končí. A tohle skutečně začátek byl. Ren byl zatažen do nekonečného kruhu utrpení.

Jen co se oba dva vyplakali, Taemin se posadil na roh postele. Přemýšlel, jak z tohohle Rena dostat. Nemohl by trpět, aby Renovi někdo ubližoval. Možná mu zařídit někoho jako ochranku? To by bylo jistě účinné.

Jenže, ani ochranka by s ním nemohla být pořád. A Ren by měl otázky, na než by se mu nedostávalo odpovědí. A kdyby mu je zodpověděl, pravděpodobně by ho už navždy ztratil.

Bylo to moc složité a navíc strašně nečekané. Taemin nevěřil tomu, že GD dokázal porušit slovo. Teď akorát ztratil důvěru. Ještě k tomu se do toho pletl fakt, že se Ren stěhuje. Nebudou k sobě již mít tak blízko a všechno...

,,Nejhorší na tom je... Že věděl, jak se jmenuju, Minnie," povzdechl si Ren a schoulil se mu do náruče.

,,Rennie... spolu to zvládneme, ano?" konejšil ho Taemin a pohladil ho po vláskách. Bál se, že to bude horší a horší, ale o tom mluvit nechtěl. Potřeboval ho nějak ujistit, že to bude v pohodě.

Rennie přikývl. ,,Já se nechci stěhovat," fňukl. ,,Nikdy jsem toho matčiného chlapa neviděl. Ani toho jeho syna. Nechci tam..."

,,Určitě budou fajn... a ten bratr je starší, že? Určitě tě bude chránit," povzbuzoval ho Minnie s hraným úsměvem. ,,A teď na to nemysli. Nemysli na nic špatného. Půjdeme spolu balit, ano? Večer odjíždíte."

Mladší přikývl a rukama si sestřel poslední slzičky. Pak se na Minnieho usmál a slezl z postýlky. Rozhlédl se po pokoji. Moc věcí neměl, takže by to problém být nemusel.

Tmavovlásek na něj koukal a přemýšlel u toho. Uvnitř se za všechno zlé křižoval, spaloval a dusil, nedokázal se přes to přenést. Ale na druhou stranu, na venek se tvářil mile a roztomile, aby to Renovi udělal co nejlehčí.

Blondýnek byl totiž až příliš nevinný a hodný na to, aby snesl pravdu o tom, co ho zřejmě v nejbližších dnech čeká. Už tak musel mít trauma z onoho přepadení.

Taemin mu dělal psychickou podporu celý den, zůstal u nich i na oběd, který samozřejmě vařil Ren, ačkoliv mu Minnie pomáhal. Kolem třetí se vrátila jeho matka a to byl pro tmavovláska nejvyšší čas odejít.

Ren se od ní držel dál, prohodil s ní pouhé ahoj. Přál si, aby Minnie zůstal. S matkou neměl příliš dobré vztahy. Neřekl jí ani o tom přepadení. Ta by se mu totiž jen vysmála a řekla mu, že si za to může sám.

Taemin se s ním rozloučil vřelým objetím a následně jeho dům opustil. Podzim se měnil v zimu, proto byla tma už někde v pět odpoledne. Ren se strachoval, aby vůbec domů došel v pořádku a hlavně ho varoval, aby nechodil parkem.

Nechtěl, aby se dopustil stejných chyb jako on sám. Nevěděl ovšem, že skutečná pravda pravda mu byla skryta. Taeminovi nehrozilo nic.

,,Reno?" zavolala vysokým hlasem matka na svého syna, když odbyla šestá hodina. ,,Vezmi si věci a jedeme! A nehodlám na tebe čekat, tak laskavě hejbni!" Láskou doslova přetékala.

Ren si povzdechl. ,,Ano, mami..." Vyběhl schody a zapadl do svého pokoje. Tam popadl dvě obrovské tašky, do každé ruky jednu a na záda batoh. Byly to všechny jeho věci.

Se vším se naposledy otočil a prohlédl si svůj pokoj. Měl to tu rád, miloval tu to, rozhodně se mu nechtělo někam jinam. Bohužel nebylo zbytí. S povzdechem místnost opustil a uzavřel jednu část srdce, která se s tímto úžasným místem spojovala.

Nejhorší na tom bylo, že jeho matka již teď umístila inzerát na prodej. Dům nabízela značně pod cenou a blondýnek nepochyboval o tom, že se brzy prodá. Jednu dobu přemýšlel, že až bude za dva roky plnoletý, vezme si půjčku a od matky to tu koupí. Jeho sen se zhroutil jako domeček z karet.

Společně nasedli do auta, Ren si vlezl dozadu. Sedět vepředu by znamenalo stát se terčem matčiných sarkastických poznámek, čehož se sám chtěl ušetřit. Nasadil sluchátka a příjemnou hudbou se nechal ukolébat ke spánku.

Jeli zhruba hodinu a půl, což bylo od jejich bývalého domova dost daleko. A od Minnieho ještě dál. Ren to nevnímal, celou tu dobu spal. I ve spánku ale cítil to, jak si ho matka občas prohlédne ve zpětném zrcádku a převátí oči.

Matka nebyla zrovna příjemná, když ho musela probouzet. Zatroubila, čímž ho dost vyděsila. Nadskočil, až mu sluchátka z uší vypadla. Ve velkém domě, k němuž vedla asi padesátimetrová příjezdová cesta od brány, u níž byli, se otevřely hlavní dveře.

,,Mazej z toho auta, Reno," zavrčela matka, sama vystoupila a šla si ke kufru. Minki si povzdechl, sluchátka schoval a zívl. Pak udělal, jak řekla.

Od té doby nikdo neřekl ani slovo. Matka mu vyhodila kufry, své nechala uvnitř. Sama pak nasedla do svého mazlíka a dojela si s ním až k domu, kde pro ni bylo připravené parkovací místo. Ren jen tak tak stihl s věcmi proběhnout dovnitř, aby ho brána neuvěznila venku. Nechápal, proč mu jeho věci vyhodila a on je teď musel táhnout až k domu.

Bylo to vážně hrozné. Matka se tak k němu chovala již několik let. Vlastně, chovala se tak od doby, co mu zemřel táta. Matka ho z jeho smrti vinila, přestože na tom nenesl ani část viny.

Pomalu se dotáhl k hlavním dveřím, kde se mačkali a líbali jeho matka a ten chlap, co mu měl nyní nahradit otce. Od prvního pohledu se mu moc nelíbil, ale byl rozhodnutý mu dát šanci. Musí to být totiž někdo extra, když dokáže vystát jeho matku.

Cítil se nervózně, neměl rád nové lidi, při představování se vždy cítil neskutečně trapně. Lidé si ho totiž pletli s dívkou a on jim musel složitě vysvětlovat, že se pletou a on opravdu k něžnému pohlaví nepatří.

Ani tentokrát to nebylo výjimkou. Jakmile ho muž zahlédl, povytáhl obočí a otočil se na svou přítelkyni. ,,Ty máš ještě dceru? Počkej, a kde je tedy syn?" Renův vjem ho trochu zmátl, zvláště když byla venku tma jako v pytli.

,,Tohle... Je můj syn," povzdechla si Minkiho matka a na blondýnka se otočila. ,,Reno, pojď sem! A dělej!" rozkázala.

Blonďáček svěsil hlavu a pokusil se provést to, co mu přikázala. S kufry se mu po schodech lezlo těžko, ale nakonec to nějak dokázal a stanul přímo před nimi. Čekal, že tam někde bude ten jeho slavný bratr, o kterém se jeho matka rozplývala, jak je úžasný. Nejspíš se těšila, že ho bude moct brát za svého.

Vynahradila by si tím to zklamání v podobě Rena, které jistě velmi těžce pošramotilo její čest. ,,Uhm... Dobrý den," řekl Ren váhavě a k muži vzhlédl.

,,Ahááááááááááááá," protáhl muž a rozpačitě se podrbal ve vlasech. ,,Omlouvám se, nemyslel jsem to špatně... to jen tvůj vzhled, Rene. Jsi hezčí než kdejaká holčina. Myslím, že Jonghyunovi by ses mohl líbit."

,,To je v pořádku... A, uhm, děkuju..." Ren byl jeho jednáním velmi překvapen. Něco podobného neznal, narozdíl od jeho matky byl onen muž vstřícný a milý.

Do jejich konverzace se vmísila jeho matka: ,,Nechtěl bys mu říct, kde Jonghyunnie je, aby se s ním mohl jít spřátelíčkovat? Alespoň by nám Rena dala pokoj."

Blondýnek zamrkal. Slyšel dobře? Co pořád jeho matka má? Vždyť řekl sotva dvě věty!

,,Jonghyun je venku s kamarády, dorazí. Neměj strach, jsem rád, že tu Ren je. Chtěl bych ho poznat," zarazil ji Kim starší.

,,Tak mu ukážeme pokoj a on si vybalí, ne? To se mezi nás musí srát už od chvíle, kdy jsem se přistěhovala? Chci od něj mít taky konečně chvilku pokoj," zafrkala matka nespokojeně. ,,Ale teď pojďme dovnitř, je mi pěkná zima. Reně asi taky, nechci, aby nastydla."

Ren chtěl namítnout, že se vidí možná tak tři hodiny týdně, ale nakonec si to rozmyslel. Nebylo by moudré dráždit hada holou nohou. A že jeho matka had vážně byla.

,,Dobře," přikývl Kim a vzal dva Renovy kufry. Viděl totiž, jak se s tím ta slečna trápí.

Ren neměl jinou možnost než je následovat dovnitř. Matka se omluvila, že si potřebuje odskočit, tak ti dva zůstali samotní. Minkimu se neuvěřitelně ulehčilo, momentálně mu vůbec nevadilo, že je ve společnosti někoho, koho vlastně vůbec nezná. Kdokoliv byl lepší partie než jeho matka.

,,Máš to s mámou těžký, co?" pokusil se s ním jeho otec navázat konverzaci.

,,Někdy až moc," přiznal Ren popravdě.

,,To věřím... občas bych ji nejraději vyhodil z okna," zasmál se vlastnímu vtipu Kim starší. Zahnuli doleva a vystoupili po dlouhých schodech. ,,Ale neboj, teď už to všechno bude fajn... navíc, Hyunnie ti určitě pomůže. Je to docela hodný kluk... pokud ho zrovna nenaštveš."

,,To se bát nemusíte. Nerad vyvolávám konflikty," pousmála se Rena a za ucho si zastrčila pramen dlouhých blond vlasů.

,,Ale jinak je fajnovej... jen trochu děvkař. Pořád nemá stálý vztah... což je na jednu stranu fajn, osmnáct mu bylo teprve nedávno." Kim starší byl na svého syna opravdu pyšný. Dokonce i ve škole byl dost úspěšný.

,,Mě je teprve sešnáct," podivil se Ren, netušil, že jeho bratr bude o tolik starší. Jemu bude sedmnáct teprve za čtvrt roku. Došlo mu, že pokud je Jonghyunovi osmnáct, tak pravděpodobně chodí do třídy s Taeminniem. O tom, že on ještě vztah trvající déle než pár týdnů ještě neměl, pomlčel.

O ničem víc nepromluvili, protože dorazili k jedněm dveřím. Ty ale nepatřily Renovi. Kim položil zavazadla a ukázal na dveře. ,,To je Hyunnieho pokoj. Vybral jsem ti pokoj hned vedle něj, protože je to tvůj vrstevník a myslím, že si budete rozumět." Pak sebral věci a poodešel ke dveřím vedle.

,,Já... Děkuju za všechno," vyhrkl Minki. Kim se mu zalíbil, působil sympatickýy a mile. Rozhodně více, než jeho matka. Ta po něm jen celé dny řvala a znepříjemňovala mu život.

,,Zbytek... nechám na tobě. Kdybys cokoliv potřeboval, na," vytáhl z kapsy a vložil mu do ruky svou vizitku, ,,je tam i mé telefonní číslo. Prostě cinkni." Zamával mu, načež se vrátil ke schodišti a po něm sešel dolů, kde na něj již čekala matka.

Blondýnek tak trochu nepochopil, proč mu dal vizitku, když od dnešního dne bydlí v jednom domě, ale to hodil za hlavu. Místo toho vstoupil do pokoje, věci položil na zem a rozhlédl se. Místnost byla neskutečně velká, s obrovským množstvím kvalitního a drahého nábytku.

Musí být asi hodně bohatí... prolétlo mu myslí. Natahal dovnitř své věci a první, co udělal, že hupsl do obří postele s nebesy a barevnými, naducanými polštáři. Podobnou postýlku měl i doma, pouze v menší verzi. A tahle se mu opravdu líbila.

Zbytek pokoje byl pro něj až příliš drahý, dvoumetrovou plazmu tu vážně nepotřeboval.

Z kapsy vytáhl telefon, odemkl ho a vytočil Minnieho číslo.

,,Ano?" ozvalo se po chvilkovém zvonění z druhé strany. ,,Rennie? Je všechno v pořádku?" Začal mladšího ihned bombardovat otázkami. ,,Jaký je otec? A ten tvůj brácha? Co pokoj, máš ho hezký? Nebo tě šoupli k bratrovi?"

,,Ahoj, Minnie," pozdravil ho Ren se smíchem a přetočil na bříško. ,,Otec se zdá být dost fajn, takže nechápu, jak může vycházet s mou matkou a vydržet s ní... Bratra jsem ještě neviděl, ale jmenuje se Jonghyun a je mu osmnáct. Myslím, že s tebou možná chodí do třídy..."

,,HYUNNIE?!" vykřikl Taemin. Dobře, to byla nejspíš přehnaná reakce, ale jeho to opravdu překvapilo. ,,Waaaaaaau... tak to ti dost závidím. Bratra jako on by chtěla každá holka."

,,Když jsme u té holky... Kim si myslel, že jsem holka..." povzdechl si Ren. Taemin samozřejmě věděl, že ho to netrápí. Ren byl prostě Rena už odjakživa.

,,A tys čekal něco jiného?" Minnie se ušklíbl, což po hlasu slyšet šlo, ale Ren to samozřejmě vidět nemohl. ,,Ale zpátky k Jonghyunovi. Věř mi. Omdlíš, až ho uvidíš. Pokud ho teda nenasereš. To bys spadl spíš do bezvědomí. Dokonce jednou přepral i -... errr." Zarazil se. Nemohl říci G-Dragona, protože by tím ihned prozradil něco, co momentálně nechtěl. ,,Prostě jednoho silného klučinu."

,,Takže... Rváč?" vydedukoval Ren. Než ale Minnie odpověděl, otevřely se dveře jeho pokoje. Stála v nich jeho matka. ,,Reno! Okamžitě přestaň vykecávat a začni kmitat! Na vybalení máš půl hodiny, pak půjdeš vařit večeři. Já ti dám. Nemysli si děvče, budeš mít nový režim!"

,,Ta tě peskuje za pochodu," zabručel z druhé strany Taemin. Nebyl nadšený z toho, že nechává Rena s ní v jednom domě. Ostatně jako vždy. Měl ale dobrý nápad, který se týkal Jonghyuna... takže byl docela v klidu.

Když matka odešla, blondýnek zaúpěl. ,,Co jí je? Má snad krámy, že je protivnější než obvykle?" teorizoval. ,,Budu muset, ať není řev hned první den. Zavolám ještě večer, dobře?"

,,Jasně, jasně. Až budeš moct, cinkni mi. Půjdu si číst, takže budu na příjmu." Minnie s ním souhlasil, nechtěl mu působit problémy. ,,Měj se, zlato~"

,,Papa~" usmál se Ren a hovor ukončil telefon si pak zastrčil zpátky do kapsy. Ze zápěstí si stáhl gumičku a vlasy si stáhl do culíku, aby mu napadaly do očí. Pak se pustil do práce. Oblečení a boty naskládal do skříně, která se táhla přes půlku zdi a věci na vlasy společně s make-upem vyskládal na poličku. Nedal bez něj ani ránu.

Hehe, jelikož je Nori velmi líná s ke korektuře se dokopává měsíc, vynahradí vám to naší snad nejlepší povídkou (alespoň podle mě) :3

Prosím minutu ticha za Shezulku, která musí mazat naše konverzace xD