Howdy!!!
Další kapitola z téhle fajn knížky.. #kappa
Vím...Psalo mi hodně lidí ohledně toho, abych napsala další kapitolu...
Aaaa vím, trvalo mi to strašně dloooouuuho...
Snad se nezlobíte...
Užíjte si to...

O pár dní později:

Sans P.O.V

Jestli ten zatracenej telefon ještě jednou zazvoní, tak přísahám, že ho vyhodím oknem! Pomyslel jsem si vztekle.

Sedl jsem si ke stolu v kuchyni a začal jsem naštvaně klepat prsty do stolu. ,,Měl by sis jít odpočinout.."

Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem Toriel, jak se na mě dívá starostlivým pohledem.
Zavrtěl jsem hlavou. ,,Jsem v pohodě,"

,,Nejsi v pohodě, kruhy pod očima máš stále větší... Dělám si o tebe starosti," ano.. v jejích očích je vidět starost... Ale co s tím má dělat?

,,Starosti by sis měla dělat o Frisk.. už tři dny nevylezla z pokoje," Frisk jsem naposledy viděl ten den, kdy málem napadla Papyho. Od té doby vychází jenom v noci, aby se s nikým nemusela vidět.
Dělá mi starosti, že se uzavírá do sebe. Chtěl bych ji nějak pomoct, ale nevím jak.

Toriel si povzdechla. Pak znova zazvonil ten otravný telefon.
Vztekle jsem zavrčel, ale Toriel ho zvedla místo mě.

,,Toriel Dreemur.." chvíli poslouchala a pak natáhla telefon ke mě. ,,To je pro tebe,"

Unaveně jsem si od ní telefon převzal. ,,Ano?"

,,Zdravím... Ty mě neznáš, ale já tebe ano... Před třemi dny jsem si tak trošku pohrál s tvoji kamarádkou..." ztuhly mi rysy.
,,To si-" ,,Nu-uh.. nemluv!"

Viděl jsem, jak se na mě Toriel vylekaně podívala.
Nevědomky se mi rozsvítilo oko.

Na povrch se mi dral vztek, držený zatraceně dlouhou dobu.
,,Být tebou, radši bych nic nezkoušel, jinak se ,,královně" něco stane,"

Vyděšeně jsem se podíval na Toriel a v rozvýřeném prachu jsem si všiml tenkého laseru, který mířil na Torielinu hlavu.

,,To ne..." Zašeptal jsem neslyšně.
,,S-Sansi? C-co se děje?" Slyšel jsem ji se nejistě zeptat.

,,Teď řekneš, že ti volá šéf z práce a že si to jdeš vyřídit ven.. a žádný podrazy, jinak mi ujede prst na spoušti.." hlasitě jsem polkl.

Chvíli jsem bezmyšlenkovitě zíral do prázdna, než jsem zatřásl hlavou a nasadil falešný úsměv.

,,Jo jasně, šéfe.." odložil jsem na chvíli telefon a s úsměvem se podíval na Toriel. ,,To je šéf z práce, jdu si to vyřídit ven, ju?"
Toriel nejistě kývla a já jsem se rychle teleportoval pryč.

Kdybych měl srdce, tak by mi bušilo jako o závod. Vztek ve mě doslova vřel.

,,Ty dokážeš i spolupracovat, to mi lichotí, hehe.." doufal jsem, že jsem z dohledu ostatních a tak se mi na tváři objevil znova vražedný pohled.

,,Co chceš?!" Vyjel jsem po něm.
V telefonu se ozvalo uchechtnutí.
,,Zase tahle otázka..." Slyšel jsem povzdechnutí. ,,Já myslel, že TY ode mě něco chceš,"

Ušklíbl jsem se. ,,Jo! To máš vlastně pravdu! Chci tvoji-"
,,Smrt? Toho se jen tak nedočkáš, kámo.."

Mlčel jsem, a tak ten hajlz pokračoval. ,,Jestli si to se mnou chceš vyřídit z vočí do vočí, teda... z vočí do vočních důlků, tak přijď za mnou do starý chemičky. A zapoměň, že to někomu vykdákáš! Nechceš, aby se stalo něco tvýmu ,,bratříčkovi", že?"

Zatnul jsem zuby. Papyruse se nikdo ani nehtem nedotkne... ,,Přijdu tam... a těš se na pěkný muka.." řekl jsem výhružně. Ale on se jen zasmál. ,,Prosimtě.. Ať byly tvoje výhružky sebevětší, nezastrašily ani tvoju lidskou kámošku. Takže nezastraší ani mě! Uvidíme se..."

Hovor byl ukončen a já jsem vztekle stiskl telefon v ruce. Naštvaně jsem ho hodil do řeky, u které jsem stál. Se žblunknutím zmizel v rozvýřené vodě. Hrdelně jsem zavrčel, až se kolemjdoucí chodec na mě nechápavě otočil.

Povzdechl jsem si a přejel si rukou po obličeji. Co mám dělat? CO mám dělat? Horečně jsem přemýšlel a podupával jsem nohou. Musím udělat to, co musím.
Musím se zbavit toho hajzla, co ublížil Frisk...

Rychle jsem luskl a teleportoval se zpátky domů.
S modrým zábleskem jsem se objevil ve svém pokoji. Malinko se mi podlomily kolena, ale ustál jsem to. ,,Uff... tak tohle jsem nečekal.." zašeptal jsem si pro sebe.

,,Co jsi nečekal?" ,,Ah!" Strašně jsem se lekl a rychle jsem se otočil. Na posteli seděla tvář dívky, kterou jsem strašně moc rád viděl. Frisk měla ruce založené na prsou a dívala se na mě modrýma očima.

Když jsem se na ní podíval, moc jsem ji nepoznával. Bylo vidět, že hodně zhubla. Měla tmavé kruhy pod očima, možná větší jak já a také měla mastné vlasy. ,,Frisk? Já.. ehm.. Jsi v pořádku?" změnil jsem téma, protože jsem se zeptat potřeboval.

Chtěl jsem se ujistit, jestli je moje malá holčička v pořádku. ,,Asi jo...Co se děje?"
Její pohled se mi zabodával do duše a já jsem nemohl najít slova, která bych použil.

,,Co by se dělo? Nic se neděje..." řekl jsem nejistě a doufal, že mi to uvěří. ,,Víš, že ti to nesežeru..." řekla potichu. Polkl jsem. Musel jsem to nějak zakecat, ale nevěděl jsem jak.

,,Vážně se nic neděje, jenom jsem unavený z práce.." podrbal jsem se za krkem a nejistě jsem se zasmál. ,,A kam jdeš teď..?" podívala se na mě Frisk unaveně.

Sice jsem dobrý ve lhaní, ale Frisk strašně nerad lžu.. Vždycky se cítím jako největší odpad na světě, když ji musím lhát. Ale teď je nutné, abych to udělal.

,,Volal mi šéf, abych přišel do práce," řekl jsem prostě a vzal si na záda svůj vak, kam jsem si hodil flašku s kečupem, pouzdro s brýlemi a knížku.

,,Tori s Papym si o tebe dělají starosti..." nadhodil jsem. Frisk jenom přikývla.
,,JÁ si o tebe dělám starosti... " připravil jsem se k lusknutí, ale Frisk se mi najednou vrhla kolem pasu a pevně mě objala. ,,Nikam nechoď prosím... mám špatný pocit, že se ti něco stane..."

Ještě pevněji jsem ji objal zpátky. ,,O mě si starosti nedělej.. Slibuju, že se ti vrátím celý,"
Frisk zvedla ke mě pohled.

Pevně jsem jí objímal. V téhle pozici jsme byli ale jen malý moment. Nenápadně jsem si dal ruku za záda.
Promiň, Frisk... Luskl jsem a zmizel z pokoje.

,,Promiň, Frisk..." Zašeptal jsem, když jsem se objevil před starou chemičkou. I když byla zavřená přes pět let, tak ve vzduchu byl stále cítit pach chemikálií.

Protřel jsem si oči a rozhlédl se kolem. Všiml jsem si zadního vchodu u skladu a šel jsem tam. Myslel jsem si, že se do chemičky dostanu nepozorovaně, ale stejně mě už asi zmerčil.

Dveře se s vrzáním otevřely a já jsem pod náporem hlasitosti malinko cuknul hlavou.
Rozhlédl jsem se, ale nic moc jsem neviděl. Všude byla tma a ve vzduchu byl cítit čpavek.
Musím uznat, že to nebyl vůbec příjemný zápach.

Vážně jsem nic neviděl a tak jsem si nechal rozsvítit oko. Je super, když potom vidím trochu jasněji, i když to není bůhvíjak ostré.

Pomalu jsem postupoval směrem hlouběji do chemičky a opatrně jsem se rozhlížel.
Všude bylo ticho, ze kterého mi běhal mráz po páteři.

Najednou jsem uslyšel kovový řinčivý zvuk. Trhnul jsem hlavou tím směrem, odkud se zvuk ozýval. Co to sakra... Za mnou nic nebylo a zvuk se rozplynul ve tmě.

Zničehonic mě něco praštilo přes páteř a já jsem spadl na zem. Nemohl jsem se nadechnout a před očima se mi začala tvořit černá tma. Na poslední chvíli jsem chtěl lusknout, aby jsem utekl. Jenže ruku mi přišlápla těžká bota a já jsem sykl bolestí.

Skrz celou páteř mi znova projela ostrá bolest a já jsem asi zakřičel. Před očima se mi zatmělo a já jsem se propadal do temnoty.

Tak jak se vám to líbilo??
Já jsem strašná svině -_-..
Dejte nápady, co by se mohlo udít v další kapitole ;)
Zatím se mějte, Špunti..
Uvidíme se u We save them...