Prsty mi začínaly klouzat. Parapet pode mnou, z něhož jsem vyskočila, byl dobrý půl metr daleko. Neměla jsem nejmenší jistotu, že na něj bezpečně dopadnu. A už vůbec jsem nedokázala zaručit, že při tom neudělám ještě větší hluk.

,,Jsi v pohodě?" hlas ve vysílačce mluvil tak klidně, že mě hrdlo pálilo od touhy zakřičet.

,,Naprosto, nestresuj se," vyšlo ze mě přidušeně.

,,Vždyť máš lano! Udrží tě!" Zněla jak dotčená matka, které někdo slovně napadl dítě.

Zatla jsem nehty do parapetu, ten se pod mou váhou slabě ohnul. ,,Nevěřím tý kotvě, ani tý krabičce," a s napnutím svalů jsem se volně visící rukou rozmáchla po parapetu. Bolest levé ruky zesílila, načež mi slabě zabrněla, jak se kus váhy přenesl na pravou, jež teď taky pevně svírala zohýbaný kov.

Ocelové lano mi bylo jištěním, ale spíš překáželo, když jsem špičky bot zabořila do omítky. Hledala jsem s nimi římsu, ale ta nikde. Místo toho jsem našla drobná popraskaná místa, z nichž se omítka oddrolila a nabídla mi tak zapření pro nohy. Uniklo mi popuzené zafunění.

,,Vzpomeň si na ten kufr peněz a polez. Koukám na tebe kamerou z ulice a není to hezký pohled."

Otočila jsem se po lampě, na které jsem zaznamenala při začátku lezení černou, lesklou čočku s šedým tělem, dobře schovanou v místech, kam kužel světla nedosáhl. ,,My dostaneme kufr peněz?"

,,Ne, jen jsem chtěla, aby sis to představila. Zaplatěj to bankovním převodem."

Jak jinak. Ať už jsem filmy o agentech, mafiánech a nájemných vrazích nesnášela sebe víc, vždy jsem jim záviděla kufry bankovek. Přesto povzbuzení zabralo. Z dalším zafuněním, tentokrát slabším a méně naštvaným, jsem se přitáhla za ruce, nohama se odrazila, co mi drolící stěna dovolila.

Jakmile jsem se lokty ocitla na studeném kovu, zabrala jsem a trochu neohrabaně zakopala nohama. Nahnula jsem se tělem dovnitř, dokud se nepřevážilo. Až moc růžový a zlatem zdobený pokoj se mi slil do šmouhy, když jsem udělala kotrmelec dovnitř.

Koberec tupou ránu ztlumil. Jediné, co vydalo hlasité cvaknutí, byla kotva, jež se vyhákla a zasvištění, jak jsem lano namotala zpět do krabičky. Nakonec šlo o úplně zbytečný vynález. Pro jistotu jsem tiše počkala. Přestože mě svaly na rukou pálily a levé rameno bolelo od pádu, zůstala jsem ležet dobrých deset vteřin.

Během nich nikdo nepřišel, bodyguardi tam za dveřmi podle všeho trpí hluchotou.

Když jsem poslouchala, jestli kroky nemíří sem, nebo snad se neotvírají dveře, slyšela jsem něco jiného. Něco, přes co bych kroky nebo dveře slyšela opravdu stěží.

Princeznička nám chrápala. Poměrně nahlas, jen občas ustala, aby něco zamumlala. Na očích krajkovou, růžovou masku na spaní, u jedné z rozhozených rukou medvídka s knoflíkovýma očima a peřinu smuchlanou u nohou.

Dokonalá situace.

A: Pomalu se přikrást, zabít podle plánu.

B: Jedna kulka do hlavy, ať to máme rychle za sebou.

C: Udusit polštářem, má jich tu na to spousty.

--------

Je zajímavé, jak se zatím víceméně shodujete u hlasování 😃 Ráda bych Vám vymyslela takové, aby to rozhodování bylo napínavější, ale ne vždycky to tak lehce jde 😅

Jinak do toho vy zvrhlé duše, vyberte Chloe její smrt 😅

Vaše LucyX ❤