,,Jsem v patém patře!"
,,Bojíš se snad výšek?" hlas z vysílačky mluvil tiše a trpělivě, jak s malým dítětem. Ta manipulátorka!
,,Ne?"
,,Zapomněla sis vybavení?"
,,N-ne...?"
,,Tak vidíš." Zničehonic zněla vesele, snad jsem zaslechla i zatleskání. Pistoli jsem vrátila za opasek a nahmatala tam krabičku s navinutým ocelovým lanem. Vynález mé společnice. Jako by se až moc nudila, když má volno.
Ještě nikdy jsem ho nepoužila a upřímně jsem mu moc nevěřila. Bylo inspirované klasickými filmy o špiónech a agentech. Už jen to ubíralo na důveryhodnosti.
Krabička visela na mém opasku, připevněna karabinou. Po ujištění, že pevně drží, jsem okno otevřela, načež mě ovál chladný vzduch, který mi rozproudil žilami ještě víc adrenalinu.
,,Nedívat se dolů, Mari, nedívat se dolů."
,,Nemusíš mi to říkat!" obořila jsem se na vysílačku, ale přesto se dolů, na ulici pod sebou, podívala. Sem tam projelo nějaké auto, ale silně jsem pochybovala, že by někdo projíždějících vzhlédl a viděl mě. A když už, tak by ohledně toho těžko něco dělal.
Nohou jsem se zapřela o parapet a následně se vyklonila, rukou se pevně držela rámu okenice. ,,Které okno?" Marně jsem nutila svoji prostorovou představivost, aby to uhádla sama.
,,Druhé napravo."
Můj pohled se k němu přesunul. Někde za rohem by se určitě našel i balkón naší princezny, jenže mě bylo jasné, že na ocelovém laně nebudu chtít strávit delší dobu, než bude nutno. Nahmatala jsem tlačítko na straně krabičky a přimáčkla ho. Červený paprsek laseru promítl tečku v místě, kam se měla kotva vystřelit. Opatrně jsem ho namířila na parapet okna, které zelo dokořán, nejspíš kvůli cirkulaci vzduchu v místnosti.
V duchu jsem se pomodlila, aby kotva neudělala až moc velký hluk a pak tlačítko domáčkla.
Síla, s kterou se ocelové lano vymrštilo mě donutila se chytnout pevněji. Vítr se zvedl a já ucítila, jak se mi uvolňují vlasy. Ještě ne. Teď je v obličeji vážně nepotřebuju.
Přesunula jsem ruce na římsu a nohy přesunula na parapet dalšího okna. Stačilo povyskočit. Zachytila jsem se o parapet své cílové destinace a s vypětím sil se přitáhla.
Stačilo tam ještě dostat spodní část těla, lépe se přitáhnout. Nebo mít zařízení, které mě nahoru i vytáhne. Když jsem se stvořitelky této hračičky ptala, jestli je na to toto lano přizpůsobené, snad hodinu mi vysvětlovala, jak má slabý motorek. Prý jsem na něj moc těžká, což mě urazilo.
Až moc jsem se nechala odreagovat myšlením na to, jestli by mě ta malá krabička vytáhla nahoru. Než jsem si uvědomila, co se děje, lokty mi po parapetu začaly klouzat. Moje tělo se vezlo dolů.
A pak to se mnou trhlo, v levé ruce se ozvala bolest. Vítr se mnou házel, jak jsem visela.
A: Zkusit se vytáhnout zpátky.
B: Budem věřit motorku v krabičce.
C: Zkusit se dostat kde jsme byli a pak zkusit znovu.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top