Rozhlížela jsem se po dodávce. Někde tu jehla a nit být musí. Neříkejte mi, že si ta kostymérka nosí všechno náčiní u sebe. Trvalo mi pár minut, než jsem v bordelu na toaletním stolku objevila jehelník. Mohla jsem ale být ráda, že jsem v něm našla aspoň jednu rovnou, nezohýbanou jehlu.

Nit už jsem našla snadněji, krabička s několika barvami ležela pod stolem. Vzala jsem černou, zasedla do vrzající skladné židle a dala se do šití.

Když se ozvalo zabušení na dveře, trhla jsem sebou tak, až mi vystřelila bolest do prstu. ,,Hned budu!" zaječela jsem nepřiměřeně vztekle. Osoba, který na dveře bušila, se hned zas odporoučela.

Do tří minut jsem zapošitou nit ukousla a košili zvedla, abych si ji prohlédla. Očividná díra v podpaží nikde, jen nádherné stehy. Na to, že byly na rychlo, vyrovnaly se těm od šicího stroje. Spokojenější jsem být nemohla.

V bleskové rychlosti, ve které se oblékám i do akce, jsem na sebe oblečení hodila. S váháním jsem odložila tašku s pistolí a nožem do hromady svého oblečení. Zbraně tu asi nebyly nutné, ale i tak jsem se neozbrojená cítila nesvá. Vypotácela jsem se z dodávky.

Hned ke mně přiletěla kosmetička, štětec s pudrem v ruce a hned mi ho začala strkat do obličeje. S obláčku béžového prášku se mi chtělo kýchat, ale spěšně jsem si přitiskla jazyk na horní patro, abych to potlačila. Nasadila jsem falešný úsměv, když mi pochválila, že jsem se na dnešek dobře nalíčila, že jsem jí ušetřila práci. Tu práci jí mimochodem ušetřila Tikki, která na decentních stínech a očních linkách trvala.

Měla pořád v hlavě, že jdu s Agrestem na rande. Jak moc se mýlila?

Když jsem se napudrovaná až na zadku vydala na plac, kostymérka se kě mně přihnala s jasným zděšením. V ruce svírala další košili, stejnou, kterou jsem měla na sobě a svírala ji tak pevně, až byla pomačkaná. Nevěřícně koukala na mě, nadzvedávala mi obě ruce.

,,D-dala jsem vám špatnou košili, moc se omlouvám, já... eh?" zděšení vystřídalo zmatení. Pokrčila jsem s úsměvem rameny a na pokyn fotografa si stoupla k zábradlí plnému zámků, asi metr od svho cíle. Prý nebyl čas zkoumat oblečení. Vedoucí focení byl očividně už naštvaný, jak dlouho to trvalo.

,,Blíž!" udělala jsem k blonďátkovi krok.

,,Ještě blíž!" Ztuhla jsem. Asistent s odraznou deskou kolem nás kroužil a mě odrazy desky oslepovaly. Mít na sebe namířenou čočku foťáku taky nepatřilo k příjemnostem situace.

Vtom jsem kolem ramen ucítila ruku, jak si mě k sobě přitáhla. Až teď jsem si všimla, jak naše oblečení ladilo. ,,Určitě dělá modelku poprvé, trochu trpělivosti, Vincente." Mluvil s takovým klidem, až jsem k němu jednu vteřinu s obdivem vzhlédla. Hned jsem ale vrátila pohled k objektivu.

Opakovala jsem si, jak to bude v klidu, jak já budu v klidu. A pak mě na uchu zase pošimral jeho dech. ,,To ty jsi to sešila?"

S polknutím jsem přikvýla, pokusila se ucuknout. Podle úšklebku o díře v košili něco věděl, což mě znejistilo, snad i naštvalo. Ruka si mě přitáhla ještě blíž k sobě. ,,Uvolni se. Jinak na fotce buse poznat, jak jsi nervózní."

Jeho ruka se mi svezla po zádech, až mi po nich přejel mráz a padla mu podél těla. Dostala jsem od fotografa lehce nakvašené instrukce, jak mám ohnout nohy a natočit hlavu, načež se párkrát ozvalo cvaknutí. Celou dobu jsem se modlila, abych se netvářila příliš napjatě a nervózně, jenže... Jeho blízkost to způsobovala. Byla jsem tak blízko svému cíli. Neozbrojená, ale kdybych ho strčila do řeky...

Co mě to napadalo, stejně určitě umí plavat a navíc tu byli svědci. Uvědomovala jsem si, jak netrpělivá jsem, protože většina mých zakázek trvala maximálně dva dny. Přesněji jednu noc.

Když fotograf konečně sklopil objektiv a naznačil asistentovi, ať začne balit, vypustila jsem všechen vzduch z plic. Něčí ruka mě poplácala po hlavě.

,,Gratuluju. Zvládlas to ukázkově." S neskrývaným popuzením jsem se na Adriena otočila. On pořád ruku na mé hlavě, úsměv, jako když chválíte štěně, že udělalo hromádku na rozložených novinách. Smrdí to, ale aspoň se trefilo na určené místo.

,,Děkuju... Tak asi ve škole?" opatrně jsem se jeho ruce uhla, když mě chtěla poplácat po hlavě znovu a vykročila k dodávce, abych se převlékla do svého.

Jeho výraz se vrátil do netruálu, nad něčím přemýšlel. ,,To oblečení si nech."

,,T-to nemůžu."

,,Ale můžeš," odmlčel se a a po chvilce dalšího přemýšlení se vítězoslavně nadechl k dalšímu slovu. Já už se ale viděla hezky doma.

,,Hele, co bys řekla na to, že bychom zítra šli po škole k tobě?"

,,CO?!" hrklo ve mně. Proč bychom...?

,,S otcem ti asi schůzku nezařídím, ale jestli se zajímáš o módu, můžu ti udělat modela. Vsadím se, že ještě žádnýho nemáš." Mluvil až nezvykle nadšeně. Varovné znamení, Mari, varovné znamení!

Když jsem váhala, opět se kě mně naklonil. Upřímně jsem tenhle jeho zvyk začínala nenávidět. ,,A nebo taky můžu být tvoje múza."

Když si uvědomil, jak divně to znělo, narovnal se a s rukama v kapsách se rozešel k autu, které tu na něj už čekalo. ,,Takže zítra po vyučování na mě počkej na schodech."

Vzpomněla jsem si na to, jak můj pokoj vypadá. Na všechny jeho fotky po zdech, rozházené zbraně a jiná náčiní. Na to, jak bude Tikki šílet nadšením.

A: Dobře, počkáme na něj, vždyť co se nám ve vlastním bytě může stát?

B: Nem, zdrhneme mu, jen co zazvoní.