Zámek cvakl, když jsem paklíčem otočila ve správném směru. Tiše jsem se zaradovala a do vchodu pro personál lehce drkla. Dveře slabě zavrzaly, jiný zvuk jsem nezaslechla. Všude prázdno.

Chodba vydlážděná černobíle se táhla po obou stranách. Vzpomněla jsem si na mapu. Po pravé straně by měla být kuchyň a kumbál, po levé vstup do veřejných prostorů. Vydala jsem se proto do leva.

,,Kam si myslíš, že jdeš? Do prava, Mari, do prava!" Se syknutím jsem se chytla za pravé ucho, kde sídlila drobná vysílačka.

,,Ztlum si to laskavě," obořila jsem se na tu na druhé straně, ,,ještě kvůli tobě ohluchnu."

,,Můžeš si za to sama. Do prava a pak po schodech nahoru."

,,Je tam někdo?" zeptala jsem se už tišeji, protože se mi zdálo, že slyším jiné zvuky.

,,Kamery nikoho nevidí. Vzduch je čistý."

Pro jistotu jsem i tak uchopila svoji pistoli. Už měla odřenou rukojeť a uštípnutou hlaveň, ale pořád sloužila dobře. Prst přejížděl po spoušti v očekávání, že ji dříve nebo později stiskne.

Ramenem jsem drkla do lítacích dveří a objevila jsem se v růžovobílé hale. Měsíční svit zvenčí jí halil do stříbrných barev a vázy s růžemi vytvářely stíny. Taky jsem zahlédla zelené světélko kamery, která s přeslechnutelným vrčením motorků skenovala vstupní halu od vchodu až po recepci a velké, mramorové schodiště.

,,To je ono?"

,,Vidíš tam snad jiné schody? Běž do šestého patra."

,,Šestého?" zapomněla jsem tlumit hlas. Pistol mi v rukou klesla.

,,Ano, je v nejvyšším patře."

,,Super," zabručela jsem a za neustálého rozhlížení se vydala nahoru.

Držela jsem se blízko zábradlí, vnímala zvuky aut zvenčí. V chodbách, kudy jsem musela projít, abych našla další schodiště se jen vzácně našlo okno, které by sem propouštělo nějaké světlo a moje baterka opovážlivě blikala.

Za ty peníze, které ještě dneska večer za tuhle směšnou misi dostanu, si koupím novou. A možná by byl čas i na novou pistoli, ale téhle se vzdát nechci.

Byl to dárek od otce, byl by to hřích ji nahradit.

,,Už jen tři patra," povzbuzoval mě dívčí hlas z vysílačky. V duchu jsem zaúpěla.

A pak jsem ho uviděla. Stál si tam na konci chodby, tvářil se jako můj spasitel.

Výtah!

,,Vážně se nemůžu svést?" zeptala jsem se znova, s nadějí, možná až moc jasnou prosbou v hlase.

Při odpovědi jsem se opět chytla za ucho. ,,NE!" pak trocha klapání kláves, jak něco datlovala do počítače. ,,Není v nich kamerový systémy a navíc dělají hluk."

,,To já taky, když tu takhle funím."

A: Přivolat si výtah

B: Schody

-------

Tak, první kapitola, taková spíš na zkoušku, abychom si ujasnili, jak to bude vypadat :D

A co asi bude následovat? :D

Vaše LucyX ❤