Chloe

"Jak-jak to myslíš?" "Tak, jak jsem to řekl." Stále byl jako mlha, jeho hlas zněl z dálky a teplota pokoje se marně snažila vrátit do normálu. "To ty...? Ty si mě strhl ze silnice." Žádná odpověď. Ani nějaký náznak souhlasu. "Prosím!" Zhmotnil se, ruka mi sjela z jeho, netušila jsem, kam sahám, nebylo to poznat. Jediné, co jsem cítila, byla šílená zima a i teď se do mě dával chlad.
"Byl jsem to já." Vytáhla jsem se na nohy, byl o kousek vyší a mohla jsem znovu cítit i tu vůni, která mě obklopila tam venku. "Měl si mě zachránit?" Připadala jsem si jako blázen, mluvím s ním, jako by to bylo reálné a -. "Proč tu mám zůstat? Pořád máš pochyby. Myslíš si, že jsi blázen, že se ti tohle zdá, že to není reálné. Ale je, Chloe. Tohle JE realita. Ty jsi živá a já mrtvý. Člověk a duch se potkali na rozhraní života a smrti. A ano, měl jsem tě zachránit, bylas mi dána jako svěřenkyně. Nevěděl jsem, kdo jdi a kde jsi. Dostal jsem jen informace o tom, jak vypadáš a měl jsem rok na to, tě najít a zachránit tvůj život. Našel jsem tě, přesně na minutu." Zírala jsem na něj, začínaly se mi podlamovat nohy. Tentokrát jsem však nedopadla, ne na zem...

Do nosu mi proudila vůně jahod a smetany. Moje tělo leželo v něčem měkkém a za oknykdyž jsem konečně procitla, byla tma. V křesle, stojícím u postele jsem viděla sedět osobu. "Myslím, že lepší bude mluvit, když budeš sedět. Nebo ještě líp, ležet." Vytáhl se na nohy a zamířil k okraji postele. "Napij se. Už je studený." Podepřel mě a přiložil mi ke rtům okraj hrníčku.
"Tak co, pořád máš pochyby?" "Vidíš mi do hlavy...?" "K tvé smůle ano." "Takže víš, co si přesně teď myslím?" "Že jsi blázen a tohle je jen šílený sen." "A chci aby to byl sen, ale..." "Ale je to realita." "Jak je to možný?" "Dokud mi neuvěříš, dokud nepochopíš a nesmíříš se s tím, že je to skutečné, tak je zbytečné ti to vysvětlovat." Zvedl se na nohy a zamířil k oknu. Až se smíříš s faktem, že mezi živými jsou duchové, zavolej mě." "Počkej!" Obrátil se a zvedl obočí. "Věřím." "Ne, nevěříš. Já ti do hlavy VIDÍM pořád, nejsi tak psychicky silná, abys mi to zakázala. Nevěříš Chloe..." Zmizel, padla jse po zádech do postele, usnula jsem až nad ránem a to jen díky únavě, ze které mě bolelo celé tělo.

"Chloe! Ty vypadáš ještě hůř než před víkendem! Co se děje, pro Boha!" Vzala si mě staniční bokem, během chvíle volna. Stala se ze mě oživlá mrtvola. Jinak to nazvat nešlo. Dnem i nosí jsem přemýšlela nad Niallem, v antikvariátu, který byl přímo zaměřený na věci mezi nebem a zemí, jsem vykoupila o duchách snad vše, co tam měli. Neustále jsem ležela v knížkách, střídala jednu za druhou a všude četla o tom, jak lidé, kteří zemřeli v nesprávný čas - aniž by za to mohl jejich předem sepsaný osud - se stávají Anděly, kterým je přidělena oběť, kterou mají za úkol uchránit. Jejích chránění spočívá v tom, že musí svého svěřence najít včas a dostat jej ze smrtelného nebezepčí. A nikdo další je nevidí, jen svěřenec cítí a může slyšet hlas svého Anděla. Ovše, vidí ho až ve chvíli, kdy sám Anděl to chce.

A celý den mi hlavou jel úryvek z knihy. "... Pokud se Anděl uvolí ukázat se svěřenci, dokazuje tím svou oddanost a touhu uchránit svěřence za každou cenu, od všech nebezpečí, která na něj číhají. Občas nastávají situace, kdy svěřenec není schopen akceptovat fakt, že v našem světě existují Andělové a že on sám má svého - Anděl strážný není pouhý vymyšlený pojem - a pokud, má svěřenec pochyby, Anděl umírá podruhé." Tahle smrt v knize popsána nebyla, a já si marně lámala hlavu nad tím, kde Niall je.

"Je mi zle." zašeptala jsem unaveně. "Máš nějaké problémy?" "To se těžko vysvětluje..." "Chloe, vedle na oddělení je holek dost, jednu si sem vezmu. Víš co, jdi domů. Dej se do kupy a až ti bude líp, vrať se. Tohle není sranda, hrozí že poškodíš pacienta. Klidně někam odjeď, vzpamatuj se, dej se do hromady a pak nastoupíš, ano?" S vděkem v očích, jsem na ni pohlédla a pak se šla převléct do civilu.

Byt byl opět prázdný. S rychle rostoucí nervozitou, jsem vykouřila zbytek krabičky a pak šla do ložnice. Převlečená v domácím jsem se posadila na okraj postele a přitáhla si nohy k bradě. Chvíli jsem poslouchala, jak budík na posteli tiká a pak se rozhodla.

"Nialle?"

Nic, žádná odpověď. Jak ho mám k sakru zavolat?! Na vyvolávání duchů jsem se jaksi necítila. "Nialle, prosím! Chci s tebou mluvit." Vytáhla jsem se na nohy a nejistě zamířila na obhlídku bytu. "Z tohohle by jednomu hráblo. Vykradla jsi stánek s magií a duchařinou?" Nadskočila jsem, vynořil se z pracovny, ze které já si udělala knihovnu a kolem které jsem procházela. "Nemůžeš se prvně ozvat, než se ukážeš?" "Můžu, ale zvykl jsem si, jak se lekáš." Ušklíbl se a odhodil knihu na stůl.

"Tak co? Už mi věříš?" "Už mi nevidíš do hlavy?" "Můžu v ní číst jako v knize." "Co je to?" Zaraženě jsem mu pohlédla na krk. Na přímém světle se na něm skvělo několik ran. "Nic důležitého." Opřes se laxně o stůl a s nakrčeným čelem mi naznačil ke křeslu.

"Pořád jsi na pochybách, ale tohle, tě alespoň částečně donutilo věřit. Chceš vědět, jestli jsem tvůj Anděl, co?" "Na ducha zníš až moc povýšeně." "Mám k tomu svoje důvody." Ušklíbl se a lusknutím prstů se mu v ruce objevil hníček.
Začal se smát, z očí mu vytryskly slzy a nebyl schopen přestat. "Chloe, měla by ses naučit uzavřít svou mysl. Jinak se asi umlátím smíchy." "Co tím chceš říct?!" "Tím chci říct, že mě neskutečně baví tvoje myšlenkové pochody. "Bože! On je duch a přitom se chová jako člověk. Jí, pije, snad se i koupe a má, ehm, určité potřeby?"" Zopakoval přesně to, nad čím jsem přemýšlela. "Nelez mi do hlavy!"

"Budeš se muset naučit ji uzavírat, pak uvidím jen něco a tvoje, hm, niterní pocity ne." "Nelez. Mi. Do. Hlavy!" oDsekávala jsmem jednotlivá slova a kladla na ně důraz. Ušklíbl se a pak krátce kývl. "Nemusím ti to ani říkat, prostě se jen podívám." Hodila jsem po něm první věc, na kterou jsem dosáhla. Model motorky, ležící na stolku však prolítl skrz něj. "Změna tvaru." Uchechtl se a zničeho nic byl u mne. Zapřel se dlaněmi opěrky a sklonil se.

"Chtělas umřít, a nechceš si to přiznat. Bolí to i teď. Zachoval se odporně. Zradil tě, ublížil ti... A přitom si tě vůbec nezasloužil." Najednou se mi těžce dýchalo, jako bych na hrudi měla fůru kamení. "Nemluv o tom!" "Vidíš? Bolí to, pořád. Tak se mě nesnaž přesvědčit," zlehka mi prstem přejel po spánku. "Že ne. Mně lhát nemůžeš. Jsem jedinej, komu můžeš věřit víc, než sobě." "Tohle je to, o čem jsi chtěl mluvit, tu jednu noc?!" "Ne. Jen jsem ti chtěl dokázat, že přede mnou neschováš nic. Jen... To je fuk." "Co?" "Nic. Musíme si promluvit o něčem jiném." "Ty mi do hlavy lezeš bez svolení, já do tvé nemůžu! Tak mi řekni, co znamená to "jen.""
"Nic podtstanýho. Takže," vrátil se ke stolu a posadil se na něj. "Abych odpověděl na tvoje dotazy. Zemřel jsem před rokem, díky opilému řidiči..." Na pár sekund uhne pohledem. "Nějakým způsobem jsem se dostal na rozcestí a dostal možnost se stát Andělem. Každý Anděl má rok na to, najít svěřence, který mu je přidělen a musí ho uchránit stůj co stůj. Musí změnit jeho rozhodnutí i osud. U tebe to bylo rozhodnutí a našel jsem tě na poslední chvíli. Jinak by si tady už nebyla -" "Proč, když se Anděl ukáže tak dokazuje svou oddanost? Není lepší, když je vpovzdálí a jen sleduje svěřence?" "Anděl se ukáže jen když chce sám a tím, krom oddanosti dokazuje i to, že mu na svěřenci záleží. Nemusel jsem sem vůbec přijít, ale když jsi se sem nastěhovala? Chodil jsem sem, párkrát se ukázal synovci a proto rodina nechtěla byt prodat. Pak jsem tě hledal, nevěděl jsem, kde žiješ, odkud jsi... Londýn jsme prohledal hned na začátku toho všeho, ale nenašel jsem tě. Tohle byla jen náhoda... A nepřerušuj mě." Upil z hrnečku a na chvíli se odmlčel.
"Mrzí mě, že jsem tě vyděsil. Mohl jsem to čekat, jistě... Ale myslel jsem, že to pochopíš hned." Přejel si dlaní přes krk. "To-to je kvůli mně? Četla jsem, že když svěřenec pochybuje, že má Anděla, tak Anděl umírá znovu." "Pokud nepřijme fakt, že má Anděla, tak on umírá. Dokud jen pochybuje, tak tvoří šrámy." "Omlouvám se." Zarazí se, opět se přesune ke mně a posadí se na stolek. "Jsi zvláštní. Viděl jsem ti do hlavy jasně, ale teď to najednou nejde." Pousměje se a natáhne ruku. "Je zvláštní cítit teplo..."

"Co se stane, kdy bys mě nenašel? DOstal bys dalšího svěřence?" "Zemřel bych, zase." Pousměje se smutně a postaví se. "Půjdu, zatím to je vše." "Ne, není. Chci ještě něco vědět." "Nezeptáš se co?" "Víš to." "I když jsem mrtvý, tak mám ty potřeby, co živý. Jako Anděl mám určité výhody, kdybych byl jen duch, tak ne."

Krátce kývnu a on se začne ztrácet. "Kam chodíš, když tu nejsi?" "Na místa, kam jsme rád chodil jako živý. A za kluky..." Zmizel. Napadala mě spousta otázek, na které bych chtěla znát odpovědi, ale...

Vysprchovala jsem se a vlezla do postele. Usnula během chvilky a když jsem o půlnoci procitla, bylo všude ticho a Niall nikde nebyl. Vrátila jsem se znovu do postele a ráno přichystala snídani pro dva.
"Nialle..." "Hm?" Zas byl v něčem jiném. "Jo, byl jsem si tu pro věci, když jsi spala." "Máš hlad?" "Cože?" "Jestli máš hlad... Vem si v kuchyni, já jdu do sprchy." Zaraženě pokýval hlavou, zmizela jsem tak rychle, jak to šlo a když jsem se vrátila, seděl u stolu aniž by se jídla dotkl. "Nechutná ti to?" "Čekám na tebe. Určitě to je dobrý."

"Díky za snídani." "Jdeš pryč?" "Jo." "Kam?" "Nevím." "Můžu-můžu s tebou?" Ustrnul v chůzi k lince. "Cože?" "Chtěla bych jít s tebou. Já... Ty o mně víš asi vše, řekneš mi něco o sobě?" "Budeš vypadat jako blázen. Budeš si povídat sama pro sebe." "V týhle době je dobrý být bláznem, nemyslíš?" "Asi-asi jo."

"K Temži?" "K Temži."