Procitnu v posteli, která není moje. Nechápavě se rozhlížím po pokoji, který je stejně tak známý, jako vzdálený. Bosé nohy tlapkají o podlahu, když mířím ke dveřím. Intenzivně vnímám vůni, kterou znám...
Znám tady vše. Znám i neznám... Jak paradoxní. Vím přesně, kam vejít, kde najdu kluka z parku. Sedí na parapetu okna, v rukou drží hrnek, ze kterého se kouří a vypadá unaveně. Když mě spatří, nakloní hlavu a sladce se pousměje.

„Jak ti je?" „Zvláštně?" Posadím se vedle něj a bez skrupulí si hrneček přivlastním. Londýn se halí do své typické, pochmurné nálady a červené autobusy dole v ulicích, jsou jako majáčky naděje.
„Ty?" „Úplně stejně." „Mám pocit, že jsme spolu, kdysi, prožili něco, co pro nás bylo důležité a... To co jsem viděla v parku, to nebyl jen výplod mé fantazie, že?"
„Myslím, že něco jsme prožili a znamenalo to pro nás hodně. Podívej." Podá mi do ruky jakýsi pergamen. „Podepsán vlastní krví. Kdyby mi tohle někdo dal, řeknu mu, ať přestane přinejmenším hulit... Ale takhle..." Zírám na smlouvu s Ďáblem a on se pobaveně uškrne. „Je to šílený, nereálný, nemožný a přece jen to je pravda. Vzpomínám si. Sice jen matně, ale vím, že to není vybájený nesmysl."

„Myslíš, že to byla realita?" Stmívá se, byt se halí do tmy a my, už s několikátým hrníčkem čaje, stále sedíme v okně a společně tvoříme příběh, který se stal. Jde to pomaličku a upřímně to ve mně vzbuzuje ještě více nerozhodnosti a nevěřícnosti.

„Myslím, že pokud byla, tak byla krásná." Uhnu pohledem a zaculím se do tmy. „Co noha?" „Je to lepší..." Vyprskneme smíchy. Oba víme, proč stočil konverzaci...
„Věříš tomu?" „A ty?" „Já se ptal první." Seskočil na podlahu a postavil se mi do nohou. „Myslím, že bychom rohatému měli poděkovat. Přece... Asi není tak špatný, jak ho po staletí vyobrazují. Nebýt něj..." „To znamená, že téhle šílenost věříš?" „Ano?" „To je dobře. Aspoň si nepřipadám, jako blázen sám. Ale nikde to říct nesmíme, protože TOHLE nám nikdo neuvěří."

Fantas magory hadra... Niall usnul na pohovce, sedím mu v nohách, opírám se o hruď a opět si vybavuji to, co jsme společně dali dohromady. Je to vážně šílené, nereálné nemožné, nepochopitelné... Ale já vím, že je to moje i jeho součást. S troškou sentimentalismu se podívám do krbu, který dohořívá. „Díky, rohatý." Jak paradoxní na jednu stranu... Naill byl přece Andělem... Nadskočím. Dříví, skoro dohořelo a teď znovu vzplálo silným plamenem. Vyšlehl ven, ale i když mu bylo v cestě křeslo, nezačalo hořet. S bušícím srdcem se schovám do Niallovi náruče. Tak nějak automaticky, ze spánku, mě obejme a stiskne. Usínám a prostorem zní pobavený chechot...

„A kdy že jsi ho poznala? Nemyslíš, že je ještě brzo, nastěhovat se k někomu, koho znáš pár dnů?" Mamka se nesouhlasně mračí, když vidí, jak pobíhám po bytě a balím svoje věci.
„Je to skoro půl roku a znám ho i jinak, dost dlouho na to, abych věděla, že mi neublíží." „Mám jisté pochyby." „Maminko, prosím..." Rezignovaně škubne rameny a já potlačím smích.
Kéž bych ji mohla říct pravdu... Ale, fakt, že jsem spletí čehosi nadpozemského prožila několik let s Andělem a ten je znovu člověkem... Jednosměrka do blázince? Bylo by to víc, než možné...

„Ahoj!" Vklouzla jsem Niallovi do náruče, když se konečně ukázal doma. Byl se skupinou na nějaké Show a já se mezitím k němu celá přestěhovala. Sevřel mě pevně v náručí a dožadoval se polibku.
„Už spolu? Napořád tady?" „Navždy. Myslím, že rohatý nám třeba pomůže." Ukázala jsem na sošku, kde byl vyobrazen právě tentýž Pekelník, kterého jsme viděli. „Narazila jsem na něj, i na tohohle," odsunula jsem závěs z druhé strany. „V tom malém starožitnictví na konci Trafalgaru. Nemohla jsem je tam nechat." S úsměvem se dívá na sošku Anděla, který je s Pekelníkem v těžkém kontrastu.

Pobaveně si mě k sobě znovu přitáhne a letmo mě políbí. „Blázínku." Zašeptá láskyplně a pohladí vypouklé bříško, kde roste malý andílek s ďáblem v těle...