Niall

"Můžeme jet?" "Pojedu ve svým. Musím si ještě něco zařídit." "Ok. Ale mrkni si na kolo, zdá se mi, že ho máš asi píchlé." Mrkl na mě Harry po koncertě a zmizel ve dveřích. Posbíral jsem svoje věci a znaveně se vydal na parkoviště, kde přešlapoval člen ochranky. Vydupal jsem si, že doprovod nechci. Mávl mi na rozloučenou, byť s nevolí ve tváři a já zmizel za rohem arény.

Najel jsem na dálnici a v duchu děkovat Harrymu, že mi o kole řekl. Představa, jak tady, někde na odpočívadle řeším kolo, se mi nelíbila. Sjel jsem z hlavní na starou a a netrpělivě klepal prsty do volantu. Konečně jsem byl na místě.

O hodinu později jsem si odvážel z útulku malé psisko. Dáreček pro Thea a zároveň možnost, dát malému tvorečku šanci na nový život. Štěňátko labradora se choulilo na sedadle spolujezdce a cesta mi kupodivu utíkala.

"Denise, ahoj! Mám ho. Je zmoženej z cesty a spí na křesle. Zítra ho přivezu, v kolik budeš doma?" Volal jsem švagrové, domluvil jsem s ní podrobnosti a ukrytý pod kapucí jsem vyrazil do Hyde Parku zaběhat si.

Tahle povinnost, kterou mi ona udělila, mě nutila myslet racionálně. Už od půlnoci mi bylo zle. Koncert jsem zvládl s naprostým vyčerpáním a těšil se na postel a sprchu.
Pocit, že je něco jinak, mě doslova ničil a teď, když jsem se vracel domů, jsem toho pocitu měl plnou hlavu. Něco bylo špatně! Něco mi chybělo, něco, co jsem potřeboval.

Se sluchátky na uších, očima zaměřený na cestu jsem další dopoledne nevnímal svět. Prohnal jsem se kolem vysokého keře a prudce zabrzdil. Do těla mi něco narazilo. "Kam civíš?!" Štěkla osoba sedící na zemi. Holčina zvedla oči a já ztuhl. "Wow..." "Co?" vytřeštila na mě oči. Šedé oči... Byly zasazené ve světlounkém obličeji, který lemovaly dlouhé, havraní vlasy.

"Promiň, já nechtěl. Jsi celá?" Vzpamatoval jsem se, snažíc se uklidnit roztřesený hlas.

"Jo, asi jo." Zamumlala už mírnějším tónem. "Pojď." natáhl jsem k dívce ruku. Chytila se a já ji vytáhl. Sotva však stála, zavrávorala a opět spadla. "Au..." "Do háje! Tohle jsem fakt nechtěl." Přiklekl jsem a nejistě pohlížel na pomalu natíkající kotník. "To je dobrý. Je to jen vyvrklý..." Svépomocí se dostala na nohy a zkusila došlápnout. S vypísknutím mi spadla do náruče.
"Kdyby to bylo dobrý, vypadá to jinak." "Fajn, není to dobrý." Zaculila se a poskočila na levé noze. "Měl by to vidět doktor." Ledový obklad a bude to v pořádku." Zkoumavě naklonila hlavu. "Co je?" "Nic, jen... Ten hlas, jako bych jej už někdy slyšela." "Mám ten stejnej pocit."

Ani nevím, co mě to popadlo. Byla mi tak neuvěřitelně blízká a ty oči... Kde já je k sakru už viděl?! Sklonil jsem se a vzal ji za bradu. Pootevřela rtíky v úžasu. "Co to děláš?" "Mám pocit deja-vu. Odněkud tě znám, jen nevím odkud." "Možná můžu říct to samé, ale nevidím ti do tváře." Přimhouřila oči a přistoupila ještě blíž. "Znám tvůj hlas, slyšela jsem ho. Kdo jsi?" "Slib, že nebudeš křičet." "Proč bych měla?"
Rozhlédl jsem se kolem, nikde ani noha. Stáhl jsem si kapuci a ona opět přimhouřila oči. "Vypadáš jako kluk z plakátů, které má ségra. Ale..." "Jsem Niall, Niall Horan z One Direction." Rozvážně přikývla a pak zavrtěla hlavou. "Nemůžu se zbavit dojmu, že tě znám i jinak."

Navzájem si kloužeme pohledem po obličeji. „Kde jsi to vzal?" Vydechne a sáhne mi na krk. V prstech drží přívěsek, o kterém ani nevím, že ho vlastním. Tedy... Měl jsem od mámy jeden, ale tam bylo psímeno „N" ne „Ch." Nechápavě nahmatám její, ten písmenko „N" obsahuje.

„Jak se jmenuješ?" „Chloe." Hlavou mi probleskne několik matných – snad – vzpomínek. Vidím její tvář, její tělo, cítím její doteky... Cítím chlad, který obklopil moje tělo po tom, co mě políbila. Scéna na Tower...
„Asi jsem se zbláznil." Vydechnu po několika minutách ticha. „Znám tě! Já vím, že tě znám!" Zašeptá a vytáhne se na špičky. Zkoumavým pohledem skenuje moji tvář a na pár sekund se zasekne. Zjevně i její mysl se zbláznila a ona s pootevřenou pusou se vrátí na svou původní výšku.

„Šance." „Dohoda." „Od půlnoci do půlnoci." „Tvoje dvě slova, můžou vše změnit." Vydechneme na přeskáčku a kolem nás něco zasyčí. Vyjekne a pevně mě obejme. Zírám na starého známého. Mysl je pořad zastřená, ale na tohle si nevzpomenout...
Pokřiveně se usměje. „A já doufal, že budu mít dvě duše." Hlas se mi vrývá do morků kostí, je prosycený vztekem... „Chraňte si, co máte, lehce se dá o vše přijít." Dodá vzápětí o poznání... Lidštěji? Zachechtá se a v místě, kde rohatý stál, po něm zůstal vypálený prostor. Holčina v mé náruči něco zašeptá, podívám se na ni a ona mi věnuje pohled, pak omdlí.