Možná si někdo z vás všiml, že jsem si trochu pozměnila popis. Tzn. tenhle příběh bude jako jediný ze všech pokračovat, mám ho totiž dopsaný, tudíž s ním nemám starosti a proto mě u něj ani tolik netrápí, že u něj nejsou žádné komentáře. Proto taky přestávám psát jako blbec pro někoho, kdo mi ani neřekne, jestli má vůbec cenu pokračovat, pro sebe si můžu psát s jakýmkoliv časovým odstupem.

Proto dejte VOTE, napište KOMENT (i v případě, že se vám něco nelíbilo, abych to mohla opravit nebo vysvětlit) a pokud se vám moje tvorba líbí tak se koukněte na můj profil a dejte mi FOLLOW ;)

A nakonec bych ráda věděla, jestli si ty řádky hore někdo přečetl ://

---

"Hobi, můžeš prosím přijít? Mám na tebe prosbu," mluvil Jimin do telefonu.

"jo, dej mi půl hoďky," souhlasil jsem a hovor ukončil.

Rychle jsem se s odporem vyhrabal z vyhřáté postele a sháněl nějaké oblečení. O zimních prázdninách jsem sice nehodlal svoji postel opustit, ale pro Jimina jsem udělal výjimku. Naházel jsem na sebe věci, obul si svou celoroční obuv – nízké šněrovací boty s ošoupanou podrážkou – a vše doplnil podzimní bundou, u které jsem si všiml natrhnutého límečku. Kolem krku jsem si tedy přehodil šátek, abych zničenou bundu zamaskoval, a se zabouchnutím dveří jsem opustil svůj pokoj a následně i domov.

K Jiminovi jsem samozřejmě musel jít jako vždy oklikou, ale protože jsem mu slíbil, že u něj budu brzy, chvílemi jsem běžel. Před jejich domem jsem zastavil propocený a udýchaný, ale včas. Zazvonil jsem a během toho, co jsem čekal, opřel jsem se o stěnu a snažil se uklidnit svoje divoce bijící srdce. Ve dveřích se objevil Jimin, který mě hned táhl nahoru.

"Problém je takový, že jedeme s rodiči na lyže, ale nemůžeme s sebou vzít kočku. No, ta je bez nás úplně bezradná, takže bych ji potřeboval od někoho pohlídat," vysvětloval ještě na schodech. "Na tebe už je zvyklá a má tě ráda, navíc ji nechci svěřovat někomu, komu nevěřím."

Když jsme přišli do pokoje, konečně mi dal letmou pusu, ale pak si klekl ke kufru na zemi, kam skládal, co se tam jen vešlo. Otřela se mi o nohu již zmiňovaná kočka, ale potom ji to omrzelo a vyskočila Jiminovi na postel, kde se uvelebila na peřině.

"No, nevím, jak se jí u nás bude líbit," pronesl jsem s obavami, protože domácí kočky jsou zvyklé na teplo a pohodlí a tahle nebyla výjimkou.

"To je moje další prosba. Pokud by ti to nevadilo, nešla by kočka k tobě, ale ty ke kočce. Takže bys bydlel tady. Zároveň bys mamce občas zalil květiny, strašně na ně dbá." Sotva jsem zvládal vstřebávat, co mi říkal. Pochopil jsem jen to, že ode mě chce, abych tu bydlel. Tohle jsem nemohl přijmout. Musel jsem se z toho nějak vykroutit.

"Mine, já nevím, jestli mi to rodiče dovolí." Udělal jsem psí kukuč, i když ho nemohl vidět, protože byl zaneprázdněný balením.

"Já si s nimi klidně promluvím," stál si za svým Jimin. "Rád bych je konečně poznal."

Byla to pravda. Už jsme spolu chodili skoro osm měsíců a já stále nepředstavil Jimina svým rodičům. Pořádný důvod jsem k tomu neměl, jen jsem se bál jejich reakce. O můj život se nezajímají a o mé kamarády taky ne. Na druhou stranu, kdybych jim představoval Jimina, byť jen jako svého kamaráda, nejspíš by jim došlo, že spolu něco máme, a já se bál, že bych přišel o střechu nad hlavou. Proto jsem se Jiminovi neustále vymlouval. Vlastně jsem se vymlouval všem kamarádům, i když to byl kromě Jimina jenom Taehyung a v krajním případě možná i Jungkook. Nechtěl jsem, aby kdokoliv věděl, jak to u nás vypadá. Nechtěl jsem totiž, aby mě brali jako nějakého chudáka.

"Přece víš, že jsou pořád pryč. Navíc s nimi moc nevycházím," snažil jsem se ho od toho odradit, jenže jsem mu akorát hrál do karet.

"Když jsou pryč, určitě jim nebude vadit, že tu budeš. Vsadím se, že si toho ani nevšimnou." Tentokrát se na mě podíval, na tváři měl panovačný výraz, oči trochu přimhouřené. Ne, on se nekoukal na mě, tedy aspoň ne na můj obličej. Díval se na moji bundu. Měl jsem pocit, že on tuší, v čem žiji, a snaží se mi pomoct. Nemohl jsem se s ním ani hádat, protože jsem nedokázal čelit tomu pocitu, který by se dostavil, kdyby mi řekl, že všechno ví. Byl jsem ve slepé uličce, všechno na mě padalo, všechno se spiklo proti mně. Nemohl jsem mu říct, že neodjeli, protože by je chtěl vidět. Rozhodně jsem mu nemohl říct, že se vrací každý večer opilí. A ani v nejkrajnějším případě jsem mu nemohl říct, že kvůli jejich častým návštěvám hospod často skoro nemáme na jídlo nebo na oblečení a musíme šetřit, kde se dá – tudíž na mně.

"No dobře," souhlasil jsem a doufal, že má Jimin pravdu a rodiče si toho opravdu nevšimnou.

"Díky moc," vykřikl nadšeně Jimin a zavěsil se mi okolo krku. Já jsem mu omotal ruce kolem pasu a vtiskl mu polibek do vlasů.

"Kdy odjíždíte? Musím si přinést ještě nějaké věci." Mírně jsem s ním ve svém objetí pohupoval.

"Žádné věci nepotřebuješ. Budeš tu mít všechno, co budeš potřebovat. Oblečení můžeš nosit moje. Prostě se tu chovej jako doma. Taky nám pořádně vyžer ledničku, ať se to nezkazí. Máma pořád kupuje fůry jídla," přikazoval mi, jako bych byl jeho dítě. Ale mně se to líbilo, protože u toho vypadal strašně mile.

Už jsem mu ani neodporoval, jen jsem ho s tichým děkuju políbil. Nevěděl jsem, jak se mu za to odvděčit. Když si to teď přebírám v hlavě, každý den jsem u něj musel povinně snídat (podle něj jsem vyhublý), a když to šlo, věčně mě zval někam na jídlo, což odůvodňoval tím, že rád za někoho platí. Musel jsem přiznat, že od té doby, co mě takhle vykrmoval, už mi tak často nekručelo v břiše, ale zároveň se mi nelíbilo, že za mě tolik utrácí. 

"Ale žádné večírky beze mě, jasné?"

"A co Taeho narozeniny?" Hodil jsem po něm smutný pohled.

"Rozmyslím se," řekl po krátkém uvažování.

Když odjeli, zkontroloval jsem, jak jsou na tom kočičí potřeby, a až po tom jsem se posadil na gauč. Rozhodoval jsem se, jestli si pustit písničky do sluchátek nebo se kouknout po dlouhé době na něco v televizi, ale nakonec jsem si nestačil ani vybrat, protože mi na klín skočila kočka a dožadovala se pozornosti. Začal jsem ji hladit a ona mi za to poděkovala předením, což mi pomohlo odbourat tu nervozitu z toho, že jsem v cizím domě.

Podobně probíhali i ostatní dny. Až na den Taeho narozenin. Sice jsem nešel na jeho narozeninovou oslavu, protože jsem se zatím nedočkal na toto téma od Mina žádné odpovědi, ale dohodl jsem se s ním, že se setkáme aspoň dopoledne a já ho pozvu na oběd. Stejně jako všichni rád jedl, jenže on toho do sebe dokázal natlačit tolik, že by se normálnímu člověku udělalo špatně, takže jsem mu vždy kupoval jídlo. Byl to takový náš zvyk a já se aspoň nemusel namáhat s vymýšlením dárku.

Moji omluvu, že bez Jimina na jeho oslavu nepůjdu, vzal celkem v klidu. To znamenalo pouze moje utrpení v oblasti zad, ramen a paží, kam mě pošťuchoval pěstmi tak dlouho, že z toho budu mít určitě modřiny. Když tohle nezabralo, následovala ještě fáze škemrání a fáze, kdy volal Jiminovi, aby ke mně nebyl tak majetnický, na což mu odpověděl, že sice neví, o co se jedná, ale Taemu dovolí se mnou něco mít pouze v tom případě, že on jemu na oplátku půjčí Jungkooka. Taeho to tolik vykolejilo, že dokonce zapomněl, proč volá, a s přáním hezkého zbytku lyžování hovor ukončil. Jak říkám, pochopil to rychle.

Abyste byli v obraze, když jsme jemu a Kookovi oznámili, že já a Jimin spolu chodíme, měl na tváři nechápavý výraz skoro celý den. Oznámili jsme jim to zhruba týden po tom, co jsme spolu začali chodit, protože jsme jim to slíbili. Samozřejmě jsme jim museli vyprávět, jak se vše stalo, což pobíral jen Kook, který se smál, ale Taemu zkrátka rodiče koupili asi hodně dlouhé vedení, takže se smál až další den, kdy jsme mu to museli převyprávět. K tomu dni, kdy jsme jim to oznámili, musím ještě podotknout, že v ten den jsme se ve škole fotili. Tae se na všech fotkách tvářil, jako by kolem něj poletovali mimozemšťani, z čeho jsme si samozřejmě dělali všichni srandu. No, pár holek sice říkalo, že takhle vypadá sexy, ale jejich názor měl pro Taeho slabší váhu. Navíc se mu smál i Kook, což dokáže naštvat, když se vám směje i váš přítel.