Zbytek dne u Parkových jsme strávili hraním videoher a povídáním si s Jiminovou mamkou. Občas jsem si od Jimina ukradl nějaký ten krátký polibek, ale to jen v tom případě, že si paní Park někam odskočila, což se moc nestávalo. Nejdelší taková chvíle nastala, když jí zazvonil telefon, hovor ovšem brzy ukončila s omluvou, že má návštěvu. Tahle návštěva by ovšem velmi ráda počkala, až si paní domácí zařídí vše potřebné, a s dovolením by se v tom čase ocucávala s jejím synem.

Samozřejmě si nestěžuji, vždy se najdou situace, kdy se člověk musí zkrátka ovládat, ale já se snažil. Jenže jsme se s Jiminem teprve dnes poprvé líbali a říct to někomu už teď by bylo unáhlené. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli spolu vůbec chodíme. Neměl jsem ale příležitost se v přítomnosti jeho mamky zeptat, a když se příležitost naskytla, využil jsem ji jinak.

Když jsem se s nimi loučil, na tváři mi stále hrál široký úsměv. Jimin mi slíbil, že další den se do školy vrátí, tak jsme se dohodli, že na něj budu čekat před jejich domem, protože od ulice dál už máme cestu společnou.

Vlastně jsem mu lhal, neměli jsme společnou cestu, aspoň ne tu, co si on myslel. Šel jsem cestou, kterou jsem vždy odcházel od jejich domu, pro případ, že by mě sledovali z okna. Rozhodl jsem se vzít to oklikou, ještě větší než obvykle, abych si užil teplý květnový večer. Procházel jsem se po sluncem stále zalitém městě a došel až na kopec, odkud jsem pozoroval západ slunce. Teplo jsem měl rád rozhodně víc než zimu, kdy jsem nevěděl, kde zmrznout dřív.

Po nějaké době jsem se musel vrátit domů, aby nebyli rodiče naštvaní, kdyby byli náhodou doma. Nebyli to ani tak rodiče, jen máma, jejího přítele jsem nehodlal nazývat otcem, ale já pro tuhle podivnou dvojici potřeboval jednoslovné pojmenování. Moji rodiče byli rozvedení, skutečného tátu jsem viděl jen občas. Matce jsem musel téměř přísahat, že mu nic o našem žití neřeknu. Kupodivu jsem mlčel.

Doma mě samozřejmě nikdo nečekal. Došel jsem do prvního parta, kde jsem obýval jediný pokoj v patře. Byl celkem velký, ale pro mě útulný. Naštěstí jsem moc nevyrostl, protože někdo jiný by tu určitě škrtal hlavou o nízký strop. Zvlášť když jsem ho ještě snížil pavučinou z provázků, na kterou jsem si věšel fotky a různé pohledy, vzpomínky, které jsem si chtěl uchovat.

Šel jsem do kuchyně, abych si něco uvařil, měl jsem už hlad, moje poslední jídlo byla svačina u Parků před čtyřmi hodinami. Prohledal sem ledničku s spíž od shora dolů, až jsem nakonec našel balíček instantních nudlí. Napustil jsem vodu do konvice a zapnul ji. Rozsvítilo se červené světélko, které ozařovalo jinak potemnělou místnost. Neukázalo se však na dlouho, protože se ještě v ten okamžik, co jsem držel prst na spoušti, ozvalo zajiskření a zařízení mi bez otázek napálilo šok do těla.

Po chvíli jsem se z toho otřepal a konvici vypojil ze zásuvky a vodu přelil do hrnce, který jsem postavil na plotnu. Mezitím, co se ohřívala voda, jsem si připravil misku, kam jsem vysypal obsah sáčku s nudlemi. Přidal jsem k nim ještě půl pytlíku s přidaným kořením a zbytek uložil do poličky k ostatním. Vzal jsem si jedny hůlky a lžíci na vodu a počkal jsem, až se uvaří voda. Trvalo to rozhodně déle než v rychlovarné konvici, ale dočkal jsem se. Zalil jsem misku přibližně do tří čtvrtin a vše si odnesl do pokoje. Samozřejmě jsem nezapomněl vypnout vařič a zamést za sebou všechny stopy, které by vypovídaly o mé přítomnosti.

Do pokoje jsem dorazil akorát včas. Díky našim netěsnícím oknům jsem poznal mámin hlas, který se přibližoval k domu. Zamkl jsem dveře a nechal zhasnutá světla. Posadil jsem se ke stolu a začal jíst. Po chvíli jsem slyšel rozhovor, který se neomezoval tím, o čem hovořili – o mém pravděpodobném spánku. Kdybych spal, už bych byl vzhůru. Především moje máma neznala míru snesitelné hlasitosti a kromě křiku nemohla vynechat ani práskání dveřmi.

Dojedl jsem polévku a s tichým našlapováním jsem se přesunul do postele. Musel jsem svoji podlahu znát opravdu dobře, protože místy, což byla většina případů, vrzala. Pod mým pokojem spala v obývacím pokoji máma se svým přítelem. Vedle byla ještě ložnice, ale mámě teď sloužila jako odkladní prostor. Pokud jsem šlápl na špatné místo, slyšet to bylo i v kuchyni. Stejně tak jsem ale slyšel všechno, co se dělo pode mnou. To znamenalo, že jsem se často nevyspal. Proto jsem doufal, že dnes usnu brzy. No, nepovedlo se mi to. Jako každou noc jsem poslouchal máminy nechutně hlasité vzdechy a vrzání postele. Moje usínání mi ztížilo i dvojité chrápání.

Usnul jsem až k ránu, kolem čtvrté hodiny, takže mi byla udělena půlhodina spánku. Potom jsem musel vstávat, abych si stihl vyčistit zuby, sníst imaginární snídani a vyrazit za Jiminem, kam jsem přišel z úplně opačné strany, než bydlím. Díky tomu, že jsem neměl snídani, jsem čekal před jejich domem o čtvrt hodiny dříve.

Jimin si nějak všiml, že tam postávám na chodníku, takže mi přišel otevřít. Nabídl mi snídani, ale já odmítl – nechtěl jsem je vyžírat. Když se ovšem ozval můj žaludek, musel jsem Jiminovi přiznat, že jsem snídani neměl. Nakonec mě krmil ještě cestou. Byl jsem opravdu šťastný, protože tak mile se ke mně ještě nikdo nechoval.