"Jimine... Jimine, no tak zvedni to... Jiminee!"

Netrpělivě jsem poklepával nohou o chodník před školou. U ucha jsem si držel telefon a zatím poslouchal jen otravný zvuk, který mi oznamoval, že dotyčný nejen nepřijímá můj hovor, ale taky na mě pěkně kašle.

"Hej, Hoseoku," zakřičí na mě Kook. Normálně bych ho s radostí odkopl pár kilometrů daleko, ale teď ho docela rád vidím, mohl by totiž vědět, proč se mi Jimin neozývá. Ti dva chodí do stejné třídy. Ukončil jsem svůj pokus o hovor a začal se věnovat Kookovi.

"Tebe zrovna potřebuju." Široce jsem se usmál. Kook se na mě podíval tím svým zmateným pohledem, protože asi nečekal, že od něj bude někdy někdo něco potřebovat. Potom se ale vzpamatoval a přikývl. "Kde je Jimin?" zeptal jsem se. "Nezvedá mi mobil."

"Ah tak." Kook se zasmál a podrbal se na hlavě. "Je nemocný. Vlastně za ním mám teď jít, abych mu přinesl úkoly, tak jestli chceš, můžeš se přidat. Aspoň bude mít nějakou společnost, já jdu hned za Taem," vysvětlil mi.

"Rád půjdu."

Abyste to pochopili, nevolal jsem Jiminovi jen tak. Taky mi nedal svoje číslo hned při prvním setkání. Od té doby, co jsme se seznámili v parku, uběhlo už pár týdnů. Slunce svítilo čím dál intenzivněji a zpříjemňovalo tím čekání na prázdniny. S Jiminem jsme spolu trávili spoustu času, občas jsme někam zašli i s Taem a Kookem, ale jinak jsme se s nikým moc nebavili. Abych byl upřímný, propast mezi mnou a Taem se zvětšovala každým okamžikem, který jsem strávil s Jiminem, ale už mi to tolik nevadilo, dokonce jsem i snesl Jungkooka ve stejné místnosti bez negativních pocitů. A to vše díky Jiminovi. Díky tomu úsměvavému sluníčku s malýma rukama, za které jsem si ho tak často dobíral.

Kook zazvonil u Parkových dveří a já mohl slyšet, jak se celým domem ozývá melodie a jak někdo běží po schodech, nejspíš aby nám otevřel dveře. V těch se krátce po utichnutí zvonku objevil Jimin s šátkem okolo krku a volným pruhovaným svetrem, který mu sahal až pod zadek. Nohy mu obepínaly černé legíny, které končily někde v chlupatých ponožkách s medvídkem. S Kookem jsme se neudrželi a vyprskli smíchy.

"Ha, ha, ha. Ahoj," pozdravil nás nakřáplým hlasem. Pak nás přejel pohledem a konečně nás pustil dovnitř. "To pořádám snad nějakou párty, či co?" Založil si ruce na hrudi.

"Není nás tu na párty trochu málo?" zeptal se Kook a oba jsme se otočili na Jimina, na botník ještě položil hromádku sešitů. Min jen zavrtěl hlavou a vedl nás do obýváku, kde už se na křesle rozvaloval Tae. Jimin se rychle běžel zachumlat do deky, kam si vzal ze stolku horký čaj. Nechápal jsem, proč to dělá, když je venku nejmíň 25 °C, ale odpověď mi přinesl smějící se Kook.

"Ty jsi to ale tragéd. V životě jsem nepotkal nikoho jinýho, kdo by dokázal dostat v létě zimnici!" Vlastně byl teprve květen, tudíž jaro, ale teploty už dosahovaly těch letních.  Se smíchem si šel lehnout na Taeho, který seděl naproti Jiminovi. Sedl jsem si na gauč hned vedle v dece zamotaného Jimina a přitáhl si ho k sobě, abych ho trochu zahřál. Odložil hrnek a vděčně se ke mně přitulil. Spokojeně jsem se usmál a začal ho hladit po zádech.

"Hele, vy dvě hrdličky," ozval se Taehyung. "Už jste konečně spolu?" zeptal se. "Jako kamarádům byste nám to mohli říct."

"Co?" vyhrkli jsme s Jiminem naráz. Trochu jsme se od sebe odtáhli, ale já Jimina stále jednou rukou objímal kolem zad.

"No, pořád se k sobě máte, když jste spolu, oči máte jenom pro sebe," začne vyjmenovávat Kook.

"Ale jak řekl, Tae, přeci bychom vám to řekli, kdyby mezi námi něco bylo," snažil se jim to vyvrátit Min. Já na to jenom přikývl.

"Dobře, dobře, nechte si to pro sebe, my stejně musíme jít." Tae na nás vyplázl jazyk a pak rychle odtáhl Jungkooka k východu. Šli jsme za nimi a aspoň jim ze dveří zamávali.

"Hobi." Jimin mě objal okolo pasu a položil i hlavu na moje záda. Zněl smutně.

"Copak?" zeptal jsem se a zabouchl dveře.

"Já... Chtěl jsem vědět, co si myslíš o tom, co říkali kluci."

"Myslíš o tom, jestli jsme spolu," upřesnil jsem.

Kývl, což jsem cítil na svých zádech, ale pro jistotu mi to odsouhlasil i slovně.

"Neměl bych problém být s někým tak milým jako jsi ty." Na důkaz svých slov jsem mu chytil ruce, které mě objímaly okolo pasu.

"Ale?" zeptal se s obavami.

"Jaké ale?" Otočil jsem se k němu. "Žádné ale není... No, možná jedno. Stojí tu teď přede mnou a objímá mě kolem pasu. Neznáš ho?" Usmál jsem se a cvrnkl ho do čela.

"Nejsem žádné ale." Našpulil uraženě pusu. S úsměvem jsem přitiskl krátce svá ústa na ty jeho, ale pak jsem se rychle odtrhl.

"Promiň." Odvrátil jsem hlavu. Bylo to ode mě neslušné.

Jimin si mě ale přitáhl za bradu a moje gesto zopakoval. Líbil se mi ten pocit cítit ty měkké polštářky. Naklonil jsem hlavu, abych polibek trochu prohloubil, a vjel jsem mu rukama do vlasů.

"Omluva se přijímá," zamumlal mi do rtů, ale polibek nepřerušil.

Tahle chvíle byla tak dokonalá, že se musela zkazit. V zámku zarachotil klíč a vzápětí se dveře otevřely. Tam stála Jiminova máma. Naštěstí jsme se stačili odtrhnout dřív, než si nás všimla. Nesla nějaké tašky, nejspíš nákup. Jimin jí šel hned pomoct.

"Dobrý den, Paní Park," pozdravil jsem a hned pomáhal Minovi.

"Ah, ahoj, Hoseoku." Usmála se na mě. "Jimine, nemáš být náhodou v posteli?" napomenula paní Park svého syna.

"Vždyť jsem byl jenom otevřít Hoseokovi," zalhal trošku Jimin. Musel zvýšit hlas, aby ho jeho matka slyšela, protože zatím co on vykládal nákup do lednice a do spíže, paní Park si teprve zouvala boty.

"Dobře, ale teď už se vrať do postele, zbytek tu zvládnu sama," přikázala mu jeho matka.

Jimin měl ale dneska asi nějakou bláznivou náladu, protože mě chytnul za ruku a se zavelením: "Hyung, jdeme do postele," mě táhl po schodech, div jsem se nepřerazil. Radši jsem se ani neotáčel, abych neviděl obličej paní Park. Sám jsem musel být rudý až na zadku.

"Jimine, co to mělo být?" zeptal jsem se, když mě dotáhl do svého pokoje. Jen pokrčil rameny a políbil mě.

"To má za to, že mi vždycky všechno zkazí." Asi chtěl pokračovat v líbání mých rtů, ale přerušil ho hlas z přízemí.

"Jimine, už ti vystydl čaj! Mám ti uvařit další?" volala na něj matka.

"Ano, mami," zakřičel Jimin zpět a nezapomněl při tom protočit očima. Hoseok se u toho musel potichu zasmát, jak působil dětinsky.

"Hoseoku, dáš si taky něco?" ozvala se ještě.

"Dal bych si nějaký džus, děkuji, paní Park."