Každý den s nimi, několikrát za školou, zhulený... Nosil jsem si trávu domů, zezačátku se třepal, že mi ji táta najde, ale nikdy nám do pokoje rodiče nelezli.
Měl jsem ji hozenou v nočním stolku a byl v naprostým klidu. Že se to posere, jsem si nepřipouštěl.

Zatrnulo mi, když se objevili u domu. Adresu věděli, ale... Vždy jsme se domlouvali přes mobil. Nicméně, vypadl jsem z domu, zhulil se a vyslechl si plno keců na tátu.
Že je to kokot, co se ke mně chová jako k děcku, za to matka je pěkná buchta... Nedocházelo mi to. Měl jsem svůj svět a když mi došlo kolik je hodin, a že tentokrát bude táta řvát, vykouřil jsem další brko.

A... Na stole, kousek ode mě ležel balíček... Prachy, naskládaný na sobě.
Srdce mi bušilo jako splašený, když jsem ráno vešel k tátovi do pracovny a otevřel sejf. Měl tam doklady, různý papíry co schovával, Sárka mu tam dala dokonce i plyšáka... A hlavně prachy. Bylo jich tu dost, a na účtu měl nepochybně daleko víc, ale nikdo asi doma nemá jen tak odhadem přes čtyřicet tisíc liber. Komu teda ublíží, když jich pár zmizí. Sebral jsem třistapadesát liber a tiše zmizel.
Moje prachy byly nenávratně v háji. Všechny jsem dal jim za balíčky... A teď jsem potřeboval další.

Při návratu domů, jsem se uklidňoval a do domu vcházel s laxním výrazem. Až v pokoji, jsem se rozklepal.
Táta se na mě ani nepodíval, díval se na desku stolu, máma jej držela za ruku a věděl jsem, že brzo bouchne.
Rozhodoval jsem se, jestli se zamknout... Jenže by vyrazil dveře a jen bych ho nasral, ještě víc.

„Co jsi nepochopil na mých slovech?!" Dveře se rozrazily, táta měl na krku vystouplé tepny a bylo jen otázkou času, kdy začne řvát.
Předstírání laxnosti mě vyčerpává a jemu jen zvedák tlak. Trhám rameny a nuceně na něj pohlédnu od notebooku.

„Zayne... Baví tě to? Ubližuješ nám." Vydechne s něhou v hlase. Snaží se to zase otočit... Chce být kámoš, ne táta a mě to vyburcuje. Jsem zaslepený, před očima mi probleskává, co jsme spolu zažili, ale přesto cítím jen vztek.
„Nejsem malej, nechápu, proč se mnou jednáš jako s děckem."

„Zayne... Ty ses zbláznil? Co to plácáš?! Jak malej... Nejednal bych s tebou jako s děckem, kdyby ses choval dospěle! Hraješ si na frajera?!" „Jen už mě nebaví být hodnej hoch! Už mě nebaví, se chovat jako slušňák! Poslouchat vás na slovo, dělat sourozencům chůvu a být jim vzorným příkladem! Už mě sere, jak o mně ve škole říkají, jaká jsem kurva, tak jsem se rozhodl tou kurvou být!"

„Zayne, uvědomuješ si co říkáš? Jak se chováš? Mámu jsi vyděsil... Záleží ti na ni? Na miminech? Co když se něco posere a s nimi se kvůli tobě něco stane-" „Jde ti jen o ně! Když jste čekali dvojčata, byl jsem velkej brácha, nevadilo mi to! Se Sárou jsem byl zase v roli chůvy dvojčat a teď... Upředňostňuješ mámu a na mně ti nezáleží-"
„Co to meleš?!" Dostal jsem facku, v první chvíli mi kolem hlavy tak řka běhaly hvězdičky a to mě uhodil ještě málo. Dát mi ránu, kterou vrážel do boxovacího pytle, mohl bych jen vyplivnout zuby.

„Co to meleš, Zayne... Co to je za kecy?! Jak si můžeš myslet, že mi na tobě nezáleží?! Proč? Kdy sis to začal myslet, pro Boha! Záleží mi na tobě, udělal bych pro tebe cokoli. Jak můžeš toto říct? Jistě že mámu upřednostňuju, je těhotná, čeká trojčata a oba víme, jaký to je, kdy se něco takovýho posere! Zapomněl jsi, jak ti bylo, když jsi ji viděl v krvi a v bezvědomí? Já to neviděl, ale ten popis nikdy z hlavy nedostanu.
Bojím se o ni, bojím se o děti, bojím se o tebe... Zayne, co blbneš? Proč jsi s nimi? Co to zkoušíš..."

Snaží se mě k sobě přitáhnout a to nechci. Rozbrečel bych se. Vidím jeho oči, ve kterých se třpytí slzy, pořád má vztek, ale i strach.
Jsem jeho chlapeček a je jedno, že mám sedmnáct, na tom nezáleží.

„Nech mě být." „Změň vyjadřování, nebo-" „Nebo co? Vrazíš mi? Si posluž!"

„Buddy, promluvíme si, jako kámoši, ano? Probereme to... Řekneš mi, proč tak blbneš a pak na to zapomeneme." Znovu je hodný, mrknutím zahnal slzy a něžně se usmál. Stejně, jako se díval na Sárku, nebo dvojčata.
Byl tu pro nás vždycky a já... Já jsem kurva... Vzal jsem mu prachy, okradl jeho, mámu i sourozence. Vlastně i sebe... Pro trávu... Pro svinstvo, o kterém jsem věděl, že není dobrý. 

„Už mě nebaví být tím hodným, smiř se s tím. Taky jsi nebyl svatej, tak mi nekaž o tom, jak se mám chovat." Zbaběle jsem zdrhl, šel za mnou a teď se třásl. Sledoval dveře a vrtěl hlavou. Věděl, co udělám, co chci udělat a já nepřemýšlel. 

Začínalo se mi zcela vyjasňovat. Bylo mi ze sebe samého zle.

„Zayne! Já tě varuju! Vyjdi z domu a už se nemusíš vracet!"

Vyběhl jsem ven. Chovám se jako debil... Mamčino hysterické zakřičení mého jména... Rozběhl jsem se rychleji a na konci bloku se protáhl křovím do parku. Klečel jsem na zemi, polykal slzy a několikrát bouchl pěstí do hlíny.

„Čau, můžu dál?" „Ale Maliku... Jasný, pojď. Co je? Doma tě to nebavilo?" „Sebral jsem se a odešel. Výměna názoru s tát-fotrem." Trhám rameny, houknu pozdrav na jeho tátu a zavřu se v jeho pokoji.
Za chvíli se přidají i Matt a Seb.

Zvonek mě vyděsil. Byl jsem v opojení, ve svém světě a vykuřoval si z hlavy vzpomínky na rozhovor s tátou. Jakmile jsem slyšel jeho zničený hlas, znovu to na mě dolehlo.
Další tuna kamení na hrudi přišla ve chvíli, kdy se mu Thomasův táta vysmál do tváře, že je to kokot, když mu zdrhne kluk...

„Vypadal dost zničeně Zayne, ale v klidu." Mrká bodře a usmívá se s falší v očích. „Bude to dobrý." Zjevil se pak ve dveřích, pronesl těch pár slov a za pár minut, jsem zkoušel perník...

Pak to šlo znovu rychle.