Chvíli jsme se otrkávali, já během toho zjistil sladkou zprávu o mamčině těhotenství a všechno bylo ideální.
Pendloval jsem mezi rodinou a Rylie a užíval si to. Věděl jsem že vypadám v očích našich, jako zamilovaný pako, ale to mi bylo jedno. Byl jsem šťastný a už chápal tátu a jeho řeči o tom, jaké všechno bude, až najdu tu pravou.

Tedy... Zdála se mi jak pravá, jenže...

Pak se to posralo.

„Zaynie! Zaynie!" Sárka se mě držela za ruku, hystericky poskakovala před hračkářstvím a ukazovala na krabici s poníkem.
„Podívej! To je to, co ukazují v reklamě! Viděl jsi tu reklamu, že jo?" Prudce se obrátila a pohlédla ke mně a znovu se otočila do vitríny.
„Já bych ho tááák moc chtěla!" „Malej kůň... Není normální kůň lepší?" „Není! Zaynie! On je duhový!!! Vypadá jak jednorožec!" Zalitoval jsem. Včerejší večer mi vlezla do pokoje s dotazem, jestli budeme koukat na pohádku.
Chtěla žlutý tic tac, dle jejích slov, jinak Mimoně a Grua. Písnička „Jednorožce miluju" mi zněla v uších ještě ve chvíli, kdy jsem usínal. A duhový poník, alá jednorožec...
„Myslíš, že mi ho tatínek koupí?" Krčím rameny, přitom hledám cenovku. Co jí udělat radost? Další den jsem se tam stavoval sám a kupoval ho. Pak trenál a skleróza se projevila.
S kurvováním jsem se doma svlékal a přemýšlel, jestli je stadion ještě otevřený. Sárčin hlásek, se ke mně nesl otevřenými dveřmi.

Seděla na chodbě ve výklenku, dřív byl mámy, teď její. Měla tam hračky a hrála si na farmářku... Vykládala hračkám, jak by moc chtěla toho duhového poníka...

No nic, do zítra počká.

Škola, pokec s klukama a pár metrů od školy, jsem se vracel. Debil! Proběhl jsem školou a hnal se chodbou vedoucí do šaten.
Ve skříňce jsem nechal krabici a cestou psal Rylie. Měla být kdesi s mámou, domlouvali jsme se na večer...

Křik vycházející z uličky, kde jsem měl skříňku mě vyděsil. Poznal jsem ho... Mozek zpracovával jen toto, až zpětně mi docházelo, že jsem slyšel i steny a vzdychání.

„Co- Nech ji!" Snažil jsem se sundat toho zmrda z Rylie, jenže... Zachytila jej za ruce a i s ním v sobě, na mě pohlédla.

„Je konec." Z kolen se mi stalo želé, nechápavě jsem se na ni díval a snažil se zpracovat, že moje holka leží nahá na lavici a nechá se šukat jiným.
„Cože?" „Neslyšel jsi, Maliku? Posílá tě do hajzlu. Zjistila, že se mnou to je lepší." Výsměch... Měl jsem chuť brečet, tohle by mě nikdy nenapadlo.
Já měl tisíc nabídek, abych Rylie podvedl a neměl jsem chuť to udělat. Na co... Rozhovory s tátou mě utvrdily, abych byl věrný... Jenže zbytečně.

Potřeboval jsem na vzduch, vypadnout a vymazat si tenhle obrázek z hlavy.

„Budeš na nás čumět?" „Proč?" „Protože jsi ubohej. Bad Boy jen vzhledem ale jinak? Nebaví mě ty tvoje sladký kecy a neustálý opakování, jak mě miluješ. Tvůj táta to dělá... Jo, je to pěkný, ale taky zároveň trapný. Celá tvoje rodina a hlavně ty, je trapná. Jak se k sobě chováte... Tohle v jiný rodině nevidíš a vy... Chci kluka, co JE Bad Boy a ne jen tak vypadá."

Fajn, víc jsem slyšet nemusel.

Vypadl jsem, doma seřval ségru a nakonec brečel tátovi v náručí. Utěšoval mě, konejšil a mumlal mi do vlasů, že to bude dobrý. Pak rozhovor s mámou, její slova, její hlazení po tváři... Přišel jsem si jako malej kluk, jako dřív.
Následující dny jsem prospal, sledoval pohádky se Sárou a nechal ji, aby se mnou dělala cokoliv. Sloužil jsem jí jako spící figurína, která skončila s nalakovanýma nehtama, gumičkami ve vlasech a mamčiným make-upem na polovině tváře. Bylo mi to fuk. Potřeboval jsem se z toho jen dostat.
Táta s Adamem mě tahali z letargie a naše chození do fitka, se zvrhlo v tradici. Týpek na recepci se smál, že se zvedl počet bab a já je všechny ignoroval.
Jen jsem si pobaveně všímal, jak všechny bez ohledu na věk, pokukují i po tátovi.

Pak přišlo oznámení mamčina těhotenství. Sourozenci byli v šoku, vydrželi o miminku kafrat celý den a jakmile bylo po Vánocích, který i přes moje počáteční rozpoložení byly dokonalý, jsem si vše posral sám.

Náhodně jsem vyslechl rozhovor rodičů, pak s šokem v očích držel tři bodýčka a zpracovával, že máma čeká trojčata a už v tý době, jsem měl v sobě zbytkáč z trávy.

Cítil jsem, jak tím smrdím, plácal na sebe spreje a divil se, že si naši ničeho nevšimli, nicméně...

„Mládeži!" Tim zařval, přestali jsme startovat a dívali se nový brorečky. Vyžlátka, s výrazem jak po fetu.
„Představuji vám nové členy týmu. Thomas, Matt, Sebastien, Dereck a Danniel. Tak pánové, seznámíte se v průběhu, teď nám ukažte, jak jste dobří. Váš táta vás vychválil, tak se předveďte. Jestli trumfnete i tady mladýho Malika a jeho bráchu," Adam povyrostl minimálně o metr. Zářivě se usmál, já se usmál pobaveně. „Tak budu s jeho názorem souhlasit."
Nebyli dobří... Tim byl na rozpacích, stejně jako my. Ale jinak se zdáli být fajn. První měsíc jsem neměl potřebu s nimi mluvit, zvrhlo se to až pak.
Nabídli mi jointa, neodmítl jsem a šlo to z kopce. Že je to jednosměrka do hajzlu, jsem pochopil pozdě. 

****************************
:o)