Po večeři jsme si chvíli hráli s holkama, pak se zvedali. Táta na nás přátelsky mrkne, mamka nás doprovází ke dveřím.
Obejme Raven, něco ji pošeptá a mrkne.

„Co ti máma šeptala?" „Vcelku nic... Ale měl jsi pravdu. Tvoje rodina je dokonalá. Všichni jsou úžasní, máte překrásný dům." Otočila se na dům za našimi zády a vypískla.

„A já teď pevně doufám, že mi neřekneš něco ve smyslu, že jsme „jiná vrstva" a ty se ke mně nehodíš!" „Ne." Hladí mě po tváří.
„Neznat tebe a nepoznat rodiče, asi bych si to myslela pořád... Ale... Tvá máma je úžasná! A tvůj táta? Zaynie..." Zacukají mi koutky, kradu její polibky mezi kterými šeptám, ať mi tak neříká ve škole. Vrtí hlavou, culí se a motá mi ruce kolem krku.

„Chci takovou takovou idylku, jako máš ty. Rodiče by pro tebe a pro malé udělali všechno. Tvůj táta je super chlap a máma... Mám z ní pocit, jako kdyby mě ihned brala za svou. To jak mě objala... Šeptala mi, že když se bude cokoliv dít a nebudu mít komu se svěřit, mám přijít za ní. Pomůže mi. Stejně jako táta, když něco budu potřebovat, můžu se na něj obrátit." „Budeš mít mě." „Víš, jak to myslím..." „Jo, ale i tak jsem dotčený a štastný."
Se smíchem se mi schovala pod paží, cestou kní domů jsme si povídali a tam mi to nedalo.

„Můžu se táty zeptat... Zařídí to." „Ne... My to zvládneme." „Raven, plácáte se od výplaty k výplatě, ty máš po dlouhý době volno hned po škole, aniž bys musela na brigádu... Ode mě nic nechceš, nemůžu ti pomalu zaplatit ani lístek do kina a nedej Bože, když ano a chci k tomu ještě popcorn a colu. Pamatuješ? To kafe, na kterém jsme byli... Cpala jsi mi do peněženky prachy... Vím to, lásko a taky jsem ti je vrátil." Lapne po dechu a zapíchne mi prst do hrudníku.

„Zvykej si, miláčku! Odkoukal jsem to od táty." Dusí smích, něžně mě políbí a zamumle, že jí už tak dost rozmazluju.
„Jo? A čím? Plyšový méďa a pugét růží?" „Mhm." Broukne něžně, ještě několik dlouhých minut zoufale žadoním o polibky, líbáme se u dveří a ona tichounce vzdychne, jak moc by chtěla, aby rodiče na chvíli odjeli.
Už ji nebaví ty naše rychlovky...
Ostatně, to bych mohl zařídit i u nás... Nebo vedle u dědy. Přece jen, i tam máme svůj pokoj, respektive, já ho mám s Adamem a Sofča se Sáruš, ale... Soukromí by tam bylo.

„Mladíku, hodláš nás tím zvonkem ohlušit?" „Uh?" Odtáhl jsem se a začal hořet. Její táta si mě pobaveně prohlížel a teprve teď jsem zaregistroval zvuk zvonku.
Omluvně jsem se usmál a stáhl dlaň. „Omlouvám se." „V pořádku. Jen si to pro příště odpusť. Jdeš dál?" „Ne, mám doma ještě něco... Tak zítra. Miluju tě." Táta se široce usmál, ona zrudla a sladký slova, mi do úst jen zašeptala.

Domů jsem se proběhl, potřebuju mluvit s tátou a nesouhlas Raven, mě nezajímají. Nějak jim musím pomoct.

„Tati?" „Mhm?" „Máš na mě čas?" „Jo... Buddy, copak je?" „Chci ti poděkovat." „Uh?" „Za přístup k Raven... Řekla mi, co jsi jí řekl. Že když bude něco potřebovat, má říct." „Za to fakt děkovat nemusíš. To co jsem viděl před školou a to jak se chovala tady... Rylie taková nikdy nebyla. Ani Kate, Buddy... Myslím, že s Raven by to mohl být dlouhý vztah." Nemám teď čas rozumovat nad tím, že s ní si dokážu představit život až do konce, i děti... Že bych se ale rovnou zeptal, jestli by přežil, kdyby se stal dědou?
Uchechtnu se nad svou představou a nejistě pohlédnu přes jeho rameno.

„Mohl bys něco udělat?" „A to?" „Zvednout jejímu tátovi plat? Vím, že tohle řeší tvůj šéf, ale ty jsi jeden z vedoucích lidí... Máš jich pod sebou dost, už ani neděláš to, na čem jsi dřív začínal... Tati, nešlo by to?" „Jsou v tísni?" Konečně na něj pohlédnu. Nemá ve tváři ok, ani něco jako opovržení, na co se to dovoluju zeptat. A to jediný mě chlácholí. Hned ví, proč se ptám, a má v očích něhu a už dopředu mi dává najevo, že to zařídí.
„Pojišťovna vše neuhradí... Plácají se od výplaty k výplatě, vše co vydělají, jde do nemocnice a něco málo do domu. Raven má brigádu, aby měla na svoje potřeby, sama si tak platí i školný... Tati, nemohl bys něco udělat?" „To ti řekla Raven?" „Ta mě od toho odrazuje. Chtěl jsem tě požádat hned, jak mi řekla o Rickovi..." „Uvidím, co zmůžu." Vděčně se usmívám, kývám a přeju dobrou noc. Pochybovačně pohlédne na hodiny a ušklíbne se.

„Není na tebe brzo? Máš deset." „Však si jdu jen lehnout, pochybuju že usnu, ale víš jak."

Kývne, ví a já se potkávám s mámou. Mrká na mě, vzápětí mě chytá za hlavu a pusinkuje tváře.

„Prdelka nám vyrostla!" „Mami!" „No co... Ale prdelku máš hezkou." „Mamko!" Dusím smích, objímám ji a na chvíli zabořím tvář do jejich vlasů.
„Miluju tě, mami." „Já miluju tebe." „A nic a nikdo, to nezmění." Pronesu větu, co mi jako malému často šeptala. Culím se, kýve na souhlas a vplete mi prsty do vlasů.
„Neměl by ses už měnit." „Proč?" „Protože už tak jsi šíleně krásný a já se vůbec nedivím Raven, že jsi ji pomotal hlavu. Ztrácíš čistou podobu s tátou, ale..." „Jsi tam i ty." Mrknu pobaveně. Přikývne, dá mi pusu a já se zavirám ve sprše a do postele padám s mísou popcornu a lovím mobil.
Mám šílenou chuť Raven říct, co jsem udělal, ale nemůžu...