„Raven!" Upřímně, nečekal jsem, že se zastaví. Nicméně zpomalila, pak se zastavila úplně.

„Raven..." Doběhl jsem k ní a afektovanosti se zlomil v pase s komentářem, že to mi nemůže dělat. Čekal jsem, že se zasměje ale k mé hrůze plakala.

„O-omlouvám se! Vyplo mi... Nepřemýšlela jsem! Bože... To je takový trapas!" Složila hlavu do dlaní a vrtěla s ní.
„Omlouvám se, Zayne... Prostě..." „Za co se omlouváš? Za tu nejhezčí pusu, co mi kdy nějaká holka dala?" Zvedla hlavu, já tou svou vrtím a vybavím si tátu a jeho sladký řeči pro mámu.

„Raven... Proč bych se měl za to zlobit? Jsem v šoku, že jsi to udělala... Nečekal jsem to a nenapadlo by mě-" „Celý víkend jsem přemýšlela nad tím, co jsi říkal. Jsme na tom podobně... Nikdo o nás nic neví, jen se posílají dál blbý kecy a na ně se nabalí další... Nikdo z nás neví, jakej je tvůj táta, jaký jsi ty... Mrzí mě to. I za to se omlouvám. A... To s tím zmrdem... Když jsi mě dnes znovu bránil, ony měly strach. Dostál jsi svým slovům. Byl jsi tajemný, vypadal jsi vztekle, vyhrožoval jsi... A já... Děkuju." Otřela si oči a lapavě se nadechla.

„Moc mě moje slova mrzí." „Raven, mně je ukradený, že nejsi vychrtlá blondýna. Nejsi tlustá! Je to odporný slovo, ale teď ho použiju.
Jsi krásná, v mých očích." Romeo, nebo jak se ten týpek jmenoval – fakt jsem nepolíbený, mámě vstávaly vlasy na hlavě, spílala tátovi, že to mám po něm a odkazovala na nějakého „psa" - se může jít zahrabat.
„Mně je fuk, co se o tobě říká, co ony říkají. Já to vidím a měl jsem možnost s tebou mluvit mimo školu a vím, že to máš v hlavě srovnaný a to je pro mě důležitý. Já," Uchechtnu se a drze se ušklíbnu. „Nevím, co teď tak blbnu... Nechtěl jsem holku, jenže ta scéna... Tvý oči byly vyděšený a to děsilo mě. Nechci vidět takový zděšení, kvůli takovým krávám. Chci tě chránit... Můj táta říká, že až poznám holku, se kterou to bude hezký, tak se něco změní. Svět se zastaví a já budu vědět, že to je ona a teď mám pocit, že to jsi ty.
Je mi jedno, co jsi řekla o mně, zapomenu na to a jestli poznáš moje rodiče, pochopíš, že táta není pokérovaný, namistrovaný týpek s náušnicí v uchu ale super chlap, co pro mámu a pro nás udělá všechno.
Pojď se mnou na kafe, zvu tě na snídani."

Otřel jsem jí slzy a mrkl. „Nekoušu, jen kdybys chtěla." Vyprskla smíchy, sama si znovu otřela tváře a přikývla.

„A ony?" „Ony zažijí peklo, jestli něco znovu zkusí." Významně jsem pozvedl obočí a trhl hlavou kupředu. 

„Znám jednu kavárnu v centru... Je jich tam plno, ale do té mě většinou zatáhne máma..." Přikývne, chvíli po příchodu na zastávku jel bus a za dvacet minut jsem jí držel dveře od kavárny.