Sans P.O.V

Na teleportaci jsem byl zvyklý, ale když jsem se nakonec odhodlal skočit do louže ve sněhu, měl jsem nepříjemný pocit, jako by mě někdo stahoval hlouběji a hlouběji pod vodu.
Když jsem se objevil v bílém  prázdnu, stále jsem měl pocit, že se propadám.
Kolem mě bylo bílo, pode mnou i nade mnou bylo bílo. Bílá byla prostě všude.

Stál jsem vedle Inka, který měl na tváři neproniknutelný výraz. Rozhlédl se kolem, až se jeho pohled zabodl do vzdáleného prostoru. Koukl jsem se tím směrem a spatřil jsem něco obrovského, ale na takovou dálku jsem nemohl zaostřit.

Ink rukou naznačil, aby jsem šel za ním. Když jsme byli asi 300 metrů od gigantické pavučiny z modrých provázků, i když na tomhle místě to mohlo být i víc, Ink se s vyděšeným výrazem zastavil. Potom se děs v jeho očích změnil na vztek, ale viděl jsem v nich i něco jiného. Něco, co prožívám občas i já.

Položil jsem mu ruku na rameno a mlčky mu naznačil, že všechno bude v pořádku. Přikývl a pokračovali jsme blíž k té pavučině.

Najednou se mi začalo špatně dýchat a cítil jsem nepříjemný tlak na hrudi. Chvíli jsem si toho nevšímal, ale když se tlak začal zvyšovat, nedalo se to vydržet.
Nevědomky jsem se chytil za žebra a spadl jsem na kolena.

Ink se ke mě rozeběhl a klekl si vedle mě. ,,Sansi?! Sansi?!"

Potom tlak začal ustupovat a mě se začalo lépe dýchat.
,,*cough* Jsem... v pohodě..." řekl jsem se zakašláním. Ink mi pomohl na nohy a musel jsem se o něj na vteřinu opřít, jinak by mě zradila rovnováha.

,,Co to bylo?" zeptal jsem se, když už jsem v pohodě nabíral dech.
,,To nevím, ale něco podobného se stalo, když jsem bojoval s Errorem. Díky tomu jsem skončil tak, jak jsem skončil,"
Odpověděl Ink.

Nepodceňuj sílu soupeře a nikdy se k němu neotáčej zády...
Vybavila se mi rada, kterou mi dala Undyne, když jsem se jednou zmlácený vrátil domů a viděl ji sedět na pohovce.
Tehdy mi zbylo jen docela málo života. Myslím, že to bylo 0.2 HP?
No jednoduše, kdybych nezdrhnul, asi by ze mě zbyla jen hromádka prachu ve sněhu.
Vytočili mě tři týpci, kteří si dělali srandu z bráchy, tak jsem jim chtěl dát za vyučenou.
Ale když jsme se dostali do boje, tak jsem zjistil, že mají zvýšené LV na 3. Proti nim jsem v tu dobu neměl absolutně žádnou šanci.
Po téhle události jsem se rozhodl, že budu trénovat své útoky a výdrž. Ale trénoval jsem sám, protože nechci, aby někdo viděl, čeho jsem schopný.

Z přemýšlení mě vytrhla Inkova ruka, do které jsem vrazil.
,,Co se-" Nedořekl jsem, protože jsem před námi viděl stát osobu.
Měl na sobě černou mikinu s modrým odstínem a černé kraťasy. Lebku měl také černou a kolem ní se semtam objevovalo slovo ERROR. Tohle musel být Inkův bratr. Ale něco se mi nezdálo. Něco bylo špatně.

Než jsem stihl cokoliv říct, tak se na nás otočil. Ani jsem nevěděl, co říct, nebo jak se tvářit, ale pořád jsem měl pocit, že je něco špatně.

,,Errore..." vydechl Ink, ale nehnul se ani o píď. Všiml jsem si, že si mimoděk dal ruku kolem žeber. Errorovi, který měl na tváři svůj pokřivený úsměv, začaly téct slzy. Stále se usmíval,  ale v jeho očích byla vidět lítost a bolest.

,,I-Inku..." Error udělal krok vpřed a já jsem automaticky udělal krok dozadu. Když jsem uslyšel to slovo, které vyšlo Errorovi z pusy, tak jsem ale vůbec nechápal, co se děje.
,,Uteč..."

Jak říkám...něco je špatně...