Howdy!!
Další kapitola je na světě a tentokrát s novou postavou!!
Děkuji KlayKuchiki, že mi propůjčila své AU 😇
Nebuďte smutní, že se zrovna vaše postavy se v téhle kapitole neobjevili..
Budou v dalších! To slibuju!
(I hate making promises..)
Nebudu déle zdržovat užijte si to!! 👏👏
Btw!!! Stále můžete psát do komentů postavy!!

Draco P.O.V

Když jsem byl uvězněný, nemohl jsem nic dělat. Akorát jsem si dělal starosti o bráchu a o ostatní, které znám.

Když ale moje duše začala zářit a provázky, kterými byla svázaná, se začaly rozpadat, cítil jsem naději.

S neurčitým pocitem jsem se objevil na pro mě neznámém místě. Všude bylo tolik bílé, až se mi z toho zamotala hlava. Musel jsem si na chvíli sednout, abych se potom vůbec udržel na nohách.

Rozhlédl jsem se kolem a všiml jsem si, že je zády docela živo.
Připadal jsem si ale docela zmatený, když jsem si všiml, že mi jsou všichni podobní.

Postavil jsem se a šel nejistě k nim. Jeden z nich ke mě stál zády a nevšímal si ostatních. Pomalu jsem došel k němu a všiml jsem si, že se nad něčím sklání. Nerad koukám někomu přes rameno, ale zvědavost mi nedala a tak jsem se tajně podíval.

Ten zády ke mě, který měl na sobě černý hábit s kapucí, přehozenou přes hlavu, se skláněl nad malým dítětem. Abych nezapomněl, tak měl také o rameno opřenou obrovskou kosu s dračí lebkou u rukojetě.

To dítě vypadalo vystrašeně, ale zároveň mělo naději v očích. Koukalo se na týpka v černém hábitu, jako kdyby koukalo na západ slunce.

,,Ahem..." odkašlal jsem si, aby si mě všimli. Týpek v hábitu chvíli nereagoval, ale potom se postavil a chtěl pohladit to dítě po hlavě, ale těsně u jeho hlavy se zarazil a stáhl ruku zpátky.

Potom se otočil na mě. V jeho očích jsem nenašel nic. Jenom černočerné temno.
,,Ehmmm...Já jsem Draco. A...kdo jsi ty?" zeptal jsem se s nejistotou v hlase. Když se mi podíval přímo do očí, měl jsem pocit, jako kdyby do mě viděl a mohl o mě tak všechno zjistit. Potom se ale v jeho černočerných očích objevily bílé tečky.

,,Sem Bůh Smrti, ale říkej mi Reaper..." řekl hlubokým hlasem.
Kývl jsem a pohled mi sjel na malinkého kostlivce za Reaperovými zády.

Bylo to ještě dítě, ale podle toho, jak vypadalo, tak si prožilo nehezké zážitky. Na sobě mělo jenom nějaké tílko khaki barvy, které mu bylo až po kolena.
Pod očima mělo tmavé kruhy, ale to nebylo zas tak znepokojující. Víc mě vyděsila sádra na levém předloktí a prasklina vzadu na temeni. Obešel jsem Reapera a pomalými kroky si to šinul k tomu malému prckovi.
Sedl jsem si před něj do tureckého sedu a viděl jsem, jak se malinko odsunulo dál.

,,Kdopak si maličký?" zeptal jsem se s úsměvem, ale on se na mě ani nepodíval.
,,Proč bych ti to měl říkat...? Abys mě využil jako ON..?" Nevěděl jsem, kdo ten ON je, ale v žádném případě jsem neměl v plánu mu nějak ublížit.

,,Já ti nechci ublížit.. nemám důvod..." zkusil jsem to znovu.
,,On taky nemá důvod... Prostě ho to baví.." Z toho prcka jsem cítil, že se potřebuje někomu svěřit, ale nikomu nevěří natolik, aby to udělal.

,,Tak mi alespoň pověz, jak se jmenuješ... Byl by to dobrý začátek," a znova jsem se na něj usmál. Zaváhal, ale nakonec mi odpověděl. ,,Jsem Sans..."
Mile jsem se usmál.
,,No vidíš, že to jde...Já jsem Draco,"

Chtěl jsem se mu podívat na ta zranění, ale nebyl jsem si jistý, jestli mě nechá. Chtěl jsem, aby mi víc věřil a tak jsem se ptal dál.

,,Máš nějaké kamarády?" zkusil jsem. Zavrtěl hlavou, ale potom se poprvé usmál. ,,To ne, ale mám bráchu.. Je fakt úžasnej! Kdyby nebylo jeho, asi by mě už dávno zabil..." povzdechl si.

Ten prcek musel projít peklem, když takhle mluví... Pomyslel jsem si. Potom se zeptal on.
,,A ty...Máš ty nějaký kamarády?"
prikývl jsem a usmál se.
,,Yep, jsou to skvělí lidi..."

Pak mě něco napadlo.
,,Hej, Sansi?" zvedl hlavu a přestal žmoulat kus oblečení, teda pokud se tomu dá říkat oblečení. ,,Chceš být můj kamarád?" V jeho očích se na chvíli objevila nejistota, ale vzápětí se mu tvář rozjasnila ve šťastném úsměvu a levé oko se mu rozzářilo...modrozeleně?

,,Jo! Moc rád!",,Mohl bys mi říct, prosím..co se ti stalo?" zeptal jsem se a ukázal rukou na sádru. Automaticky se za ni chytil a mě se naskytl pohled na kovový plíšek, přivrtaný k jeho ruce.
S iniciáli W.D.G. ...

,,Myslíš tohle? To..se stalo při jednom pokusu.." V jeho hlase byl znít vtek, ale i něco jiného. Dál jsem se na to neptal, protože to bylo pro něj asi citlivé téma.
,,A...chceš, abych ti pomohl?" zeptal jsem se jakoby nenápadně.

,,A jak by si mi chtěl pomoct?" zeptal se potichu. ,,Uvidíš.." mrkl jsem na něj a on se nejistě usmál. Natáhl jsem k němu opatrně ruku a pomalu ho chytil za zraněnou ruku. Očividně ho to dost bolelo a tak jsem se mu podíval do očí a povzbudivě jsem se usmál.

,,Nebude to bolet..." ujistil jsem ho. Jednou rukou jsem si přidržoval sádru ve vzduchu a druhou ruku jsem položil na ní. Nechal jsem magii, aby se probudila a všiml jsem si, že se Sans překvapeně dívá na mé levé oko. Musel jsem se uchechtnout.

Cítil jsem, jak mi skrz prsty proudí životní energie, která dál proudila skrz sádru do zranění na ruce. Pod rukou jsem cítil, jak se kost zaceluje a vrací se do normálu. Za malý moment byla ruka vyléčená a podařilo se mi také rozbít sádru.

Sans se s údivem podíval na svou ruku. ,,Wow.." vydechl a stále si prohlížel místo, kde byl zraněný.
,,Tuhle magii znám! Ale není jako Gasterova. Je...něco jako moje, ale mnohem silnější.."

Jsem prostě dobrej.. Pomyslel jsem si. Ano...samochvála smrdí, ale v tomhle jsem vážně dobrej.

Sans si ukázal na malou prasklinku na hlavě a zeptal se, jestli ji taky mužů vyléčit. Usmál jsem se a za minutku po prasklině nezbylo ani památky.
Usmál se zpátky a pak se zeptal.
,,Můžu se tě na něco zeptat?"

Přikývl jsem. ,,Jasně, do toho,"
,,Proč ti taky svítí jenom jedno oko?" Zmateně jsem se na něj podíval. ,,Jak to myslíš? Vždycky mi svítilo jenom jedno..tobě ne?"
Zatřásl hlavou.

,,Pár dní potom, co jsem se nar- Teda, co jsem byl stvořenej, tak mě Gaster připoutal na židly a chtěl zkoumat moji magii.." nevěděl, jak pokračovat a tak jsem ho mírně pobídl.
,,Vždycky jsem měl magii v obou očích, ale potom pokusu.. Zbylo mi jenom jedno.. A asi proto taky moje léčící magie není tak silná jako bráchy.."

Vypadal smutně a tak jsem rozsvítil levé oko a podíval se na něj. On to svoje rozsvítil také, ale tentokrát modrofialově.
,,Hej, všechno je v pořádku.." snažil jsem se ho uklidnit.
,,Tady ti nikdo neublíží, slibuju.."
Vážně Draco? Vážně?!
Fialová z jeho oka pomalu zmizela a potom zmizela i modrá magie.

Pak jsem se rozhlédl kolem a všiml jsem si, že ne všichni z toho vyvázli ve zdraví.
,,Chceš mi jít pomoct?" zeptal jsem se s úsměvem.
,,Ale...nejsem tak silný, abych vyléčil něco vážnějšího.." řekl nejistě. ,,Tak budeš mít na starosti menší zranění, ju?"
S úsměvem přikývl a pomohl jsem mu vstát.

----

Když už většina byla v použitelném stavu, vydal jsem se za tím, co nás osvobodil. Trochu mě zarazilo, že v náručí drží toho, co nás unesl, ale zdálo se, že je v bezvědomí.
Zase si mě nikdo nevšímá, asi si budu muset pořídit rolničku, protože myslím, že neviditelný ještě nejsem...

Potichu jsem došel za kostlivce v modré mikině, pro sebe jsem se ušklíbl a poklepal mu na rameno.
Lekl se a vyskočil dobré dva metry vysoko. Potom se na mě otočil s pohledem: Jako vážně?!

Pak si oddechl a ušklíbl se.
,,Heh..tak takovej je to pocit..."
,,Nevím, jakej pocit myslíš, ale já jsem Draco.. Ty?" ,,Já jsem-"
Pak jeho pohled zkameněl a začal pomalu couvat. ,,Aaahh!" uskočil metr dozadu, když přede mnou přistála moje malá kámoška.
,,A TO je co?" zeptal se rozklepaným hlasem.

,,Já nejsem TO..jsem Izumi.." Chopila se slova modrá dračice.
,,A bylo by slušné se představit a přestat na mě ukazovat tím prstem... Jinak ti ho ukousnu,"
A cvakla pobaveně ostrými zuby.
,,Ehmm..jsem Sans. A.. Promiň?
Nikdy jsem nikoho takového neviděl.." stáhl ruku zpátky a dal ji do kapsi.

,,Ty se mě ptáš, jestli se mi omlouváš?" mlčel jsem a pobaveně to sledoval.
Sans začal mávat rukama před sebou a vypadal, že se Izumi bojí.
,,Co? Nenene..já se tedy omlouvám.. He..he.." a nervózně se usmál.

Uchechtl jsem se a Izumi si odfrkla. ,,Omluva se přijímá,"
Skočila mi na rameno, kde mi kolem ruky obmotala dlouhý ocas.
,,Dlouho jsme se neviděli, ji v pořádku?" zeptala se a olízla mi tvář.

Pohladil jsem ji po hlavě a zasmál se. ,,Jsem v pořádku.. Moc rád tě zase vidím, Izumi,"
Ani nevím, jak dlouho jsme se neviděli, ale bylo to jako věčnost. Po tu dobu, co jsem byl zajat, jsem se nemohl s Izumi spojit.
Ale teď jsme zase spolu.

,,Mám dojem, že támhleten kluk nevypadá moc dobře," řekla a pokynula hlavou směrem k tomu, co zachránil mě i ostatní. Něco jsem zamručel a šel k němu. Když Izumi spatřila, koho drží v náručí, tak zbystřila a malinko se naježila.

,,Uklidni se, ten není ve stavu, aby nám ublížil," Izumi se trochu uklidnila, ale nespouštěla z něj své oranžové oči.
,,Jak myslíš.." výhružné zasyčela.

Dřepl jsem si a chvilku mlčky hleděl na našeho zachránce.
Izumi mi slezla z ramene a přikrčeně se k němu blížila.
Hlavou ho drkla do ruky. Nereagoval. Byl na tom asi hodně špatně.
Jen jsem ho slyšel vzlykat a šeptat jméno toho šílence.