- Draco -

Když jsem otevřel oči, abych zjistil, jestli se stalo to, čeho jsem se tolik obával, překvapilo mě, že nejsem na Manoru. Už jsem však necítil její ruku...

Začal jsem se rozhlížet po místnosti, ve které jsme se s matkou právě nacházely. Vzala mě za ruku, ve které jsem ještě před chvíli držel Miinu, a řekla: „Draco, kde to jsme?"

„Nevím to jistě, ale je mi to tu nějak povědomé." Jakmile jsem to dořekl, podívala se na mě ustaraným pohledem. „A... A Hermiona?"

Než jsem ale stihl odpovědět, uslyšel jsem, jak práskli dveře. Podíval jsem se směrem, odkud se zvuk ozval. Náhle mě zaplavila úleva. Rozběhl jsem se ke vstupním dveřím a objal ji. Po chvíli jsem ji od sebe trochu odstrčil a začal si ji prohlížet. Ona se jen začala smát. „Draco přestaň," řekla s pobaveným tónem. „Jsem v pořádku."

„Tohle mi nedělej!"

„Hermiono, kde to vlastně jsme?" Ozvala se matka.

„Jste v naší rodinné chatě. Nikdo ji už dlouho nevyužívá a spousta lidí o ní ani neví, takže se nemusíte bát," odpověděla s úsměvem.

Zbytek večera jsme všichni tři strávili venku na verandě. Když bylo kolem desáté hodiny, tak nám matka popřála dobrou noc a vydala se do ložnice nahoře v patře, která teď byla její.

„Už bych asi měla jít."

„Jít?"

Zvedla se z lavičky a dívajíc se na mě řekla: „Ano, jít. Musím se vrátit do školy." Chytl jsem ji za ruku. „Z tohohle se už stává zvyk."

„Promiň," pustil jsem ji. „Nemůžeš jít do školy. Co když se tam objeví otec? Co když tě napadne?"

„Odkdy jsi ty tak starostlivý," prohodila.

Přešel jsem kousek od ní a v hlavě se mi honilo snad tisíc myšlenek o tom, co by se mohlo stát. Podrbal jsem se na zátylku a řekl: „Půjdu s tebou."

„Ne, musíš zůstat s matkou. Potřebuje tě tady."

Po dlouhém přemlouvání nakonec opustila od svého návratu do školy a společně jsme si šli lehnout. Hermiona usnula během chvilky, ale mě trvalo, než jsem zabral. Pořád jsem totiž měl před očima otcův naštvaný pohled.

- Hermione -

Probudila jsem se kolem šesté hodiny. Opatrně jsem vstala z postele a šla se vedle do koupelny převléknout a udělat ranní hygienu.

Jakmile jsem svou činnost dokončila, vrátila jsem se do ložnice, napsala lísteček, který jsem nechala na polštáři, a následně vyšla z chaty, před kterou jsem se pak přemístila.

Celé Bradavice ještě spali. V dálce byl slyšet zpěv ptáků a za hradem začalo vycházet slunce. Vypadalo to, jakoby byl hrad v plamenech. Kdybych uměla malovat, určitě bych se tu zastavila a tu krásnou krajinu zvěčnila na plátno. Raději jsem pokračovala ve své cestě, kochajíc se tím nádherným ránem,

- Osoba v černém -

Šel jsem za ní už několik metrů. Pořád se dívala z jedné strany na druhou, mě si však nevšimla.

Vypadala tak bezbranně. A téhle holce já mám ublížit. Jenže jsem neměl na vybranou. Zrychlil jsem tedy krok a využil situace, když si zavazovala botu. Když jsem nad ní stál, opět jsem přemýšlel, jestli to mam udělat. Nebyl čas zvážit své možnosti, protože se začala zvedat a náhle byla má ruka na jejích ústech a druhou jsem ji přidržoval, aby mi neutekla. Házela sebou ze strany na stranu. Kopala nohama v domnění, že by se třeba zachránila... marně.

Přemístil jsem nás tedy na domluvené místo.

- Hermione -

Když jsem se vzpamatovala, ležela jsem na chladné zemi. Kolem mě nebyl žádný nábytek. Jen dvě okna, ze kterých bylo vidět ven. Po chvíli začali dveřmi přicházet dva muži, kteří se postavili vlevo k oknům. Zkusila jsem se zvednout a s překvapením jsem vydržela na nohou. Vzhlédla jsem od svých nohou a náhle dostala facku, která mě znovu uzemnila na podlaze.

Držela jsem se za tvář a dívala se na toho zbabělce, který mě uhodil. „Měla jsi mě nechat tě zabít už včera," klekl si ke mně a pohladil mě po tváři. „Věř, že mě ještě budeš prosit, abych to udělal." Odstrčila jsem jeho ruku a odvětila. „Mýlíte se!"

Jeho uvolněný výraz rázem vystřídal napjatý. „Však tebe to brzy přejde, ty malá špinavá mudlovská šmejdko."

Od té chvíle na mě posílal nejrůznější kletby. Svíjela jsem se v nepopsatelných bolestech, několikrát se málem utopila a narážela ze zdi na zeď. Když se mnou skončil, byla už tma. Nedokázala jsem se ani pohnout... I dýchání bylo obtížné. Ležela jsem na té zemi ještě asi hodinu, než mě někdo vzal do náruče a nesl po chodech dolů. Pustil mě na zem v nějaké cele. Při pádu jsem se uhodila do hlavy, ve které mi hned začalo pískat.

Po chvíli jsem byla sama a z celého vyčerpání jsem usnula.

Kroky blížící se ke mně... Skřípot při otvírání mé ubikace... Studené ruce jezdící mi po těle... Zvuk rozepínajících kalhot... Opět ty studené ruce...

„Ne," šeptala jsem z polospánku. „Prosím, nedělej to." Jeho ruce však nepřestávaly. Začal mi sundávat kalhoty. „Dost!" Najednou jsem byla čilá a bránila se. „Jestli to neudělám, přijde sem otec a ten s tebou bude zacházet mnohem hůř." Začal mi sundávat spodní prádlo. Už jsem nedokázala udržet slzy. Odpor by byl k ničemu. Je dvakrát silnější než já a o dvě hlavy větší. Když do mě vnikl, bylo mi úplně jedno, jestli je až moc surový. Brečela jsem čím dál víc a mezi vzlyky mi vyklouzlo jedno jméno. „Draco..."