- Hermione -

Za pár minut to všechno vypukne. Za pár minut projde Sophie těmi prosklenými dveřmi a celý obřad začne.

Právě stojím na levém konci uličky, mám na sobě své šaty, které mi jsou dost přilnavé, a proto si je pořád narovnávám.

Do kostela chodí pořád dost lidí. Mezi nimi jsou i Harry s Ginny a také Ron. Všichni tři se usadili na ženichovu stranu, protože přeci jen znají více Viktora než Sophii. Jakmile je Viktor zpozoroval, pokývl jim na pozdrav. Na větší projev radosti z toho, že je vidí, nebyl čas, kvůli tomu, že začala hrát hudba, která všem oznamovala, že obřad začíná.

Všichni se postavili a dívali se směrem ke dveřím, kterými nevěsta s otcem právě procházeli. Na obou byla vidět nervozita. Kdo by také nebyl nervózní, když se na vás dívá pře padesát očí.

Sophie s otcem došli k oltáři, aniž by jeden z nich zakopl.

Robert předal svou dceru ženichovi a šel si sednout k jeho ženě, a poté promluvil oddávající: „Sešli jsme se zde, abychom byli svědky spojení dvou lidí, jejichž srdce a duše jsou propleteny v jedno."

Po slovech oddávajícího se Viktor natočil k Sophii a pronesl. „Jsi má životní partnerka a má pravá láska. Proto bych ti chtěl v přítomnosti našich rodin, přátel a svědků slíbit svou věrnost. Slíbit ti, že budu opatrovat toto manželství a milovat tě, dokud nás smrt nerozdělí."

„Slibuji ti věrnost v čase dobrých i zlých, ve zdraví i nemoci, v hojnosti i nedostatku. Chci tě milovat po celý svůj život, dokud nás smrt nerozdělí."

Pak opět promluvil oddávající. Ptal se jich, zda si ten jeden chce vzít toho druhého. Oba samozřejmě souhlasili, a poté si vyměnili prstýnky. Jenže to já už nevnímala, protože jsem svůj pohled zaměřila ke dveřím, o které se opíral on...

Usmíval se tím jeho šibalským úsměvem a já nevěděla, co dělat.

Podívala jsem se na Harryho, ale ten upřeně sledoval novomanželský polibek, tak jsem se znova podívala ke dveřím, ale tentokrát už tam nikdo nebyl... Tak jsem usoudila, že to byla jen halucinace, a proto mě mrzelo, že jsem neviděla konec obřadu.

Jakmile novomanželům všichni popřáli hodně štěstí, tak jsme se přesunuli na hostinu. Hosté byli nadšení, že se to koná venku, když je tak krásné počasí. Vyslýchala jsem samé pochvaly na to, jak je to hezky vyzdobené a podobně. I Harry s Ginny byly ze všeho nadšení, jen Ron se mnou od doby co přišel, nepromluvil ani slovo.

Dost mě mrzelo, že vždycky, když jsem se k němu přiblížila, tak hned někam odešel. Nechápala jsem, proč to dělá, vždyť jsem mu nic neudělala...

Právě stojím v altánku a dívám se na západ slunce. I když byl altánek určený pro Sophii a Viktora, tak jsem si ho zabrala jen pro sebe. Nějak mě totiž omrzela přítomnost lidí, kteří mi pořád chválí, jak jsem to všechno dobře zorganizovala, a tak. Měla bych být šťastná, že se to všem líbí, jenže já nejsem. Pořád mi totiž vrtá hlavou ta má "halucinace". Stále si přehrávám tu situaci a vždy dojdu k tomu, že začínám vidět přeludy a že jsem se zbláznila.

Ze slunce už nevidím nic. Jen na obloze jsou ještě vybledávající červánky. V tuhle chvíli si vzpomínám na ten den, kdy mě Draco pozval na ples. To jsme se také dívali na západ slunce, který byl podobný tomuto.

Z mého vzpomínání mě vytrhla něčí ruka, která mi svírala rameno.

„Tak tady ses zašila."

„Rone, ty už se mnou mluvíš?" říkám s údivem v hlase.

„Samozřejmě... Jen jsem se potřeboval uklidnit."

Uklidnit... Prohlížela jsem si ho a všimla si, že sebou houpe ze strany na stranu a že se opírá o zábradlí, aby nespadl.

„Ty jsi opilý?"

„Pff, nejsem. Co si to o mně myslíš?!"

„Rone, nechceš si jít radši lehnout?"

On se jen pouští židle, jde blíž ke mně a šeptá mi do ucha: „Jen když půjdeš se mnou."

„Myslím, že to není dobrý nápad."

Po mých slovech bylo dost dlouho ticho. Ron se na mě jen upřeně díval. Jenže za chvíli se přestal dívat a začal se přibližovat blíž ke mně.

Byl tak blízko, že se můj nos dotýkal jeho. Z téhle vzdálenosti jsem mohla cítit jeho tělo, které mi bylo kdysi dost známé.

Právě teď jsem si žádné sbližování nepřála a to ani s ním. Proto jsem rychle uhnula s tváří a řekla: „Rone, nedělej to. Myslela jsem, že už to je za námi. Že jsme jen přátelé..."

„Jenže já tě pořád miluju, Mio!"

„Problém je v tom, že já nemiluju tebe," říkám se sklopenou hlavou.

On jen ode mě poodstoupil a díval se na zem. V tu chvíli mi ho bylo líto. V tu chvíli mi před očima vytanul malý kluk z prvního ročníku, který se málem nechal zabít kvůli svým přátelům. A tomuhle klukovi jsem já řekla tu nejhorší věc, co jsem mohla.

Tak tu teď stojím opřená o zábradlí, pozorující kluka, kterému jsem jedinou větou rozdrtila naději na to, že bychom byli spolu.

„To je mi jedno," říká už s tváří upřenou na mně. „Já tě miluju a vždycky taky budu. Budu o tebe bojovat, protože pro mě to neskončilo..."

A pak prostě odešel, a já tam zůstala sama... Sama pohlcená vzpomínkami na něho... Na nás.