- Hermiona -

* „Jsi jen mudlovská šmejdka a ty já z celé duše nenávidím, ty si nezasloužíš ani dýchat..." křičí na mě nějaká tmavá postava, kterou nedokážu identifikovat. Začínám se bát, protože na mě pořád míří svojí hůlkou a mou hůlku stále drží ve své levé ruce. Přistupuje blíž a blíž...až se najednou zastaví a s pobaveným výrazem mě neustále pozoruje. Vidím jí na očích, jak si užívá můj strach, který ve mně vyvolává. Najednou vysloví ta dvě slova, kterých jsem se nejvíce obávala „Avada kedavra" Celou místností se rozzáří zelené světlo a já se najednou probudím...

Celá udýchaná si sednu na posteli a rozhlížím se kolem...naštěstí jsem v dívčí ložnici, to mě na chvíli uklidní. Podívám se na hodiny, které ohlašují teprve šest hodin ráno. Protože vím, že bych už znovu neusnula, ne potom co se mi zdálo a proto se rozhodnu, že se půjdu osprchovat studenou vodou.

Když už jsem se osprchovala, tak jsem si oblékla Nebelvírskou uniformu, sepnula si vlasy do culíku, ale pár pramínků jsem nechala volně vyset. Cho Changová mě naučila jak si na obličej dát trochu make-upu, tak si maluji řasy, dávám si na tvář trochu růžové barvy, ale ne moc a celé to zakončím jahodovým balzámem na rty.

Vracím se zpátky do ložnice, kde najdu Ginny už převlečenou v hábitu, sedící na posteli jak si čte nějaký dopis - nejspíš od Harryho. Čekám, až si ho dočte a nenápadně se zeptám od koho je. „Hermiono jakoby jsi nevěděla..." a začne se smát, tak jak umí jen ona. „Copak píše náš Romeo?" - škádlím ji. Nejdřív mi nic nechce říct, ale já moc dobře vím, že mi to za chvíli celý řekne... „Píše, že mu hrozně chybím a, že až přijedu na Vánoční prázdniny, tak mě někam vezme, ale nechce říct kam - prý to má být překvapení, a ty moc dobře víš, že nemám ráda překvapení. I když on je dělá naprosto úžasné ...". Potom co mi to řekla, celá zářila, je na ní vidět jak moc ho miluje... „Jo a Hermiono, málem bych zapomněla...Harry tě pozdravuje". „Až mu budeš odepisovat, tak mu vyřiď, že ho taky pozdravuju".

Obě se naráz zvedneme z postele a míříme do Velké síně na snídani. Ještě dlouhou dobu s Ginny přemýšlíme nad tím co by pro ni mohl mít Harry za překvapení...zatím nás nic zvláštního nenapadlo. Vždycky nás napadnou věci, které už Harry dávno udělal. Jednou vzal Ginny do mudlovského kina na film Titanic. Ginny se to moc líbilo a vyprávěla mi o tom asi ještě dva týdny po jejich schůzce.

Harry je nenapravitelný romantik. Někdy Ginny hrozně závidím - samozřejmě v dobrém...

S tím, že nás už vážně nic originálního nenapadá, si sedáme k Nebelvírskému stolu, kde už sedí i Seaumus, Nevill a Lenka. Nevill s Lenkou už nějakou dobu spolu chodí a náramně jim to spolu sluší.

Snídaně probíhá dobře, až do té doby než zaměřím svůj pohled k vstupu do síně a uvidím, jak Draco přichází na snídani a hned za ním vidím vcházet i Pensy, která se do školy vrátila jen proto, že se sem vrátil on.

Nějak od něj nedokážu odtrhnout zrak, ani nevím proč, ale začínám si ho prohlížet od hlavy až po paty. Vypadá hrozně pěkně, ty jeho nádherné bouřkové oči a ty jeho rty... Hermiono na co to sakra myslíš, vždyť je to Malfoy, kluk který ti znepříjemňoval pobyt na této škole, kluk který ti říkal mudlovská šmejdko...Jak si jen mohla dopustit na něj takhle myslet.

Než stačím odvrátit pohled, tak vidím, jak na mě Draco začíná taky zírat...najednou se usměje a já se zase začínám ztrácet v těch jeho očích... Protřepu si hlavu a rychle obrátím pohled ke své snídani...

To není možné, aby na mě Draco koukal jiným pohledem než tím, kterým dával najevo, jak moc mě nenávidí, ale on se usmál a já jsem v tu chvíli myslela jen na to, že ten úsměv vypadal upřímně...Hermiono, co si to nalháváš. Draco by tohle, nikdy neudělal ...NIDKY

- Draco -

Ráno se vzbudím z bezesného spánku...Podívám se na hodiny a uvědomuju si, že je čas na snídani. Oblékám si Zmijozelský hábit a odcházím ven z chlapeckých ložnic a potom i ze společenské místnosti do Velké síně. V tom slyším „Dráčku..hu-hu...Draco?!" Někdo na mě zezadu křičí, ale já se ani neohlédnu, protože mám takové tušení, že je to Pansy Parkinsonová, kterou zrovna teď vážně vidět nepotřebuju. Zrychlím krok, abych jí aspoň trochu utekl. Neuniknu ji, a proto nemám na výběr a do Velké síně vcházím s ní... Najednou na sobě ucítím něčí pohled a tak se rozhlížím po síni, kde najdu ty úžasné hnědé oči, které mě sledují - Hermiona. Když Hermiona zbystří to, že i já ji teď pozoruju, tváří se trochu překvapeně a já prostě nedokážu odolat a usměju se na ni...Znovu vidím, jak na mě zírá...přijde mi to velmi roztomilé, ale v tom se nějak oklepe a otočí se ke mně zády. Ani nevím proč, ale vůbec mi nevadí, že jsem se na ni usmál.

Po válce ve které Voldemort padl, jsem si uvědomoval, jak hrozně jsem se choval k Pottrovi, Weasleymu a hlavně k Hermioně. Nedokážu si odpustit ta hrozná slova, co jsem jí říkal...Hrozně rád bych jí řekl, že jsem to tak nikdy nemyslel, že jsem k tomu byl vychovávaný nenávidět kouzelníky z mudlovských rodin... Samozřejmě vím, že tohle mě neomlouvá, ale kdybych měl šanci - omluvil bych se jí.

- Hermiona -

Po vyučování jsem neměla co dělat. Ginny se stala kapitánem Nebelvírského famfrpálového družstva a proto byla na tréninku. No já jsem se rozhodla jít do knihovny a číst si knihu od mého oblíbeného mudlovského autora Johna Greena - Hvězdy nám nepřály.

V knihovně jsem se posadila do zadní části, daleko od všech lidí, abych měla klid na čtení. Byla jsem do toho příběhu tak zabraná, že jsem si neuvědomovala to, že se na mě někdo opodál dívá...

- Draco -

Ohh... je tak nádherná, když si čte. Nemůžu se přestat dívat, na její oči jak přejíždí z jedné věty na druhou. Jak jí pár pramínků co jí nedrží v culíku, padá do očí... Jak je dokonalá.

Už to nevydržím a opouštím svůj úkryt mezi regály.

„Ahoj Grangerová."

Trochu s sebou cukla, z čehož jsem pochopil, že jsem jí vyděsil.

„Promiň, nechtěl jsem tě polekat."
„To nic, potřeboval jsi něco, Malfoyi?"

„No...vlastně ano. Já...přemýšlel jsem - " najednou mě přerušila.

„Ty, že jsi přemýšlel, a o čem prosím tě?"

„Nech mě to prosím doříct, ano?!" Dostávám strach jí vůbec něco říct, ale v tom se zahledím do těch jejích očí a začnu bezmyšlenkovitě mluvit... „Hermiono...Já...chtěl jsem se Ti omluvit za to, jak sem se k Tobě celý ty roky choval. Já...byl jsem vychovaný k tomu, abych lidi z mudlovských rodin nenáviděl a proto pro mě bylo velmi těžké říkat - hlavně Tobě - ty hrozný slova. Vím, že mě tohle asi neomlouvá, ale...jen jsem chtěl, aby si věděla, že toho hrozně lituju, ale pochopím, když mi nebudeš chtít odpustit..." Už se chystám k odchodu, když v tom promluví.

„Myslíš to vážně? Není to náhodou jen jeden z těch Tvých triků?"

Je na ní vidět, že mi asi nevěří, i když se moc nedivím, na jejím místě bych si taky nevěřil. Ale právě v tuhle chvíli říkám naprostou pravdu, vážně jsem se jí potřeboval omluvit, už jsem se nedokázal dívat na její nenávistný pohled, kterým se na mě podívá pokaždé, když mě vidí...nevím proč, ale ubíjelo mě to.

„Ne, přísahám, že to myslím vážně..."

Chvíli váhá, ale nakonec odpoví: „Dobře... Věřím Ti."

Řekla tak prostou větu, ale pro mě znamenala všechno. Jako kdyby ve mně najednou něco poskočilo radostí. Neodolal jsem a musel jsem se na ní usmát...z nějakého důvodu mi úsměv opětovala.

Pořád ji pozoruju, nedokážu odtrhnout pohled od těch jejích očí...Když už se chystám vážně odejít... „Počkej..."

„Nechtěl by, jsi se projít kolem jezera?"

Zaráží mě, že se mě ptá, ale s radostí přijímám její nabídku a vydáváme se směrem k jezeru.

- Hermiona -

Nehoráznou rychlostí si čtu tu knihu...Je romantická, ale hrozně napínavá. Když už pro jistotu zpomaluji, abych něco nepřehlédla....

„Ahoj Grangerová."

Hrozně jsem se lekla, myslím, že to ten dotyčný zbystřil a hned se omlouval. „Promiň, nechtěl jsem tě polekat." Vzhlédnu k té postavě a zahledím se do těch šedých očí...Proč zrovna on se omlouvá? Aby to nevypadalo divně, tak rychle odpovím - „To nic, potřeboval jsi něco, Malfoyi?" „No...vlastně ano. Já...přemýšlel jsem - " Že by Malfoy vážně nad něčím přemýšlel...? Neubráním se a přeruším ho v půlce věty - „Ty, že jsi přemýšlel, a o čem prosím Tě?"

Je na něm vidět, že tuhle reakci nečekal a rozhoduje se, zda mi to má říct nebo nemá...Nerozmýšlí se však dlouho a pokračuje.

„Nech mě to prosím doříct, ano?!" Pořádně se nadechl, a s menší nervozitou mi začal vysvětlovat proč tady vlastně je.
„Hermiono...Já...chtěl jsem se Ti omluvit za to, jak sem se k tobě celý ty roky choval. Já...byl jsem vychovaný k tomu, abych lidi z mudlovských rodin nenáviděl a proto pro mě bylo velmi těžké říkat - hlavně Tobě - ty hrozný slova. Vím, že mě tohle asi neomlouvá, ale...jen jsem chtěl, aby si věděla, že toho hrozně lituju, ale pochopím, když mi nebudeš chtít odpustit..."

Tohle mě velmi zaráží. Malfoy, ten Malfoy, který pohrdá nečistokrevnými kouzelníky, se mi omlouvá? Nějak tomu nemůžu uvěřit. Už už se chystá odejít „Myslíš to vážně? Není to náhodou jen jeden z těch Tvých triků?"

Na jeho výrazu je vidět, že ho moje pochybnost nepřekvapila, ale i tak odpoví: „Ne, přísahám, že to myslím vážně..."

Nevím, jestli mu mám nebo nemám věřit, ale ty jeho úžasné oči...Kdo by nevěřil těm očím?! Každý člověk si zaslouží druhou šanci. I když je to zrovna Malfoy, tak i on si ji snad zaslouží?

Doufám, že nebudu litovat mého rozhodnutí - „Dobře... Věřím Ti."
Najednou se mu ty jeho oči tak rozzářili a myslím, že jsem zahlédla i úsměv a...prostě neodolám a úsměv mu opětuji. Chvíli tam tak stojí a dívá se mi přímo do očí, až si přeji, aby tenhle moment nikdy neskončil...V tom se, ale otáčí a odchází. „Počkej..." Nevím, kde se ve mně ta kuráž bere a rychle vymýšlím něco, co bych mu mohla říct, aby tahle chvíle ještě neskončila...A vtom mě to napadne - „Nechtěl by, jsi se projít kolem jezera?"

Nečekám žádnou odpověď, a proto sklopím svůj zrak zpátky ke knížce....

„Půjdu moc rád." Jeho reakce mne překvapila, ale i přesto si sbalím knížku do tašky a společně se vydáváme k jezeru...