Byla sobota a celý den, jelikož bylo volno, se Adrien proválel v posteli a on na to měl právo, zvlášť když dneska bylo volno od focení, od doučování z čínštiny, plus jeho otec byl na zahraniční cestě a Nathalie jela s ním. V domě panoval nezvyklý klid, jen občas Plagg něco řekl, ale Adrien ho nevnímal. Potřeboval se zbavit té nesnesitelné bolesti. Cítil se jako psychicky zbitý černý kocour, který si potřeboval někde v temném koutě zalízat své rány, ale byl rozhodnutý, že večer za Marinette půjde, protože ona pochopí, co Chat cítí, jelikož.. no, on jí způsobil to samé, takže proč by ho neměla pochopit.

Adrien počítal minuty do chvíle, kdy už bude tak akorát, aby vyrazil do ulic Paříže jakožto Chat Noir. Když o tom tak přemýšlel, nevěděl, jak přesně se má vlastně cítit. Takhle to spíš vypadalo, jakoby využíval Marinette nebo očekával, že mu pomůže se zbavit bolesti kvůli tomu, že on pomohl jí. A pomohl vůbec? Možná se to jen dívka naučila skrývat líp, ale k čemu jsou vlastně tyhle teorie, potřeboval aspoň jednou, i jako superhrdina, myslet na sebe. Přeci jen byl stále stejným člověkem, jako ostatní.

Když Chat Noir přistál na střeše domu Marinette, už ho čekala. Jakmile ho uviděla, postavila se ze svého pololehátka a Chat Noir v jejím pohledu, v těch široce rozevřených očích viděl, kolik starostí měla, ale proč vlastně? Ach, asi si myslela, že byl někdo v noci napaden akumou, i když jenom hlídkovali s Ladybug.. Ladybug.. Při vzpomínce na ní se mu srdce bolestně sevřelo a nejspíš se to odrazilo i v jeho výrazu, když Marinette roztáhla ruce, aby jí Chat Noir mohl padnout do náruče a objal menší dívku.

Bylo těžké potlačit slzy, hlavně v obětí jeho princezny, ale Chat si dovolil upustit jenom pár slz, nerad obecně brečel. Marinette ho konejšivě hladila po hlavě, stejně jako on jí ještě před několik dny a i on si uvědomil, nakolik je to uklidňující. Cítil, jak její srdce starostlivě bije, tak jako jeho a pevněji dívku ve své náruči sevřel, snad jakoby tak mohl zapomenout na realitu.

,,Chate.. povíš mi.. co se stalo?" Chat postřehl tu nepatrnou notku nejistoty v hlase Marinette, jakoby se snad chtěla vyvarovat tohoto tématu, ale když se na svojí princeznu podíval, už mu to všechno bylo jedno a prostě se rozhodl Mari všechno povědět. Nadechl se, aby mohl začít mluvit, ale hlas se mu zasekl v hrdle a po tváři mu sjela neposedná slza, jenže on nebrečel. Bylo to prostě.. normální. Když člověk cítí bolest, je přece normální brečet a říct, jak ho to bolí. Člověk musí o své bolesti mluvit, musí dát najevo svoje pocity, protože potom mu bude líp. Chat věděl, že potlačovat svoje pocity a nemluvit o nich se v žádných případech nevyplácí.

Měkká teplá ruka se dotkla tváře Chata a palec dívky setřel mokrou cestičku z obličeje mladíka. Bylo to příjemné a Chat si tak uvědomil, že na tohle není sám, že je se svojí princeznou a ta ho momentálně zná nejlíp a zrovna jí může povědět doopravdy všechno, aniž by něco musel skrývat, co se jeho pocitů týkalo.

,,Ladybug mě.. odmítla.." bylo těžké to pronášet, jakoby tak snad definitivně přiznal tvrdou a krutou realitu a samosebou, že to zabolelo. Teď plně chápal, jak to snášela Marinette, jak moc bolesti jí jakožto Adrien způsobil. Vždyť, teoreticky miloval Ladybug stejně dlouho, jako Marinette milovala Adriena. Dokázal si to vydedukovat, zvlášť, když si vzpomněl dívčiny reakce. Ten den, kdy pršelo a ona stála venku.. Byla na něj naštvaná, protože si myslela, že je stejný jako Chloé, ale potom ji dal svůj deštník a když si vzpomněl na ten moment, na oči Marinette, jak se na něj dívala, byl připravený se z té vzpomínky úplně roztavit. Byla neuvěřitelně roztomilá a Chat by tak rád znovu viděl ten krásný pohled, kdy se zdálo, jakoby dívka v očích měla samotné hvězdy z nebes.

,,Je mi to líto," skoro šeptem pronesla Marinette a napjatě polkla. Chat Noir měl pocit, že v očích Marinette na chvíli postřehl vinu, ale asi se v jejích očích odrážela vína Chata. Nejspíš měl už ve svých pocitech takový zmatek, že se mu všechny emoce zamotaly jako do klubka a jeho vlastní pocity se tak odrážely v očích jeho princezny.

,,Počítal jsem s tím," Chat vlastně řekl Marinette něco podobného jako minulý večer samotné Ladybug, ale proč vlastně? Aby zakryl to, nakolik je zraněný? Nakolik se cítí hrozně? Nejspíš to byl prostě jeho zvyk. Adrienův zvyk, ale on teď nebyl Adrien Agreste. Teď byl především Chat Noir, který.. no, který se má chovat jako hrdina a nebrečet tu v náručí své spolužačky, kterou před nedávnem sám odmítl.

,,To neříkej, Chate," ozval se protest z úst Marinette, který dokonce zněl tak strašně naléhavě, až ho to znovu zabolelo. Vždyť si tolik přál, aby něco podobného mu před tím řekla Ladybug, ale aspoň teď mu to říká jeho drahá princezna. ,,Prosím, to neříkej. Jsem si jistá, že ona ví o hloubce tvých pocitů a tohle.. Tohle bylo z její strany strašně kruté," Chat se díval na svojí princeznu a byl.. tak mile překvapený. Ona se ho tak snažila zastat, říct, že on si teď může dovolit slzy, nadávky, prakticky cokoli a že za všechno vlastně může Ladybug, za všechnu jeho bolest, ale on prostě věděl, že to tak není.

,,Pověděla mi jen o svých opravdových pocitech, Mari a je to i lepší, než kdyby mi řekla krásnou lež," Chat pak spatřil, jak se Marinette nepatrně lesknou oči, snad jakoby jeho bolest prožívala s ním a on měl za to, že to tak je. Znovu si uvědomil, že i jemu pomalu tečou slzy z očí a tak dívku znovu pevně přitiskl k sobě, načež se oba rozvzlykali jen víc.

Oni dva totiž pochopí bolest druhého, protože oni dva, aniž by to vlastně věděli si způsobili bolest navzájem. Adrien odmítl Marinette, Ladybug odmítla Chat Noira a teď co jiného zbývá, než aby Chat Noir sevřel Marinette pevně ve své náručí a za pomocí našeptaných slov, pevných, ale zároveň opatrných obětí a mimovolných pohlazení si ti dva měli k srdci toho druhého najít cestu.