Ten den byl nejhorší v životě Marinette. Byli i horší, než získala náušnice společně s malou kwami jménem Tikki, ale jak moc se mýlila, protože tenhle se vyzdvihl na první místo a to se pokazila jenom jedna jediná věc, jak jinak. 

Dívka ležela na posteli s obličejem zabořeným v polštáři, aby skryla své slzy, kterých už tak dneska dostatečně uronila a to nejen o samotě, ale i před ostatními. Cítila se tak neuvěřitelně strašně trapně a zároveň cítila tak nesnesitelnou bolest v hrudi. Poslouchala ale slova Tikki a snažila se uklidnit, aby se nestalo něco takového jako to, že by se v jejím pokoji nečekaně objevila akuma, které by jí posedla, ale bylo to těžké, hlavně když jí tak moc bolelo srdce. Ovšem, když uslyšela zaklepání na padající dvířka nad sebou, nadskočila nad posteli a Tikki se rychle schovala někam dolů. Marinette si rychle otřela oči a.. bála se dvířka otevřít, ale čeho se vlastně ona, superhrdinka Paříže, měla bát? Vzchopila se a otevřela dvířka.

Setkala se ihned pohledem se známýma zelenýma očima svého parťáka a na chvíli ji něco bodlo u srdce, jakoby se teď dívala do očí Adriena, ale to je blbost. Takový úžasný kluk jako Adrien nemohl být Chat Noir. Rychle ale zahnala myšlenky na toho chlapce pryč, když uviděla zářivý úsměv kocoura nad sebou.

,,Ahoj, princezno," pozdravil jí s její tradiční přezdívkou a Marinette pocítila, jak její bolest na chvíli oslábla, ale teď to ignorovala. Když tu byl Chat, znamenalo to, že tu někde byl akuma, ne?

,,Chate! Co tu děláš? Copak je tu někde v blízkosti akuma?" naklonila hlavu na stranu, ale Chat Noir jen zavrtěl hlavou a nepatrně se odsunul v očekávání, že se dívka vyhoupne za ním.

,,Ne, jen jsem si říkal, že když už jsem se rozhodl vyjít ven, tak proč tě nenavštívit. Nikdy jsme neměli moc času na to, abychom si víc popovídali," Marinette se na svého společníka nejistě podívala a posadila se na svoje poloviční lehátko, protože sedět na studené zemi se jí nechtělo a stát neměla vážně po dnešku sílu. I když dneska nebojovali proti žádné akumě, stejně se cítila naprosto zdevastovaná a unavená.

Marinette postřehla, jak si jí Chat v tradičním kočičím sedu letmo prohlíží jako zvědavý domácí kocour, ale dívka věděla, že mu brání večerní tma, aby viděl její cesty slz.

,,Nic takového jsi dřív nedělal," černovláska si uvědomila, že jí její vlastní hlas nejspíš zrazuje a tak po tichém pročištění hlasivek řekla: ,,Ale je to od tebe milé, děkuji," a pokusila se o úsměv, který se podle výrazu v Chatově tváři úspěšně vydařil. Marinette nestála o tom, aby s ním řešila nějaké své problémy ze školy. Sice teď nebyla Ladybug a Chat Noir je jinak i skvělý kamarád, ale i kdyby chtěla, necítila se na to. Necítila se na vylívání svého srdce. Měla tendence uchovávat všechno v sobě, nechtěla tím trápit lidi okolo sebe.

Chat Noir natáhl ruku a bezděčně pohladil Marinette po vlasech na náznak tiché podpory.

,,Nemáš mi za co děkovat, princezno. Jen se mi hodně stýskalo," tahle slova oslovenou celkem zaskočila, protože se tak dlouho neviděli a bylo to poprvé , co se Chat objevil na jejím balkóně, aby si s ní jen tak popovídal bez jakéhokoli spěchu a nebezpečí, že se někde pohybuje člověk posedlý akumou.

Marinette se pousmála ve větší části ze zamyšlení a nechala se hladit po hlavě kočičákem, což jí uklidňovalo, stejně jako jeho něžné oslovení princezna. Bylo to takové víc roztomilejší. Oslovení Má Lady, znělo víc vážněji, i když taky romanticky, skoro jakoby rytíř z dávného středověku oslovoval svojí drahou dámu, o jejíž ruku se bil s jiným rytířem. Princezna bylo víc takové nevinnější a milejší a Marinette se jakýmsi způsobem líbilo. 

,,Mně taky," pronesla, stále s tím hřejivým úsměvem na tváři a hned na to zpozorovala zaskočení ve tváři svého společníka. No, když by si to přiznala, tak i pro ní to bylo překvapením něco takového říct zrovna o něm, ale nač skrývat pravdu? Černovláska si jen neuvědomovala, jak jí obyčejný rozhovor s Chatem chyběl, i když momenty a prohazovali mezi sebou pár slov se těžko dali nazvat rozhovorem. ,,Navštěvuj mě častěji, dobře?" modré oči se střetli s pohledem těch zelených a černovláska na chvíli sama přestala chápat to, co jí právě uniklo z úst, ale zase - byla to pravda. Chtěla by si častěji dopřávat konverzace s pařížským hrdinou, protože on se jí najednou zdál jako ten, kdo ji vlastně pochopí.

,,S radostí, Mari," jemně se na ní zadíval, zatímco jí konejšivě hladil po vlasech a nechával si prameny jejích vlasů klouzat mezi prsty. Marinette blaženě zavřela oči a mírně se pousmála a nechávala se dál hladit. Teď, když byla s Chatem, bylo jí tak dobře. Cítila, jak jí bolest postupně opouští. S každým pohlazením se cítila líp a líp a nakonec byla i ráda, že tu není sama a že je tu s ní právě Chat. 

,,Jsem strašně unavená, Chate," promluvila tlumeně, zatímco byla hlazena a Chat na moment dívku hladit přestal.

,,Mám odejít?" zeptal se jí nejistě a koukl na ní se zřejmým smutkem v očích. Marinette se na něj dívala a vina jí bodla u srdce, když si představila, že by teď Chata měla poslat pryč a ona popravdě ani nechtěla aby odcházel. Chtěla aby tady ještě zůstal, aby aspoň počkal než usne, protože se bála, že pokud bude usínat sama, budou se jí zdát noční můry a nejen to - že se zase ozve ta strašná bolest v její hrudi. Sice to nejspíš nebylo z její strany správné, ale aspoň pro teď chtěla být sobcem. Aspoň pro teď chtěla, aby tu někdo byl s ní. Ano, měla tu Tikki, ale ta jí nemohla dát teplo druhého těla, do kterého by se jako do deky zabalila a Chat mohl.

,,Ne, nechci, aby jsi odcházel. Já.. dneska jsem měla těžký den a no.." Marinette nejistě polkla než se podívala na svého společníka. ,,Mohl bys prosím chvíli pobýt se mnou? Asi tě tím budu zatěžovat -" Nesobecká stránka Marinette se přeci jen nakonec ozvala, ale co jiného by mohla dělat? Nechtěla vypadat před Chatem jako sobec a nechtěla ho zatěžovat. Bylo jí jasné, že Chat je přibližně stejně starý jako ona sama - co když má ještě úkoly? Nebo má už nějaké plány? Každopádně, nechtěla, aby Chat kvůli ní o něco přicházel. Kvůli takovým to myšlenkám cítila, jak se jí další nával slz hrne do obličeje, ale ona nechtěla brečet. Nechtěla, aby se je viděl Chat a aby na základě nich dělal své rozhodnutí. 

,,Ne, Mari, rád s tebou ještě zůstanu," jemně jí pozvedl obličej, aby se jejich pohledy setkali. ,,Se mnou si nikdy nemysli, že bys mě zatěžovala," řekl tlumeným hlasem a Marinette se už mohla jenom poddat. Dívala se mu do očí, kde viděla, jak se mu zračí jakási obava. Obava ale z čeho? Že ho pozná? Neznala nikoho jako on, mohla se i klidně vsadit.

  Marinette mu dovolila vstoupit do jejího pokoje a zalezla pod svojí deku. Byla ráda, že dneska nebude spát sama, že vedle ní bude ležet Chat a bude chránit její sen, skoro jako anděl-strážný před zlými démony a akumami. 

Když Chat ulehl vedle černovlásky s jakýmsi potlačovaným očekáváním se na něj podívala a oči Chata se hned zdály jistější, když rozevřel svojí náruč a objal Marinette, která se spokojeně zavrtěla a začala s rukama přitisknutými k hrudi usínat. Se zavřenýma očima cítila, jak byla hlazena po vlasech a musela říct, že tohle byl opravdu skvělý způsob, jak jí uklidnit. Cítila horké mladíkovo tělo přitisklé k tomu jejímu a líbila se jí jeho vůně - vůně po svěžím sprchovém gelu, pravděpodobně s výtažky z jakého si druhu dřeva koření. Byla to úžasná vůně a Marinette si v ten moment přála, aby takhle mohla zůstávat vždycky.

----------------------------------------------------------

Pozn.autorky: Pokud vás zajímá jak v reálu voní Adrien podle této fanfikce, zajděte si do obchodu L'Occitane en Provence a přičichněte si k voňavce s názvem Vetyver ;)