Čekala jsem na autobusové zastávce zachumlaná to svojí huňaté pastelové šály. Ruce jsem měla v kapsách, aby tenkými rukavicemi nepronikl ledový vzduch, a rozhlížela jsem se přes mlžící se brýle do okolního hustého šera. Sněžilo.

Bílé chumly sněhových vloček vypadaly jako peříčka. Pomalu se snášely k zemi, aby přidaly další vrstvu na běloučké dece přikrývající cestu. Autobusu se v tomto počasí nepojede nejlíp, dokonce už měl zpoždění, jak mi řekla mobilní aplikace, než se ta elektronická krabička poddala studeným teplotám a konečně mi chcípla baterka.

Teď mi nezbývalo, než čekat, až se v dálce konečně ukážou autobusová světla, odkázána na jejich přítomnost. Byla opravdu velká zima, a i když jsem měla teplý kabát, nechtěla jsem jít domů pěšky.

Po chvilce jsem opět vyhrnula rukáv a zkontrolovala hodinky. Už měl deset minut zpoždění. Povzdechla jsem si a zabořila červený nos do šály. Další vlna teplého vzduchu mi zamlžila brýle. Už abych byla doma. Takhle se toulat za tmy venku v předvečer Vánoc sama? To nezní jako nejlíp strávený čas.

Jak jsem měla zamlžené brýle, i svět za obroučkami vypadal měkčeji a tepleji, než předtím. Cítila jsem, jak se mi chce spát a moje myšlenky byly zaplněné představou zítřejšího večera. Na stole svíčky, v aromalampě ten fajn olejíček, co voní jako perníčky, spousta cukroví, smažený kapr, všichni veselí a šťastní u jednoho velkého stolu. Budou hořet všechny čtyři adventní svíčky a táta jako vždycky pronese slavností přípitek.

Z bloumání mě vytrhl až ostrý poryv větru, který mě okamžitě vymrštil na nohy. Viděla jsem v dálce červená zadní světla autobusu a praštila se do čela.

"Ty tele," zašeptala jsem, když se vozidlo ztratilo za zatáčkou. V ruce mi visela igelitka s dárky pro zbytek rodiny, já stála ve tmě na opuštěné zastávce hodinu chůze od domova a sněžilo. Stála jsem uprostřed cesty, zírala před sebe, a uvažovala, jestli se mi ten telefon opravdu nepodaří zapnout, abych si zavolala taxi, když jsem zezadu opět uslyšela zvuk kol.

Slezla jsem z cesty a pochmurně se chtěla vydat domů, když se zpoza zatáčky vynořil autobus. Přibrzdil u zastávky, otevřel dveře a já překvapeně nastoupila. Byl sedmnáct minut pozdě. Koupila jsem si lístky od vysmátého řidiče a pokračovala dál vyhřátým autobusem. Díky brýlím, okamžitě zamlženým, jsem viděla houby, ale ve vzduchu visela vůně skořice. Usmála jsem se.

Jak jsem si tak užívala příjemnou cestu za zvuků koled, vůně koření a ujídaním perníčků od nějaké staré paní z protější uličky, nebyla jsem si už vůbec jistá, jestli to byl ten autobus, na který jsem čekala. Věděla jsem ale, že tohle je ten, kterým jsem měla jet.