Osmička byla moje šťastné číslo. Narodila jsem se v roce čtyři tisíce osm, osmého osmý v osm hodin osm minut ráno, s pořadním číslem čtyřicet osm. A to jsem ještě neřekla, že jsme tehdy žili na osmé platformě města No.08 v bytě o rozloze přesně osmdesát metrů čtverečních. To je bejvák, co?

K mému štěstí jsem se narodila do rodiny předních výzkumníků zaniklých civilizací s perfektním genetickým předpokladem ke splození potomka, díky tomu jsem si také mohla užít tolik prostoru. Dětství jsem měla, zejména díky našemu domovnímu systému Suzie, prakticky dokonalé. A na mé osmé narozeniny jsem dostala ten nejlepší dárek, brášku.

Byl druhé dítě v naší rodině, což je nevídaná vzácnost. Díky tomu jsme se taky mohli přestěhovat do ještě většího bytu, a já měla někoho, kdo byl doma se mnou, kromě Suzie. Měla jsem ještě skvělejší život, než dřív.

Zkrátka a dobře, osmička pro mě vždycky znamenala něco extra, nějakou změnu nebo novou šanci. Na každého osmého jsem se těšila, myslela jsem, že mě čeká něco skvělého. Až do teď.

Přišly mé osmnácté narozeniny a s nimi jednoznačně nejhorší věc, která se mi kdy stala. Bylo to mnohem horší, než když jsem ve svých deseti letech spadla ze schodů a zlomila si krční obratel. Bylo to horší, než když mi bráška řekl, že mě nemá rád a dva týdny se se mnou nebavil kvůli tomu, že jsem ztratila jeho plyšáka. Bylo to dokonce horší, než když jeli rodiče kdysi dávno na půl roku pracovat na jiné podlaží a já zůstala doma se Suzie úplně sama.

Zjistili jsme, že jsem neplodná. Naprosto. A nejde to vyléčit. Narodila jsem se s interní mutací vaječníků, jak bylo čím dál častější.

Celý večer jsme doma strávili v tichu. Žádné dojemné loučení, žádné výkřiky o nespravedlnosti a o tom, že mě nedají. Viděla jsem to jasně. Moji rodiče měli ve tvářích zklamání a smutek. Budou se muset stěhovat zpátky do toho osmdesáti metrového bytu. Ani Suzie už neposlouchala, co jí říkám. Ztratila jsem právě v očích společnosti veškerou hodnotu.

Další den ráno byl čas se naprosto rozloučit s celým svým životem. Když jsem se vzbudila, už jsem měla u nohou postele malý kufr a hromádku šedého oblečení. Muselo mi to stačit.

Na sběrné místo mě odvezl otec, abych neutekla, a odevzdal mě bez okolků personálu. Tam mi sebrali všechny věci, dali nové šedé oblečení a oholili vlasy. Nebyla jsem tam sama. Potom nás všechny nahnali do malé haly, kde nám muž v podobné uniformě, jako byla ta naše, pustil dlouhou prezentaci o tom, jaký teď bude náš život, a jak být nápomocný společnosti, i když jí už téměř nic nemůžeme dát. Bylo to k vzteku. Hodně lidí brečelo.

Nakonec nás postavili do řady a rozdávali nám naše nové identifikační karty. Teprve, když jsem chytila tu svoji a na zadní straně spatřila identifikační číslo, rozbrečela jsem se i já.

Osmička.