Probudila ho ostrá bolest hlavy. Nechtěl otevírat oči. Do uší ho mlátil zvuk vln. Stejných vln, které převrhly jejich loď, umlátily ho do bezvědomí a vyvrhly tady. Cítil rukama pod sebou vlhký, teplý písek s příměsí větších kamínků. Obličej měl opuchlý a pálil ho, stejně jako zbytek těla. Slunce bylo nelítostné.

V ústech i nose měl sucho a při pokuse se hlouběji nadechnout dosáhl akorát toho, že se chraplavě rozkašlal. Jakmile byl schopen alespoň trochu přemýšlet, zpod zavřených víček mu utekla horká slza. Bylo by lepší, kdyby se utopil. Teď byl neznámo kde neznámo kdy úplně vysílen bez nejmenší naděje na návrat domů. Čekala ho smrt žízní, nebo možná na úpal. Zkusil pohnout rukou a zastínit si obličej, ale nedokázal ji zvednout.

Nevěděl, jak dlouho už tam ležel. Všiml si, že se ke zvuku vln občas přidal křik mořských ptáků, ale to byly jediné zvuky, které ležení v písku vytrhly z jednotvárnosti. Hlava ho bolet nepřestávala a cítil se doslova na umření. Když ale začínal slábnout sluneční žár, přece jenom se mu alespoň trochu ulevilo. A krátce po západu slunce usnul.

Uprostřed noci ho probudila zima. Pokožka spálená sluncem sice pálila, ale to nebránilo nočnímu chladu zalézt pod jeho tenkou košili a celého ho rozklepat. Asi blouznil. Konečně se mu podařilo otevřít oči, které upřel na hvězdnou oblohu nad sebou, a viděl v ní výjevy, které mu nic neříkaly. Mezi souhvězdími se míhaly siluety zvířat, barevné šály a básní tvorové. Někteří z nich k němu dokonce promlouvali a zvali ho nahoru na oblohu. Opravdu se k nim chtěl přidat. Těšil se, až vypadne z tohoto pekla.

A pak přišlo ráno. Měl pocit, jako kdyby noc trvala několik let. Ale zároveň měl pocit, že od chvíle, kdy se probudil, neuběhlo víc, než vteřiny. Slunce se opět začalo zvedat, ptáci začali létat a on sledoval světlající oblohu. Opět se zkusil zvednout, alespoň rozhlédnout po nějakém stínu, ale neměl nad svým tělem žádnou vládu.

Když se stal námořníkem, věděl, že ho to nejspíš bude stát život. Myslel si ale, že smrt bude rychlá. Zabijou ho piráti, nebo se utopí. Rozhodně nečekal dlouhé ležení na pláži a čekání na smrt, jako na smilování. Opět zavřel oči. Mysl měl v mlze. Nebylo to daleko.

A potom to přišlo. Uslyšel hlas a kroky v písku. Věřil tomu, že pro něj přišel jeden z nočních přízraků. Hlas ale neslábl, on neumíral a kroky se zastavily vedle něj. Otevřel oči.

Vedle něj klečela žena. Taková, o jaké slyšel jiné námořníky jenom vyprávět. Nádherná olivová pleť se leskla na slunci a obličej s jemnými rysy lemovaly husté černé vlasy. Mandlové oči se zlatou jiskrou se na něj starostlivě koukaly a rty šeptaly slova, kterým nerozuměl. Byl ztracen.

A zůstal ztracen už na vždy. V mandlových očích, dlouhých vlasech, milém úsměvu a obrovském srdci, které ho toho dne zachránilo před jistou smrtí.