Jeho cílem bylo, aby jej nikdo nepoznal. Nechtěl se brýle tam vracet, na místo, které ho bolelo v každé vzpomínce, ale musel. Hnědé rovné vlasy schoval pod černou kudrnatou paruku, nabarvil si obočí, zakryl zelenou za hnědé kontaktní čočky a nasadil si sluneční brýle.

Hodně se změnil od doby, co tam byl naposledy, ale když vystoupil z autobusu před tou velkou cihlovou budovou, připadal si zase jako malý kluk. Navenek udržoval dokonalou iluzi. Jiný vzhled, chůze, sebevědomé chování a vzpřímený postoj člověka, který si s jakýmkoliv problémem hravě poradí. Zato uvnitř v něm vařily pocity nervozity a vnitřnosti se mu svíjely jako klubko hadů. Polknul tvořící se sliny, potlačil nepříjemné vzpomínky a zazvonil.

"Dobrý den, tady recepce. Potřebujete něco?"  ozval se ženský hlas po krátkém zabzučení a on se nadechl k odpovědi.

"Dobrý den, tady Caleb McClair, mám dnes přijít na pohovor ohledně té volné pozice manažera," řekl klidným a sebevědomým hlasem s britským přízvukem.

"Á, vidím vás tady. Pojďte dovnitř, já vám zavolám pana ředitele," ukončila krátký rozhovor žena a dveře ho pustily dovnitř. Oddechl si. První krok byl za ním. Tahle mise pro něj byla obzvlášť důležitá.

Vešel dovnitř a prošel potemnělou chodbou s oprýskanou zdí až k recepci. Světlo na stropě, které snad patnáct let bylo pořád stejně zaprášené, blikalo.

"Tak tady jste. Vyplňte prosím ještě tady ty dokumenty," podala mu blondýnka z recepce pár papírů sepnutých kancelářskou sponkou a on se dal do vypisování falešných údajů. Po pár minutách škrábání propisky jí papíry vrátil a ona je někam šla odnést. Mezitím se opřel o recepční pult a musel se držet, aby na něj neklepal prsty. Musel vypadat klidně.

Že všech stran na něj mluvila minulost. Zatuchlý vzduch šeptal jeho pravé jméno a pavouci v rozích si ťukali na čelo. Oni ho poznali, stejně jako on je. Sebedokonalejší iluze jde prolomit, ani jeho převlek nebude trvat věčně.

Od přemítání ho vytrhlo klapání podpadků a ještě dalšího páru bot. Z šera se vynořila recepční, která se ihned šla posadit za pultík, a těsně za ní následovala shrbená, mohutná postava. Agentovi se na okamžik zastavilo srdce, ale ihned se sebral, nasadil oslnivý úsměv a natáhl k nově příchozímu ruku. Z jejich pevného sevření se mu zvedl žaludek.

Už se nemohl dočkat, až vyhrabe veškerou špínu, která byla v tomhle baráku zalezlá. Bude to jeho soukromé vykoupení, jakási pomsta s vyšším cílem, jejímž hlavním protivníkem bude muž s temnýma očima, hlubokými vráskami a falešným úsměvem naproti němu. Nepoznal ho, převlek neselhal.

"Velice mě těší, Calebe. Chtěl jsem se trochu protáhnout tak jsem si říkal, že vás rovnou provedu po pracovišti. Co na to říkáte?" provrtával ho ředitel zkoumavým pohledem.

"To zní skvěle, pane. Také mě velice těší," opětoval pozdrav a vydal se za starcem dále do budovy. Od teď se na několik měsíců musí vžít do dokonalé iluze sebe sama, stát se Calebem McClairem a porazit minulost, která ho táhla k zemi.

'Velice mě těší, otče...'