Když se vracím do kostelíku, blíží se už západ slunce. Do kostelíku proudí poslední sluneční teplé paprsky a ozařují tak lavice a rozpadané stěny okolo. Nevím, co dělat, a tak se jen tak bezvýznamě choulím na kraji a klacíkem si hraju ve štěrku. Kdo ví, co teď dělá Mickhulas? Připravuje se na mně?

Možná bych se měla i já připravit na něj. Jenže jak? Co můžu dělat jiného, než čekat na to, až za mnou přijde on sám? Nejspíše to dopadne tak, že si ho najdu já sama. A i kdyby to tak opravdu bylo, nevadilo by mi to. Stejně vyhraju. Nebo aspoň doufám. Rychle zaženu tyhle myšlenky. Já přece musím vyhrát. Aspoň pro můj kraj, pro mou rodinu, která na mně čeká doma s pevným objetím. Nebo mě už dávno odepsali?

  Ponořená v myšlenkách ani nevnímám, že se den pomalu ale jistě blíží ke konci. Na obloze se objevuje tvář dívky ze třetího kraje a po zaznění posledního tónu hymny i já uléhám ke spánku. Nejspíše i poslednímu tady v aréně.

Probouzí mě až ostrý paprsek světla dopadající na mé schoulené tělo. Odpočatě vyskakuji na nohy. Má pata se už úplně uzdravila, a tak se mohu volně pohybovat, bez jakéhokoliv omezení.

Energicky si sbírám láhev ze země a zandávám si jí za opasek. V hlavě si projíždím pomyslný plán dnešního dne.
1.) jít si pro vodu.
To by nemělo být tak těžké, koneckonců to dělám téměř každý den.
2.) najít Mickhulase.
Tedy pokud si nejdřív nenajde on mně.

Nevím, čím to je, ale dneska mám obzvlášť dobrou náladu. Já vím, je to opravdu zvláštní vzhledem k tomu, že každá hodina či minuta nebo dokonce i sekunda může být zároveň i mou poslední. Kdo ví, jestli má takovéhle myšlenky i můj protivník. Bojí se mě vůbec? Koneckonců je vysoký, silný a straší nežli jsem já. Ale i tak ve mně září ten malinký plamínek naděje, že bych přece jen se mohla vrátit domů.

Pramínek u potůčku je téměř vyschlý. Jak to? Úsměv mi ihned mizí z tváře. To tvůrci opravdu zachází tak daleko, že chtějí, abychom tu dříve zemřeli žízní, než se stihneme potkat? Já vím, že teďka trochu přeháním, ale myšlenka, že v tomhle horku budu celý den chodit bez jakékoliv vody, mě děsí. Trvá mi alespoň deset minut, než se má láhev naplní alespoň do čtvrtiny a i tak to je zoufale málo.

Vstávám, otřu si zpocené čelo a vyrážím směrem do středu sutin. Boty drtí štěrk pode mnou a ptáci, kteří sem tam přelétnou nad hromadami cihel a kamene, mi dělají jedinou společnost. Unaveně usedám na zbytky shodů čehosi, co dříve musela být veliká a nejspíše i důležitá budova. Vstávám až, když mi dojde, co za budovu to je. Zmateně a hlavně i hodně vystrašeně si prohlížím velký nápis vytesaný do míst nad mramorovými sloupy.
Vše, co dělám, dělám pro Panem.
Vtom mi to dochází. Tohle náměstí plné sutin zbytků domů není jen obyčejné náměstí. Tohle je místo jednoho z krajů. I když uměle vytvořeného. Nejspíše ani v žádném z krajů takovéto náměstí není, ale připomíná mi to náměstí v našem kraji. I když je trochu jiné.
Vše, co dělám, dělám pro Panem.

Brzy si začínám myslet, že teploty, dosahující zde v aréně až nepřirozeně vystoupaly tak vysoko, že za chvíli by nikdo nepoznal rozdíl mezi doruda rozpálenou pecí a arénou při 73. ročníku Hladových Her. Děkuji, tvůrci!

Cleá spocená dopíjím poslední zbytek vidy, když doráží na konec lesa, který jsem během té doby stihla projít celý, ale po Mickhulasovi nejsou ani stopy. Z téhle části lesa je dokomce vidět i Roh hojnosti, u kterého byla před pár dny hostina. Když se rozhlížím po krajině, výhped mi zaclání ještě někdo jiný. Mickhulas!

Stojí si tak uprostřed louky a sleduje mě. Celý den jsem ho hledala a teď je to konečně taky. Na tváři se mu rozlévá velmi potěšený úsměv. Ten já mu neoplácím a čekám, až se vydá on ke mně, nebo já k němu. Nemá cenu to natahovat, stejně by k tomu něldy došlo. Někdy se přece musíme zabít.
V duchu si představuji všechny ty nadšené kapitolany, hledíc s očekáváním na obrazovky. Na tohle se celou dobu čekalo. Na vítězný souboj splátce proti splátci. Dále si představím rodiče a ostatní přátele a obyvatele třetího kraje, kteří taktéž hledí s očekáváním na velkou obrazovku uprostřed náměstí s již menším nadšením, ale stejně velkým zájmem. Teď je nemůžu všechny zkalamat. Musím vyhrát.

Z opasku si uvolňuji již tak nepotřebnou lahev. S hlasitým žuchnutím se odráží od písčité země a po chvíli se odkutáli někam pryč. Nespouštím pohled z Mickhulase. Kdykoliv by mohl vyrazit proti mně. V ruce třímá svůj oštěp a za opaskem si všímám jedné z mých dýk.
Ještě než si ho stihnu prohlédnout pořádně, kolem hlavy mi prosviští kopí.
„Tak mám si pro tebe dojít, nebo půjdeš sama?” zakřičí na mně a tím si ode mně vyslouží akorát tak zhnusené zamračení.
Jistým krokem opustím malé dočasné bezpečí lesa a sebevědomě vyjdu na otevřenou louku.

Jsem od něj pár metrů, když se zastavuji, protože blíž si opravdu netroufám zajít.
„Připravena zemřít?” promne si prsty.
„Vždy.” řeknu a nespouštím při tom z něj oči.
„Otázka zní, jestli jsi ty.” usměju se a plnou rychlostí se k němu rozeběhnu. To stejné udělá i on. Souboj začal! Jenže na tak obyčejný, nýbrž závěrečný souboj v 73. ročníku Hladových Her.
Narážíme na sebe plnou rychlostí, až mě to odhodí kousek dozadu a já spadnu na seschlou trávu. Bolest v rameni nevnímám a rychle vyskakuji na nohy. Rukou nahmatám jednu z dýk a s hlasitým výkřikem se s ní oženu po druhém splátci. Ten však stihne výpad vykrýt svou dýkou, kterou mi narazí na ostří. Ruka se mi pod náporem jeho dýky roztřese, ale i tak držím dýku na stejném místě. Snaží se mě přetlačit, ale nakonec to dopadá tak, že jeho dýka mi nepatrně projede ostřím po levé tváři a ihned ucítím, jak se mi z ní řine krev.
Hlasitě se zasměje, ale to už ode mně schytavá dýkou do pravé a levé holeně. Bolestně zařičí a jedním hrubým drcnutím mě sráží na zem a dýku mi odkopává z ruky.

Když se chystá kopnout mi do obličeje, rychle se překulím, a tak dupne pouze jen do seschlé trávy a tvrdé hlíny. Naštěstí mám dýk ještě dostatek a tak se oženu po jeho břiše. Netrefím se, a tak mě síla rozmachu donutí přešlápnout. Toho okamžitě využívá protisoupeř a tvrdou ranou do páteře mě schazuje na zem.

Ještě než se stihnu otočit, slyším, jak nadenou stojí. Otočím se a ihned schytám ostrou ránu do obličeje. Zjišťuji, že pěsti má tvrdé. Tváří mě projede lehké zaklepání. Následuje druhá rána, která mě doslova vystraší. Stačí ještě pár dobřemířených ran a bude po mně.
Když už se rozpřahuje na třetí uhnu se a zespoda mu zasuji dobřemířenou ránu do brady. To muselo bolet!
Vstanu a dám mu druhou ránu.
„Nemůžeš vyhrát!” rozkřičí se najednou a z pusy se mu řine krev. Všímám si, že si kousnul do jazyku a jeden zub mu chybí, určitě je vyražený a z dalšího zbylo jen půl.
Mlčím.
„Já musím vyhrát, ne ty!” zakřičí ještě, když pevně uchopí dýku a divoce se  ožene proti mě.

Zareaguji až příliš pozdě. Tělem mi projede strašlivá bplest, jak ostří projede trikem, kůží, masem a později i svaly. Zmateně a zároveň i velice překvapeně se chytnu v oblasti břicha, kde mám teď velikou rýhu a řine se mi z ní krev. Tohle je můj konec! Jestli umřu, tak nesmím sama!
S hlasitým řevem se rozebíhám za otočeným Mickhulasem, který už odchází pryč a sotva se otočí, dvakrát se oženu proti němu s ostřím a způsobím mu tak dvě hluboké rány na břiše a jednu na levé ruce nahoře.
Ještě než stihnu zareagovat já, útočí on a moji ránu na břiše značně rozšiřuje. Z úst se mi vydere ostrý výkřik.
Naposledy se dvakrát oženu nožem a opět ho dvakrát zasahuji. Tentokrát větší silou a víc. Nakonec to završím tím, že mu podkopnu nohy a on se mrtvý zhroutí na zem jako plátěná panenka.

Tohle ale ani zdaleka není konec. I já jsem na to mvelice špatně. Zuby mám sice celé, ale z ran ma tváři a velkých ran na břiše se mi řine krev. Silou si zatlačím na břicho ve snaze zastavit velký proud krve, ale marně.

Ozývá se výstřel z děla. Dvacetčtyři. Nejsem si jistá, komu patří, protože ve stejný čas se hroutím k zemi. Poslední co slyším je moderátorův hlas oznamující vítěze a tichý motor vznášedla, který přiletěl pro poslední dvojici těl.

---

Tak co na to říkáte?

Kdo si myslíte, že vyhrál?
Byla to Meghan nebo snad Mickhulas. Pokud lačníte po odpovědi, stejně jako věrní fanošci této knížky, nebojte se přetočit stránku na další kapitolu. Tam se to snad určitě dozvíte.

Vaše věrná spisovatelka Káťa