Ani nevím, jak jsem se dostal do postele a ani nevím, jak se mi povedlo zaspat, ale zřejmě jsem prospal celou noc, protože mě právě probouzí bouchání na dveře a za nimi ten otravný hlas Allison, která je horší, než všechny budíky na světě. Rozespale na ni zakřičím, že už jsem vzhůru a malátně vstanu. Nohy se mi motají, a tak chvíli stojím na místě, abych si přivykl. Hlava se mi přestává motat a do nohou se mi vrací síla, a tak se vydávám do koupelny, abych se vysprchoval v té úžasné sprše s tisícem tlačítek.

Když se vsleču a zalezu do sprchy, přesně vím, která tlačítka zmáčknout, abych se neopařil, příjemnou vodou ze sebe nechal smývat špínu, abych si namydlil celé tělo a abych si vyšampónoval hlavu. Je to úžasný pocit a můžu říct, že bych si na kapotolský život zvykl hodně rychle. Ovšem já tu nejsem na dovolené, ale kvůli Hladovým hrám, které začínají za dva dny. Při tom pomyšlení je mi špatně. Tajně doufám, že se ostatní splátci dokáží pozabíjet navzájem a mě s Derekem nechají na pokoji. Ovšem také nejsem tak naivní, abych v to věřil. Po včerejším hodnocení budeme první po kom půjdou. Derek bude jejich první kořist.

Ovšem také mě napadá, že ho možná budou chtít za spojence. Vždy v každých hrách se ze začátku seskupí ti nejsilnější, aby se zbavili té přítěže, která jen zdržuje. A pak se vraždí mezi sebou, když vyřídí ty nejslabší z nás. Nevím, jestli se po včerejšku já zařazuji mezi ty slabé nebo dobré. Ale stejně mi hlavou vrtá Derek. Co když ho fakt budou chtít mezi sebe a on na tu nabídku kývne? Co pak se mnou bude? A co když se rozhodne porušit svůj slib a já budu první po kom půjde?

Nesmím takhle přemýšlet. Derek vypadal odhodlaně, když mi to sliboval. Ovšem každé odhodlání se dá zlomit přesně tak, jako já jsem rozlomil ten oštěp včera. A důvěra se v Hladových hrách přesouvá až na to poslední místo. Možná jsem naivní blázen, ale Derek je má jediná záchrana. Já nejsem tak silný, abych se dokázal postarat o všechno sám. Jenže co budu dělat, když mě zradí? Přece se nemůžu spoléhat na někoho, komu plně nedůvěřuji. Ano, stali jsme se přáteli, fandíme jeden druhému, ale je dost možné, že si bude chtít ukrást slávu jen pro sebe. A já pak budu přítěží, kterou je potřeba odstranit. Nevzdám se a i kdybych se mu měl postavit, budu se snažit přežít. Nesmím si dovolit myslet na smrt. Ne!

Vypínám vodu a osušuji se bílou osuškou, která má v horním pravém rohu erb Kapitolu. I ručníky si značkují. Na sebe si beru pohodlné černé tepláky a šedé triko. Doplňují to boty, které vypadají velmi luxusně. Nikdy jsem neviděl nikoho u nás, že by měl na sobě takové. A přesto vypadají tak obyčejně. Ve škole jsme se jeden čas bavili o obuvnictví a co tehdejší svět nosil na nohách. Těmhle botám se říká tenisky a dříve sloužili pro běh. Je možné, že nám je sem Kapitol dal, abychom si na ně přivykli, jelikož v aréně budeme hodně běhat. Utíkat před smrtí.

Vycházím ze svého pokoje celkem brzy. Slunci se konečně podařilo vystoupat nad obzor a celý byt osvětluje svými paprsky. Všímám si, že u stolu už sedí Allison s Peetou a něco spolu probírají. Ach ano. Dnes nás budou připravovat na zítřejší interview, což je poslední akce před tím, než nás pošlou do arény. Pořád nad tím musím přemýšlet. Už je to unavující nepřemýšlet o ničem jiném, než o hrách. Přál bych si mít mysl tak prázdnou, jako když jsem byl dítě, kdy mým největším problémem bylo, že nemám žádného domácího mazlíčka.

"Dobré ráno," pozdravím a neubráním zívnutí, načež se posadím. Jeden z avoxů mi okamžitě dává hrnek. Poděkuji mu a mile řeknu, že se obsloužím sám. Podle toho, co jsem se dozvěděl u stolu během tří výcvikových dnů, máme zakázáno na ně mluvit jako na své známé. Smíme na ně promluvit pouze, když dáváme rozkaz nebo když jim oznamujeme něco, co bysme rádi udělali sami. Nechápu tuhle mentalitu. Ti lidé přece nemohli provést nic tak závažného, aby se s nimi takhle zacházelo. Myslím, že tím, že je připravili o jazyk, si prošli svým trestem. Každý si zaslouží odpuštění. Každý až na prezidenta Argenta, který by měl trpět tak, že by prosil o spasení i samotné peklo.

"Dobré. Neviděl jsi Dereka?" zeptá se Peeta a já se pozastavím nad jeho hlasem. Zní celkem dost vyplašeně. Že by se něco stalo? Přece Derek neudělal žádnou blbost, kterou by ohrozil svůj život. Nebo spíš život své rodiny. Každý prohřešek, kterého se splátce dopustí před hrami, se podepíše na stavu jeho rodiny. Mohli by klidně skončit jako tihle ubozí avoxové.

"Ne, děje se něco?" optám se, načež si naliji horkou čokoládu a začnu v ní namáčet housku a po malých kousíčkách ukusovat. Vždycky si tuto snídani dávám. Nemůžu se přecpávat, když myslím na to, jak se v našem kraji hladoví.

"Není ve svém pokoji," řekne Peeta a začne svou hlavou otáčet ze strany na stranu. Jako by měl Dereka spatřit, když bude hlavou pořád otáčet. Přemýšlím, kde bych ho mohl najít a napadá mě jediné místo. Střecha.

"Počkejte. Dojdu se podívat," řeknu a aniž bych čekal na nějakou reakci, se zvedám a jdu směrem za obývací salónek, kde se nachází žebřík. Vyšplhám nahoru a otevřu víko, které je pootevřené. Vystoupám až nahoru a postavím se. Sluneční světlo mě uhodí do očí, ale ty si ihned zvykají a já se rozhlížím kolem sebe. Dereka ovšem nikde nevidím.

Popojdu o pár kroků dopředu a otočím se ke kopuli, která se přede mnou tyčí. Nevím, jak je možné, že jsem si jí před tím nevšiml. Ovšem také si všímám, že nezabírá celou střechu, a že ji můžu obejít na druhou stranu. Třeba tam Derek bude.

Když tak učiním, zůstanu strnule stát. Přede mnou se rozkládá malý trávník, na kterém jsou stromy a květiny. A pod jedním ze stromů sedí Derek a kouká na mě. Jeho pohled je prázdný a vypadá nevyspale. Co sakra dělal?

Přejdu k němu a sednu si do trávy naproti němu. Stále se na mě kouká, ovšem nedokážu vyčíst žádný pocit z očí a ani z té kamenné tváře. Zády je opřený o kmen a kdyby neměl otevřené oči, docela bych si byl jistý, že zemřel.

"Stilesi, bojím se!" řekne Derek zničehonic. Nadskočím leknutím. Nečekal bych, že na mě promluví jako první. A vůbec bych nečekal, že z něho vypadne něco takového. "Bojím se," zopakuje mnohem hruběji než před tím a sedne si do tureckého sedu. Sedím od něj jen pár centimetrů. Ještě nikdy jsem mu nebyl tak blízko. A nejvíc mě děsí, že cítím, jak mě něco uvnitř břicha lehtá. Je to příjemné. A děsivější, než samotná představa Hladových her.

"Dali mi jedenáctku a víš proč? Chtějí, aby po mě všichni hned šli! Protože jsem se jim postavil. Vybuchl jsem tam a začal na ně sprostě nadávat. Doslova mě vykopli ze dveří. Stilesi, bojím se o svou rodinu. Oni jim něco udělají!" spustí a já mám co dělat, abych všechno vstřebal. Víte, když se postavíte proti někomu nebo něčemu z Kapitolu, je to, jako by jste se postavili samotnému Kapitolu. Berou to jako vzpouru a nevděčnost. A to se tady trestá smrtí dotyčného. A pokud se Derek včera postavil tvůrcům her, je možné, že už je jeho rodina po smrti. A jeho nezabili z toho důvodu, že na něj včerejším bodováním poštvali všechny splátce.

Nevím, co mu na to říct. Nemohu ho uklidňovat, že všechno bude dobré, protože sám zná pravidla a zákony. My se nesmíme stavět proti Kapitolu. Nikdy. A pokud tak učiníme, smrt se stává naší brzkou budoucností. Proto si člověk musí dávat pozor i na pusu. Nepatřičná slova se trestají tím stejným způsobem. Ovšem je ve hře i mučení. A proto je lepší za zradu raději zemřít, než se dostat pod ruku mírotvorcům, kteří vás mučí hrůznými způsoby. Od sršáního jedu (sršáň je geneticky upravená sršeň, která svým jedem způsobuje halucinace, někdy i smrt, jedem vám můžou nabourat a pozměnit vzpomínky) po starodávné skřipce, které jsou v dnešní době plné elektrického proudu. Sice jsem ani jedno z toho neviděl, ale moc dobře si umím představit, jak strašné to je.

"Dereku, poslouchej!" zvýším hlas, než začne znovu vyšilovat. Teď musím říct něco, co ho uklidní a přesvědčí a napadá mě jen jedno. Celý se třese, a tak chytnu jeho tváře do svých rukou a přiměju ho tím, aby se na mě podíval. Celé tělo se mi rozechvěje a já netuším, co se se mnou děje. Nikdy před tím jsem nic takového nezažil. Ovšem to teď musí jít stranou. "Dereku, dali ti jedenáctku. A oni ví, že tak vysoké číslo přitáhne sponzory, které nemohou nijak ovlivnit! Takže ať se zraníš jakkoliv, ať uděláš cokoliv, Peeta a sponzorské dary tě z toho vysekají! Kdyby tě chtěli zabít, stačí ti dát jen nízké hodnocení a aréna si s tebou potom pohraje sama. Tudíž bys měl smrt jistou. Ale oni ti dali vysoké číslo. Je to jenom hra a tys zareagoval přesně tak, jak oni od nás očekávají, že se budeme chovat v aréně. Agresivně a netaktně, aby z toho byla show!"

Nevím, jak mě to všechno napadlo, ale znělo to dobře i mým uším. Třeba jsem na to opravdu kápl. Nikdo neví, co od nás chtějí. Já například předvedl všechno, co ve mně je a utekly mi dva body. Oni nechtějí předvést jen bojové schopnosti. Oni chtějí předvést i skvělou show, kterou jim Derek včera nabídl.

"Vážně?" zeptá se Derek už mnohem klidněji a já si připadám jako matka, která uklidňuje své tříleté dítě tím, že mu vykládá nějakou pohádku, ve které hrdinové vyhnali příšery z pod postele. Ovšem stále cítím to příjemné lehtání v břiše. Co se to se mnou sakra děje? Navíc se k tomu přidává i srdce, které splašeně buší. Nedokážu si vysvětlit žádnou z těch reakcí.

"Ano!" řeknu tvrdě a pustím jeho tváře, načež se postavím. Kručí mi v břiše a Derekovi také. Je nejlepší moment na to, abychom se šli pořádně nasnídat. Derek následuje mého příkladu a oba se vydáváme ke dveřím a žebříku. Těsně, než zalezu do té díry, Derek promlouvá: "Děkuju!" Kývnu hlavou a začnu slézat dolů.

***

Poté, co jsem strávil neskutečné tři hodiny s Allison, která mi vysvětlovala, jak se mám chovat na zítřejším interview, mi hodiny s Peetou přijdou jako hračka.

Allison mi vysvětlovala, jak se správně chovat, jak si nejlépe sednout, jak držet tělo. Dokonce mě navlékla i do krásného obleku. Oblek jsem viděl párkrát v životě na otci, když přijela nějaká významná návštěva z Kapitolu. Ale jinak jsou mi obleky záhadou. Až do dnešního dne. Byl uhelně černý a krásný. Ovšem Allison řekla, že zítra budu mít mnohem lepší. Od Lydie, která už na něm pracuje. Učila mě chodit i v těch nádherných lesklých botách, které k obleku patří. Ukázalo se, že tři hodiny zabraly a já jsem připraven celkem obstojně.

S Peetou jsme probírali moje vystupování a představení mé osobnosti Kapitolu. Zjistil jsem, že dokážu být vtipný, vážný a dokonce mi Peeta řekl, že venku slyšel o mě mluvit nejedno kapitolské děvče. Celkem mi to polichotilo. Ale vše, co se zítra bude odehrávat, bude jen upravená přetvářka. Kdybych měl odpovídat upřímně, vplivl bych do tváře všem kapitolským to, jak jimi opovrhuji, a že mi přijdou jako odporná havěť, která by se měla za včasu vyhubit. Nenávidím je a sžírá mě to, že teď závisí můj život i na nich. Publikum prý bude plné sponzorů a já musím zazářit.

"Tak, já myslím, že jsi rozený řečník a nebude s tebou problém. S Derekem to bylo mnohem horší," namítne Peeta a já se zarazím. Proč by to mělo být s Derekem horší? Vždyť on je ten hlavní z nás dvou, který vyniká ve všem. "Derek mě celou tu dobu probodával pohledem. Z očí mu sršela nenávist, když jsem se zmínil o kapitolském lidu. Dával najevo, že jimi opovrhuje. Navíc jsem zjistil, že každá jeho odpověď je naprosto jedovatá. Nehnul jsem s ním. Jestli tam takhle vystoupí zítra, asi moc sponzorů neseženu," dodá Peeta. Je pravda, že Derek jako osoba, kterou neznáte, je naprosto záhadný a jeho pohled vás zabije jen, když se na něj podíváte. Ovšem myslel jsem si, že se dokáže přetvařovat. A jedna půlka mě je šťastná z toho, že pokud mi slíbil ochranu, doopravdy nelhal. Druhá půlka je naštvaná, jelikož bez sponzorů nemáme šanci. Co si jen počít.

"Něco mě napadlo Stilesi. Prokázal bys tím Derekovi laskavost a kapitolským bys dal to, co chtějí!" řekne Peeta a kouká na mě naprosto vážně. Sleduju jeho pohled, kterým na mě kouká, ale nedokážu vyčíst nic z toho, co napadlo jeho hlavu. A začínám se obávat, že to nebude nic dobrého.

"Co se po mě teda chce?" řeknu a začnu si kousat nehty. Můj největší zlozvyk, když jsem z něčeho nervózní. A přijde mi, že Peetovi trvá až moc dlouho, než se vymáčkne. Zřejmě mu dělá problém mi to říct a to mě utvrzuje v mých obavách. Určitě to nebude nic, co by se mi líbilo.

"Nabídni jim lásku. Řekni, že jsi do Dereka zamilovaný!" vysloví a mě ten jeho nápad nepřijde jen jako nedobrý, ale naprosto katastrofální...

***
Nabídni jim lásku. Tak další kapitolka na světě.☺Tahle se psala sama, jako bych to ani nebyla já, kdo ji psal.😁Snad se vám líbí.☺

Jak myslíte, že bude Stiles reagovat? A co Derek? Jak ten na to zareaguje? A co myslíte, že se se Stilesem děje? Myslím, že odpověď známe všichni.😁

Tak snad se vám kapitolka líbí. Uvidíme se zase zítra u další.😚