Poté, co nám Peeta sdělil svou radu, jsme se vydali k výtahu, kde už na nás čekala Allison, aby nás zavedla do výcvikové haly, která se nachází pod zemí. Ačkoliv máme ještě čtvrt hodiny čas, bude lepší, když tam budeme dřív, než kdybychom přišli pozdě.

Když nastoupíme s Allison do výtahu, opět mě ochromí ten výhled na celé okolí. Kabina je totiž prosklená ze všech stran a z dvanáctého patra je vidět na západní stranu Kapitolu, kde se tyčí spousta vysokých budov a za nimi ještě vyšší hory, které mě uchvacují mnohem víc, než budovy. Jak rád bych se nadechnul čerstvého vzduchu někde na horách daleko odsud. Ten pohled mi připomíná časy, kdy jsme s otcem chodili hlouběji do lesa, kde se tyčily vysoké skály a pod nimi byla obrovská propast. Zřejmě vznikla sesuvem půdy při apokalypse před více než stovkami let. Vždy jsem obdivoval celou krajinu, která se mi rozkládala před očima. Otec mi pokaždé vyprávěl příběhy, jak i on sem chodil se svým otcem. Vždycky jsem si na té skále dokázal utřídit myšlenky, které mě tenkrát sužovaly. Co bych dal za to, kdybych mohl být se svým otcem.

Zřejmě jsem se do svých myšlenek ponořil mnohem hlouběji, než jsem chtěl, jelikož se právě dveře od kabiny výtahu otevírají a mně se naskýtá pohled na dlouhou tělocvičnu vybavenou snad o všechny vraždící nástroje. A nejvíc mě překvapuje, že se tu seřazuje dvacet dva splátců do kruhu. Z toho vyplývá, že jsme dorazili jako poslední. Přitom do začátku tréninku zbývá určitě nějakých deset minut.

Allison nás oba vystrčí z výtahu a zmáčkne tlačítko dvanáct, načež se za ní dveře výtahu zavřou a já prosklenou stěnou vidím, jak se výtah zvedá zpět  nahoru. Svůj pohled přesunu na Dereka, který se kouká před sebe. Zřejmě ho také překvapilo, že jsou všichni splátci s takovou časovou rezervou tady. Nic se nedá dělat, musíme přejít k nim a stoupnout si do toho kruhu, v němž uprostřed stojí nějaká tmavá žena. Uchvacují mě dvě obrovské jizvy na jejím krku. Od čeho je asi tak má? Že by to byla nějaká vítězka Hladových her? Ne, to bych si pamatoval. Alespoň z každoroční rekapitulace všech devadesáti devíti vítězů ve státní televizi. Zřejmě na záhadu dvou velkých jizev budu muset zapomenout.

"Tak můžeme začít!" řekne žena, když se s Derekem přesuneme do kruhu se splátci. Její hlas vzbuzuje autoritu. Tedy alespoň ve mně. Na tváři má kamenný výraz a očima probodává nás všechny. Pečlivě si každého z nás prohlíží a připadá mi, že přemýšlí nad tím, kdo má největší šanci se stát vítězem. Pak ale její hlas opět protne to zlověstné ticho, které tu panuje. "Jmenuji se Braeden a jsem tu hlavně od toho, abych dohlížela na to, že se tu nepozabíjíte. Boje mezi splátci mimo arénu jsou přísně zakázány, takže vám radím, abyste se jeden od druhého drželi dál!" Opět mám husinu po celém těle. Sjedu pohledem k Derekovi a jeho pohled mě celkem dostává. Prohlíží si Braeden od hlavy k patě s takovým zájmem, že i sama neprůstřelná žena o jeho pohledu musí vědět. Ovšem je tak dobrá, že se jím nenechá rozhodit.

"Je tu několik desítek stanovišť, ve kterých si můžete procvičit všechno. Jsou tu asistenti, kteří s vámi procvičí boj tělo na tělo. Na stanovištích vám budou vysvětleny i strategie. Máme tu stanoviště, která se zabývají sháněním potravy, střílením z luku, hodem oštěpu, nožů a dalších zbraní. Můžete začít kdekoliv. Máte tři hodiny, pak je oběd, který probíhá v jídelně vedle této tělocvičny. Zavedu vás tam až bude čas. A teď šup do práce," tleskne a všichni chlapci se rozprchnou ke zbraním, které vypadají naprosto smrtelně.

Všichni jsou vysocí, dokonce i ten nejmladší z nás a všichni jsou mnohem mohutnější než já. Když dojde k boji tělo na tělo, jsem v háji.

"Kam bys chtěl jít?" zeptá se mě Derek, ktery přeruší tok mých nebezpečných myšlenek. Jsem mu za to docela i vděčný. Nemá cenu si představovat věci předčasně. Třeba, když budu dobrý, k žádnému boji tělo na tělo nedojde.

"Já nevím," odpovím popravdě. Mám pocit, že těch stanovišť je tu tolik, že nebudeme mít dostatečný čas si je všechny během těch tří dnů projít. Ano, tři dny bude tento trénink probíhat od rána do večera. Čtvrtý den nás čeká závěrečná předváděčka před tvůrci her, kteří nás budou bodově hodnotit. A zároveň poslední možnost ukázat svoje schopnosti před tvůrci, než nás pošlou do arény.

"Můžeme zkusit támhleto stanoviště. Mohli bychom se naučit hledat potravu," řekne Derek a zachmuřeně si prohlíží ostatní splátce, kteří už se předvádí s noži, meči, mačetami a dalšími vraždícími nástroji.

"Jo, to by bylo fajn!" řeknu až moc pisklavým hlasem, když vidím, jak ten černošský chlapec z prvního kraje hodil mačetou a zamordoval tři cvičné figuríny najednou. Bože. To není člověk, ale vraždící stroj!

A tak jsme se s Derekem vydali k prvnímu stanovišti. Instruktorkou u něj byla krásná, černovlasá a tmavá dívka. Nepředstavila se nám, což mě celkem dost překvapilo, ale byla velmi milá. Připomínaly se mi dny s mým tátou na lovu, když jsme jen tak chodili lovit divokou zvěř, aby neohrožovala náš kraj. Věděl jsem skoro každou odpověď na její otázku. A Derek mě velmi mile překvapil, když doplňoval některá z mých tvrzení. Zřejmě o lovu zvěře věděl také hodně.

***

Takhle jsme s Derekem celé tři dny chodili po stanovištích a snažili se na těch s bojovými předměty vypadat průměrně. Dokonce jsme byli důvodem výsměchu některých splátců. Nejednou Derekovi ujela ruka a jedním jediným šípem dokázal sestřelit všech šest skleněných lahví za sebou. Alespoň mi připadaly skleněné. Pohled na splátce po jeho výstřelu byl k nezaplacení, ale Derek si hned svou chybu uvědomil a stal se zase tím průměrných hochem z dvanáctky, který nemá co předvést.

Být v jeho společnosti bylo i celkem příjemný. Na obědech jsme se od srdce smáli vtipným vzpomínkám, které jsme si svěřovali. Stávali se z nás přátelé. Opravdoví přátelé a nejednou z Dereka vypadlo, že ho mrzí, jak mě ze začátku odsoudil. Na chvíli jsme i zapomínali, proč tu ve skutečnosti jsme. Jenže realita je krutá. Budeme muset pobít dvacet dva kluků, abychom se dostali domů. A budeme se muset navzájem chránit před jejich útoky. Náš osud je ve hvězdách a já bych byl raději, kdybych ho držel ve svých rukách. Pak bych se nikdy nedostal sem a nemusel bych trénovat proti klukům, jež jsou buď v mém věku nebo dokonce mladší. Jediné, čeho jsem si dokázal všimnout je, že jsme s Derekem nejsehranější dvojka a to mi dodávalo na odvaze.

A když tak o tom teď přemýšlím, trošku zapomínám na tu nervozitu, která svírá mé břicho a útroby. Je totiž čtvrtý den. A za chvíli začíná umová přehlídka jednotlivých splátců. A kraj s číslem dvanáct jde opět jako poslední. Sedíme v jídelně a čekáme, až Braeden přijde a pozve nás podle jmen do té tělocvičny, kde bude celá řada tvůrců a budou si prohlížet, co všechno ovládáme.

A když přichází a vyvolává jméno prvního chlapce z prvního kraje, moje útroby jsou nacpané v malé truhličce a někdo se tu přeplněnou truhličku snaží zavřít. Netrvá to ani deset minut a jde na řadu další a po dalších deseti minutách další. Jde to takhle postupně, ovšem interval se někdy i prodlužuje. Nejdéle tam zatím byl chlapec ze sedmého kraje, který strávil svým předváděním asi půlhodinu. Když jde na řadu druhý splátce z jedenáctého kraje, všechno ve mně křičí, abych si omlátil hlavu o zeď. Jsem nervózní až to bolí. A jak tak koukám, ani Derek na tom není zrovna nejlépe. Svou nohou rozhoupává podlahu celé jídelny.

Minuty ubíhají hrozně pomalu a já mám pocit, že jediné, co tam předvedu, bude, jak rychle můj žaludek dokáže vyloučit nepotřebnou potravu. Ani nevím z čeho jsem tak nervózní. Vždyť ještě o nic nejde. To hodnocení má ostatním splátcům nastínit jak na tom jsme. Ovšem také přitahuje sponzory, o kterých nám Peeta zatím nic neřekl. Pokaždé, když na to dojde řada, se lišácky usměje a odvede téma někam úplně jinam. Nevím, co si o tom všem mám myslet. Snad už s nějakými smlouvu uzavřel.

"Stiles Stilinski," uslyším Braeden a její tvrdý hlas, který zpřetrhává všechna moje myšlenková lana a ve mně vybuchuje bomba. Teď nastává ta chvíle, kdy se buď ztrapním nebo zazářím.

Vstanu a chystám se jít, ale Derekova ruka mě chytne za zápěstí a já se na něj nechápavě otočím. Vypadá naprosto roztěkaně a nervózně. "Použij oštěp. Hodně štěstí," řekne a snad poprvé na jeho tváři uvidím úsměv. Dodá mi tím odvahu a já mu úsměv oplatím, načež mou paži pouští a já se vydávám vstříc svému osudu.

Nakráčím do tělocvičny a všímám si vedle výtahu skleněné plochy, ve které teď sedí asi deset mužů a o něčem zapáleně komunikují. Během tréninků jich tam bylo vždy maximálně pět, ale jak se zdá, tohle je jejich celá sestava. Tihle mladíci a staříci mě teď budou sledovat. Budou sledovat to, co udělám.

"Stilesi, máme připravit simulaci?" zeptá se mě Braeden a snad poprvé její hlas není tak tvrdý. Ovšem já jsem dočista zmatený. Jakou simulaci sakra? "Budeš bojovat s něčím nebo spíš budeš mluvit o svých znalostech a u toho názorně předvádět činnost?" dodá, když vidí můj dočista zmatený výraz a paniku v očích, která mě pohlcuje od hlavy až k patě.

"Budu bojovat," řeknu bez rozmýšlení, aniž bych si zkontroloval, zda mám vůbec čím bojovat. Jenže Braeden hned po mé odpovědi odchází pryč. Zřejmě ke tvůrcům her, aby nějak připravila simulaci. Já se zatím instinktivně začnu rozhlížet po oštěpech, které vzápětí najdu nedaleko ode mě. Okamžitě se k nim rozeběhnu a všechny si je naskládám vedle svých nohou.

Najednou místnost začne potemňovat, až nakonec nevidím na nic. Je to odporný pocit. Odjakživa mám husinu, když je někde tak moc velká tma, že i když mám otevřené oči, nic nevidím. Připadám si jako slepý.

Ovšem tmu protne oranžové světlo a odnikud se zjeví oranžová postava, která běží naproti mě a v ruce svírá něco, co tvarem připomíná luk se šípem, který se následně vydá směrem k mé hlavě. Okamžitě se ohnu a přitom uchopím oštěp u mé nohy, načež postavu, která už je u mě, jím probodnu. Z druhé strany se v tu chvíli na mě vrhnou další dvě postavy. Ani nevím, kde se ve mě ta síla bere, oštěp rozlomím na dvě ostré části. Jednu pošlu proti postavě s trojzubcem, druhý proti oválné postavě. Obě půlky najdou svůj cíl a postavy se vypaří. Instinktivně uchopím ze země další oštěp a posílám ho proti postavě, která na mě útočí z levého boku. Několikrát oštěpem zatočím v ruce, načež postavu tvrdě udeřím do hlavy a ona se sveze na zem a rozplyne se.

Chvíli je opět všude tma a já se rozhlížím na všechny strany. Dokonce se koukám i nahoru, ale nikde nic. Ovšem ve své ostražitosti nepolevuji a dál se koukám všude možně, i když vlastně nic nevidí. Najednou se proti mě rozeběhnou čtyři postavy z každé strany. Okamžitě oště vymrštím oštěp proti postavě naproti mě. Cíl nemine a postava se rozplývá. Ze země uchopím zbývající dva oštěpy. Teď jsem nahraný. Postavy jsou tři a já mám jen dva oštěpy. Nemůžu si teď dovolit dlouhosáhle přemýšlet a adrenalin, který pohlcuje celé mé tělo, na to ani není stavěný. Jeden oštěp vymrštím proti postavě na levo. Obě zbývající postavy jsou u mě a já se svezu na zem. Než stačím něco dalšího udělat, jedna postava probodne tu druhou a obě se v tu chvíli, kdy se jejich čepele zabodnout do toho druhého, rozplynou v oblak vzduchu.

Je konec. Světla v místnosti se rozsvěcí a já se uvolním a lehnu si na záda. Jsem naprosto vyčerpaný. Adrenalin v mých žilách koluje stejně rychle jako krev a já mám co dělat, abych svůj tep zklidnil.

"Dobrá, můžete odejít," ozve se Braeden a já, aniž bych nad něčím přemýšlel, pustím oštěp a odkráčím z místnosti pryč.

***

Uběhly sotva dvě hodiny a celý tým dvanáctého kraje sedí před promítačkou v obývacím salónku. Adrenalin se z mého těla vypařil ihned, jak jsem místnost opustil. Ovšem teď nedokážu řešit nic jiného, než Derekův naštvaný pohled. Něco se stalo a on nám nechce říct co. Je takový od té doby, co se vrátil zpátky do bytu. A ani sprcha mu nepomohla.

"Už je to tady," vyjekne Allison, když se na obrazovce objeví Ceasar Flickerman a začne hlásat to, že dnes proběhlo bodování každého splátce, který se letos pokusí vyhrát hladové hry. Teď přijde ten okamžik, kde bude říkat, jak nad námi rozhodli tvůrci her. Jako každým rokem, naběhne na promítačku fotografie splátce a Ceasar řekne jméno, číslo kraje, ze kterého splátce pochází a nakonec se na obrazovce objeví číslo, jakým byl splátce ohodnocen. Bodování je od jedné do dvanácti. Jednička znamená nejhorší a naznačuje, že splátce ve hrách dlouho nevydrží a zemře. Splátce s bodováním dvanáct je podle umových zkoušek nejlepší v tom, co dělá. Ovšem nikdy nikomu se dvanáctu nepovedlo dostat a jedenáctka se objevuje jen zřídka. Vlastně naposledy se objevila u fotky Katniss Everdeenové, která prý tenkrát sestřelila šípem jablko z prasečí pusy, jelikož si jí tvůrci nevšímali.

Na obrazovce se objevuje fotka za fotkou. Zatím byla nejvyšším číslem desítka u splátce z prvního kraje, který se jmenuje Boyd. K němu se pak přidává Liam, ten nejmladší z nás. A nakonec oba splátci z jedenáctého kraje, Theo a Jackson. A teď jsem na řadě já. Abych pravdu řekl, nevedl jsem si tak špatně a mám ze sebe opravdu skvělý pocit.

"Tento mladý muž se jmenuje Stiles Stilinski a pochází z dvanáctého kraje," říká Ceasar a celou obrazovku vyplňuje má fotka, kterou pořizovali včera na konci výcviku. Vypadám na ni velmi unaveně, ale kdo by se staral o fotku. Bodování zajistí a nebo odepře sponzory, které s Derekem budeme potřebovat.

V celé místnosti je napjatá atmosféra. Lydia s Malií sedí a mačkají si prsty tak, že bych i řekl, že si je chtějí urvat. Peeta a Allison jsou oba nervózní. Peeta sedí stejně jako Derek se založenýma rukama a klepe nohou do podlahy. Allison se houpe zepředu dozadu. A já si můžu ukousat nehty. Trvá to hrozně moc dlouho, než to vysloví. Copak je sakra tak těžký říct jedno blbý číslo? Mám pocit, že mě dřív trefí mrtvice, než se dozvím to hodnocení.

"Deset," vysloví konečně Ceasar Flickerman a na obrazovce se objeví zmiňované číslo. Srdce mi z té radosti poskočí až někam do krku a všichni se na mě radostně otočí. Dokonce i Derek se zdá nadšený. Tohle hodnocení už dlouho nedostal nikdo, kdo byl z dvanáctého kraje. Teď opravdu mohu říct, že jsem na sebe pyšný. Ale teď ještě Derek.

Na obrazovce se objevuje jeho fotografie. Vypadá na ni naprosto skvěle. Musí být idolem děvčat snad v celém Panemu. Ceasar čte jeho jméno a z jakého je kraje. Srdce mi opět buší tak, jako ještě nikdy. Myslím, že za nás za oba. Na jeho hodnocení záleží také, protože když lidé uvidí, že jsme oba schopní, budou nás chtít sponzorovat a budou na nás vsázet.

"Jedenáct," vypadne z Ceasara a všichni, ale doopravdy všichni, vykulíme oči. Derek zařve přes celou místnost "co". Jsem doslova nadšený. Jen by mě zajímalo, co tam předváděl. Každopádně se k němu všichni v místnosti nahrnou a začnou mu gratulovat. Zvládli jsme to. Teď ještě přežít interview a můžem jít s (ne)chutí do boje...

***
Další kapitolka na světě. Dnes je poměrně dlouhá, tak snad mě neukamenujete, ale potřebovala jsem tohle všechno nacpat do jedné kapitolky. Je tu asi o 300 slov víc, než normálně. Tak snad se vám kapitola líbila.☺

Já osobně můžu říct, že jsem ze začátku měla problém s tím psát v ich-formě, jelikož jsem zvyklá psát v er. Ale čím víc píšu tenhle příběh, tím víc mi vyhovuje psát takhle.😊