Zavřel jsem se ve svém pokoji. Nechal jsem kutálet slzy po mé tváři. Konečně to přišlo. Konečně ty slzy alespoň trochu odplaví veškerý smutek, který v sobě držím. Každá myšlenka na můj domov mi z očí vyplavuje víc a víc těch slaných kapek, které odplavují veškerou bolest. Nemůžu a ani to nechci zastavit. Vždyť celou dobu jsem doufal v to, že se rozbrečím, ale jediné, na co jsem se zmohl, byl vztek. Ale teď už to alespoň trochu koncentruji tím pláčem a vzlyky, které se mi derou z hrdla. Moje rodina. Moji přátelé. Bez Dereka nemám šanci se dostat domů. A teď, když jsem mu to doslova vykřičel do obličeje, má na mě páku. Teď toho využije ke svému prospěchu. Nemám na to. Musím to ukončit dřív, než to celé začne.

Ani nevím kolik času uběhlo, než jsem konečně přestal brečet a zbavil se sebevražedných myšlenek. Ovšem potřeboval jsem být sám. Někde na čerstvém vzduchu. A vzhledem k tomu, že máme zakázáno chodit ven, byla jediná možnost. Najít cestu na střechu, o které nám Allison vyprávěla, když jsme sem přišli. Prý je někde za obývacím pokojem stahující žebřík a velké železné víko, které nám otevře cestu na střechu.

A tak jsem se vydal hledat ten záhadný žebřík a železné víko. Potřebuju vzduch, a i když se mi z výšek zvedá žaludek a moje nohy přichází o cit, jiné východisko není.

***

Opravdu jsem žebřík i víko našel. A právě teď stojím ve výšce tak dvaceti metrů a prohlížím si zářivé město Kapitol. Ten největší skvost Panemu, kde žije nejméně lidí z celého našeho světa. Každá budova je osvětlena barvami, jež prosvěcují celé město. Ze zdola se ozývají výkřiky našich "fanoušků". Oslavují, jelikož dnes oficiálně začali Hladové hry. A vrcholem tohohle bude člověk, který dokáže pobít dvacetři lidí. I když toho jednoho člověka zabít nebude potřeba pokud budou ze stejného kraje. Zkrátka a dobře se jeden z nás stane absolutním vítězem, který dostane imunitu a bohatsví, o kterém se mu ani nesnilo. Tak to chodí každý rok. A jinak to nebude ani letos.

Nedokážu už ani ovládat své myšlenky. Vždycky se zatoulají k Hladovým hrám. A vždycky to v mé mysli končí výstřelem z děla a mou fotografií na obrazovkách všech krajů. Nepřežiju. Jediné mé malé světlo je Derek Hale. Ovšem, i když mě zachrání a my oba vyhrajeme, jak se naučím žít s tou ostudou, že jsem se svezl s Derekem na jedné lodi a nic jsem neudělal. Co když se mu něco stane a já nebudu schopný mu pomoct? Co když to budu já, kdo mu něco nevědomky udělá? A co když někoho zabiju? Už nebudu ten neviný Stiles. To neviné dítě, které se z průšvihů vždy dokázalo nějak dostat.

"Nemůžeš spát?" ozve se za mnou Derekův hlas. Super, to jsem potřeboval. Ale klid Stilesi, mluví mile, tak se snaž být taky milý. Nezpackej to. Je jediná šance na tvé přežití. Je ode mě odporné, že takhle přemýšlím, ale já zkrátka nedokážu myslet jinak. V tuto chvíli ne.

Než mu stačím odpovědět, stojí vedle mě a rukama se drží zábradlí, které nám brání v tom, abychom přepadli dolů. A vsadím se, že je tu ochranná bariéra, která nám v tom brání. Je to určitě silové pole, protože v některých okamžicích se mi zdálo, že se budovy, na které koukám, vlní.

"Potřeboval jsem jen chvilku na vzduchu. Nic víc," odpovím, aniž bych se na něj podíval. Určitě i přesto, jak se snaží být milý, má ten svůj typický medvědí výraz. A kdybych se na něj podíval, vím, že bych pukl vzteky z toho, že si připadám jako jeho kořist. Že i když vyhrajeme oba, to on bude ten, který z celého toho vyjde jako vítěz.

"Stilesi. Chtěl jsem ti říct, že tě ochráním. Za každou cenu. Teď jsme v tom spolu a já se vynasnažím, co to půjde, abych tě zachránil." Překvapuje mě s jakou lehkostí ta slova vyslovuje. Jak jemně na mě mluví. Jako kdyby se bál, že mě nějak vyleká. A já se v něm nevyznám. V jednu chvíli mi řekne, že se mnou nechce mít nic společného a v druhou mi říká, že mě ochrání. Proč?

"Proč?" vyslovím to tedy nahlas. Podívám se na něj a on mi pohled opětuje. Je na něm něco jiného. Není zamračený. Není útočný. Je jemný a milý. A působí tak ochranářsky, což kontrastuje s tím, jak je ve tváři jemný. Mám takovou chuť ho po té tváři, na které nemá ani známku toho, že ještě včera měl strniště, pohladit.

"Protože vím, že když se já budu snažit ochránit tě, ty se budeš snažit zachránit mě," řekne s naprostou jistotou. Vypadá to, že ve mě věří. "Nesmíš se podceňovat. Z každé hodiny těláku jsem odcházel s husinou, když jsem viděl, jak házíš oštěpem. Nikdy nemineš! Jsi dobrý! Vážně dobrý. A mít tě za spojence, bude to nejlepší, co se mi v tuhle chvíli nabízí!"

"Proč ses choval ve vlaku tak, jak ses choval?" zeptám se, aniž bych nad tím přemýšlel. Zkrátka potřebuju vědět, co proti mě měl. A proč byl tak jedovatý. Neumřu s vědomím, že jsem mu něco udělal a nevzpomínám si na to.

"Já...," odmlčí se. Vidím, že mu dělá problém mi to říct. "Zkrátka...Jsi starostův syn a máš se dobře narozdíl ode mě. Ovšem teď vidím, jak jsem se zmýlil. Čekal jsem totiž, že budeš z tohohle všeho unešený, že se budeš natřásat a že budeš nosit takový ty divný věci! Ale ty chodíš oblíkaný stejně, jako doma. A nenaparuješ se. Právě naopak. Ani se nepředvádíš. Vidím ti na očích, že jediné co chceš, je vrátit se domů! A jak jsem řekl, udělám všechno, abych nás tam dostal oba živé a zdravé!"

Nezmůžu se na nic, než jen na to, abych na něj koukal s otevřenou pusou a s vykulenýma očima. Docela mi to připomíná jednu vzpomínku. To, jak jsem se seznámil se Scottem.

Byl jeden z podzimních dnů a já měl nastoupit do školy. Hodně jsem se bál, jelikož jsem se do té doby s dětmi moc nestýkal. Veškerý čas jsem trávil se svým otcem, který mě učil péct, abych po něm jednou převzal naši pekárnu. Když jsem přišel do menšího stavení nedaleko Sloje, které vypadalo, že se každou minutou zhroutí, bál jsem se o to víc. Na chodbě byla spousta lidí a hlavně dětí. Nejvíc dětí bylo ze Sloje. Když mě otec doprovodil do třídy, vybral jsem si lavici úplně v zadu, kde jsem se cítil bezpečně. Ani ne deset minut poté, co jsem usedl do své lavice, k nám přišla žena s klukem. Oba byli černovlasí a oba vypadali velmi...Jak to říct? Nebyli špinaví, jen bylo vidět, že oblečení, které mají na sobě, je hodně používané.

Matka toho kluka se začala bavit s mým otcem, ale kluk se nezdál, že by chtěl mluvit se mnou. Snažil jsem se být milý, a tak jsem ho pozdravil. Ovšem kluk nereagoval ani na mou natáhnutou ruku. Chvíli jsem přemýšlel, co se děje. Pak jsem se ho narovinu zeptal, co má za problém. Řekl mi, že jsem měšťák a lidi ze Sloje se s měšťáky nebaví. Nevím jak, ale Melissa náš rozhovor slyšela a Scotta si na malou chvilku vzala stranou. Trvalo nám dlouho, než jsme poznali, že máme spoustu společného a doopravdy se skamarádili.

A teď přede mnou stojí další kluk ze Sloje, který mě odsoudil kvůli postavení. A za to všechno může Kapitol. To nádherné město plné vagabundů, idiotů a já nevím čeho všeho ještě.

"Ehm -" vysoukám ze sebe, jelikož jsem pořád značně zaskočen Derekovou řečí. Třeba ten kluk opravdu nebude tak špatný, pomyslím si. Je na něm opravdu něco, co ve mě vyvolává ohromnou smršť pocitů. Ovšem nikdy nezapomenu, že mě odsoudil tak brzy. Aniž by mě poznal. Aniž by se mnou promluvil jediné slovo. "Děkuju. I já se vynasnažím!" řeknu ne moc důstojně, jelikož se mi hlas klepe. Nevím z čeho, ale prostě je to tak. Asi už vážně přicházím o rozum. Chce se mi z toho všeho zvracet.

"Taky chci být doma," řekne a zadívá se někam do dálky. V jeho hlase poznám něco jako smutek. Ne něco jako. On to je smutek. A já ho naprosto chápu. Má doma matku a sestru. Jediní lidé, kteří z jeho rodiny zbyli. A kdo se o ně postará? Komu bude záležet na jedné z rodin ze Sloje? Nikomu. Jsme sice jako jedna rodina, ale když jde o jídlo, neznáme bratra. Takhle nás Kapitol dokáže rozdělit. A takhle dokáže dělat rozdíly.

"Snad se nám poštěstí," reaguji na jeho poznámku a také se zadívám do dálky. Kde asi je v té dálce náš malý temný kraj? A co právě teď dělají naše rodiny? Teď, když vím, že jsme s Derekem za jedno, mám jistou naději, že to můžeme dokázat. A že se pokusíme dostat domů.

***

Stáli jsme tam s Derek ještě asi půl hodiny, než jsme usoudili, že bude lepší, když se na zítřek vyspíme. Když jsem usínal, představoval jsem si, že jsme to opravdu zvládli a vrátili se ke svým rodinám. V tu noc se mi zdál opravdu velmi příjemný sen o tom, jak žijeme v blahobytu a nikdo nestrádá. Všichni jsme byli šťastní.

Ovšem ráno už tak příjemné nebylo. Vzbudil mě hlas Allison, která tentokrát nebušila na dveře, ale rovnou se mnou cloumala v posteli. Někdo by mi měl večer připomenout, abych si zamknul dveře, protože takový budíček, kde s vámi cloumají jako s kusem hadru, už opravdu zažít nechci.

Vysprchoval jsem se, v tichosti se s otatními nasnídal a pak se převlékl do výcvikového obleku, který obsahoval elastické kalhoty s dvěma červenými pruhy po stranách, a elastické tílko, které mělo pod ramínkem číslo našeho kraje na levé straně. Po pravé byly opět dva červené pruhy.

Abych řekl pravdu, docela se obávám, co tam uvidím za zjevení. Určitě se všichni budou předvádět, co nejlíp umí. Doufám, že tam budou mít oštepy, abych jim i já ukázal, co dokážu. I když...Dlouho jsem už nestřílel a nevím, jestli jsem stále ve formě. Podle mě už hody nebudou tak přesné jako bývaly. Ale vynasnažím se ze sebe vydat maximum, abych se předvedl.

Vyrazím už připravený zpět do obýváku, kde sedí Peeta a čeká na něco. Z jeho pohledu usoudím, že čeká na mě a na Dereka. Tváří se vážně. Něco ve mně se hne a já si začnu říkat, že ten vážný pohled souvisí s dnešním tréninkem. Snad se mýlím a nebude to nic vážného.

Přejdu k němu a posadím se na kraj té dlouhé kruhové sedačky, která zabírá skoro polovinu této místnosti, která je opravdu obří. Na nic se nevyptávám, protože vím, že Peeta čeká ještě na Dereka. Přijde mi, že mu to trvá celou věčnost. Během té doby si stačím přehrát v hlavě včerejší večer na střeše. Zajímalo by mě, jak to Derek zvládá. Určitě se mu chce někde uvnitř té hory svalů brečet. Přece jenom před rokem viděl, jak mu umírá sestra ve stejných hrách, kterých se on účastní letos. Určitě se bojí. I on je přece jen člověk, který pociťuje strach. Ale jeho pevná tvář nedovolí proniknout sebemenší emoci, aby spatřila denní světlo. Ovšem včera se v něm něco hnulo a on se svěřil mě, že chce jít zpět domů. Ale tak, kdo by nechtěl zpět ke svým blízkým? Snad jen úplný blázen. Proto nechápu dobrovolníky. Berou to snad jako dovolenou či co? Nechápu je a snad ani nikdy nepochopím. Letos to ovšem není nikdo z jedničky ani z dvojky, nýbrž z jedenáctky. Druhý nejbídnější kraj. Tedy podle zvěstí. Nikdy jsem v jedenáctce nebyl a nevím, jak to tam vypadá.

Z mých myšlenek mě vytrhne Derek, který se mi zjeví před očima, když se otočím směrem k Peetovi a spatřím za sedačkou stát opět zachmuřeného Dereka v tom stejném kostýmu, jaký mám já. Ovšem on má asi o číslo větší, neboť jeho svaly...Bože, ty svaly. STILESI!!

"Chtěl jsem vám jen popřát hodně zdaru a dát vám jednu radu před tím, než tam napochodujete," řekne Peeta a tím utíná mé mokré představy o Derekově těle. Jsem zvědavý, co za radu nám chce dát.

"Nepředvádějte se!" řekne a já se podivím. Není to náhodou to, co se od nás očekává. Ovšem po té přehlídce, kde jsme neměli mávat, se není čemu divit.

"Proč?" zeptá se Derek a mě v tu chvíli napadne jediné vysvětlení, které pro to Peeta může mít.

"Moment překvapení," dostanu ze sebe. Oba dva se na mě podívají. Ovšem Derek má ve tváři zmatení, kdežto Peeta jen souhlasně přikyvuje a úsměv mu krášlí jeho vrásčitou tvář. Chce po nás, abychom se nepředváděli a nechali si to jako moment překvapení do arény.

***
I dnes přidávám kapitolku Hunger Games. Snad se vám líbí. Celkem dlouho jsem dumala nad tím, co by měl Derek Stilesovi říct. A tohle z toho vzniklo. Snad se mi podařilo vystihnout nejen Stilesovy pocity, ale i Derekovy. A snad to i ve vás vyvolává takové pocity, jako to vyvolalo ve mě, když jsem si tuhle kapitolku pročítala.☺

A mám na vás dotaz - Kolik z vás četlo knížky? Jestli jste je někdo četli a říkáte si, co za bláboly jsem si to vymyslela, tak se omlouvám, ale beru inspiraci i z filmů, které byly v něčem odlišné. Třeba místa se snažím popisovat tak, jak byly ve filmu, jelikož když Katniss v knížkách některá místa popisuje, neumím si je živě představit.😕Takže snad jsem vás tím nějak nenaštvala a doufám, že se vám příběh líbí.❤