Každičký sval v mém těle se obaloval vztekem k tomu muži, který stál na podiu a vítězoslavně se usmíval. Přestal jsem vnímat všechno a všechny a soustředil se jen na to, abych na něj nezačal křičet nějaké sprosťárny, které jsem občas zaslechl od táty, když se mu něco nepovedlo. A myšlenka na otce mě v tu chvíli přivedla zpět na zem.

Všiml jsem si, že na sloupech u tribun, které měli mezi sebou asi tak třímetrovou mezeru, v samém vrcholku je promítač, který teď právě ukazuje mou a Derekovu tvář. Jak jsem předpokládal, Derek si opravdu vybral modré oči. Ovšem k jeho tváři naprosto seděly a s těmi tesáky vypadal naprosto nebezpečně. Ovšem nádherně. I takhle byla jeho tvář krásná a já si nedovedu představit, jak by vypadal jako opravdový vlkodlak. Byl by nádherný. Ovšem, co mě to zas napadá za myšlenky? Jsem sám ze sebe zmatený. Chvíli obdivuju Lydii, potom Malii a teď zas obdivuju Dereka.

Zničehonic chytne Derek mou ruku pevněji a jeho paže vylítne do vzduchu i s tou mojí. Ovšem Derek stále kouká před sebe, a tak se snažím jít jeho příkladem. Kolem nás se ozývá naprostý jásot a všichni začínají křičet číslo našeho kraje. Tohle jsem ještě nezažil. Za celou dobu, co jsem musel sledovat Hladové hry doma, jsem nezažil, že by pokřikovali tak nadšeně zrovna číslo našeho kraje. Ovšem mamka mi vyprávěla, že se to jednou už stalo. A opět to byla dívka v plamenech, která to dokázala.

V hrudi se mi rozlije příjemný pocit, který vztek odtlačí někam do hlubin mého těla a já si užívám to, že se Lydii a Malii opravdu povedlo ohromit všechny. Je to neskutečné, nereálné a neuvěřitelné. A přesně opak je pravdou. Všechno se to opravdu děje.

Koně docválají na své místo a všech dvanáct vozíků s dvacetičtyřmi splátci stojí v kruhu tak, aby všichni měli přímý výhled na prezidenta. Na toho plešatého a odporného dědka.

"Vítejte. Milí splátci, vítejte!" začne křičet do mikrofonu a jeho hlas proniká do mých uší jako jedovatá sršeň, která mi zabodává své žihadlo do ušního bubínku. "Jak je každý rok zvykem, i letos tu máme dvacetčtyři mladých lidí, kteří se za týden utkají v aréně, jíž se prezdívá aréna smrti. Letos se konají sté hladové hry a čtvrté a zároveň poslední čtvrtohry. A tudíž jsou hry jiné. Letos se proti sobě nepostaví dvanáct dívek a dvanáct chlapců. Ne. Letos jsou dívky ušetřeny. A tudíž chlapců máme tento rok dvojnásobek."

Jeho řeč by byla přijatelná, kdyby jeho hlas nebyl tak jedovatý. Já jen čekám na to, až vysloví to, co nám řekl Peeta. Že se letos domů vrátí dva a ne jeden. A že já a Derek budeme moct žít. Pokud nás tedy někdo nezabije mnohem dřív. Ani jsem si nevšiml a Derek mou ruku stále svírá. Nepustil ji a ani se k tomu očividně nemá.

"A na počest posledních čtvrtoher, si pro nás zakladatelé Hladových her nechali překvapení," řekne Gerard a ve mě se zvedá hladina napětí. Derekovu ruku stisknu tak, jako bych ji chtěl rozdrtit. Nemůžu si pomoct, ale jediné opěrné lano, které tady teď mám, je ten zachmuřený idiot, co mě nesnáší. A já konec konců jeho také. "Pokud jako poslední zbydou dva splátci ze stejného kraje, je možné oba korunovat za vítěze!" Mám pocit, jako by moje nohy ztrácely sílu a mě se podlamují kolena. Ovšem, jak jsem zjistil, moje nohy pevně drží a všechno je to jen psychikou. Je to pravda! Ona je to vážně pravda! Máme s Derekem šanci. Teda já mám šanci a Derek má dvojnásobnou šanci. Nevím, co mě to popadlo, ale obejmu Dereka. Ovšem ihned se vzpamatuju a odtrhnu se od něho. Raději se mu teď ani nebudu koukat do očí. Alespoň ne dnes.

***

Po slovech prezidenta všichni zůstali na tribunách tak v šoku, že si ani nevšimli, že jim všichni splátci odjíždí pryč. Tím i vlastně celý ten stupidní ceremoniál přehlídky splátců skončil. Ovšem, co jsem postřehl, když jsme slézali z toho vozíku, byly pohledy ostatních splátců. Většina mě a Dereka probodávala pohledem. Vlastně skoro všichni, včetně toho nevině vypadajícího klučiny, jehož jméno mi zase vypadlo. Není se čemu divit, že se soustředili na nás. Lydia odvedla na kostýmech fantastickou práci a byla za to náležitě oceněna.

Teď právě stojím ve svém novém pokoji ve střešním bytě, který je určený splátcům dvanáctého kraje v budově, jíž se říká výcvikové centrum. Budova má dvanáct pater, a dohromady třináct podlaží i s tělocvičnou, která se nachází dole. Je to vlastně budova, která se nachází nedaleko náměstí splátců, kde jsme se asi tak před hodinou promenádovali. Podle Allison je tenhle byt nejluxusnější. A je to takový přepych, že mi málem spadla pusa. Jakmile vejdete do bytu, spatříte malou předsíňku spojenou s obývákem a jídelnou. Je to vlastně taková jedna místnost vybavená o promítač na malé komodě, před níž se nachazí malý dřevěný stolek a velká kruhová sedačka. Za ní jsou tři schůdky a sloup. Na konci místnosti je jídelní stůl asi tak pro deset osob a pokaždé je na něm váza s květinou, které se u nás říká vlčí mor. Podle Allison je to Gerardova nejoblíbenější květina. A podle mě je to hnus. Zabíjí to totiž vlky. Zřejmě nám sám Gerard poslal tou květinou zprávu, že za teď už necelý týden zemřeme. Jak milé.

Já mám pokoj v zadní části a naproti mému pokoji se nachází ten Derekův. Máme mezi nimi opravdu úzkou uličku, že se tam sotva vejdeme oba. Ale pokoj to všechno vynahrazuje. U zdi uprostřed pokoje je obrovská postel. Taková, o jaké se mi nikdy nesnilo. Vešla by se na ni celá moje rodina. Kousek od ní po levé straně je místo zdi velké okno. Jak jsem stačil prozkoumat, je to i projektor, na kterém se můžu podívat na jakákoliv místa. Ze začátku jsem si myslel, že to ukazuje jednotlivé kraje. Ale podle toho, že v té krajině, kterou mi ten zatracený krám ukazoval, nebyli žádní lidé, jsem usoudil, že to kraje nebudou. Nejvíc mě zasáhlo vidět les. Podobný tomu, co máme u nás doma. Takový, do kterého jsem s tátou chodil lovit. A učit se házet oštěpem.

Na pravé straně pokoje je velká skříň, ve které je spousta oblečení. Normální oblečení! A také výcvikový úbor, který budu potřebovat už zítra, neboť mě čeká výcvik s ostatními splátci. To bude zábava panečku.

A u skříně jsou potom dveře od koupelny, která mě také uchvátila. Sice je v ní jen umyvadlo a sprcha, ale teče tu teplá voda. A tak jsem neotálel a hned ji vyzkoušel. Řeknu vám, naštelovat tu teplou vodu mi trvalo snad věčnost, protože těch tlačítek je tam opravdu spousta a já nevěděl, které zmácknout. Nedali nám k tomu žádný manuál.

Poté, co jsem se osprchoval, oblékl jsem si obyčejné černé triko a šedé tepláky. Normální tepláky z hebkého materiálu. Ne takové, jako byly v tom blbém vlaku. A teď tu stojím a čekám až přijde Allison a přizve mě na večeři. Ano, i ona, Peeta, Lydia a Malia s námi bydlí. Byt je tak obrovský a má tolik pokojů, že si nejsem jistý, zda ho dokáźu za ten týden projít celý.

Myslím na to, co by na tohle všechno řekli moji rodiče. Byli by naštvaní a zároveň uchvácení. Naštvaní, protože dvanáctka a lidi ze Sloje by tenhle luxus uvítali. Vlastně my všichni bychom takový luxus uvítali. A uchváceni...To snad nemusím vysvětlovat. Co asi teď dělají? Mamka se určitě zhroutila, když mě dnes viděla na promítačce. Viděla mě, ale já už ji nikdy neuvidím. I když mám s Derekem větší šanci, kdo mi zaručí, že mě potom prostě Derek nezabije? A ukradne si slávu jen sám pro sebe. Proti Derekovi nemám žádnou šanci. A vlastně proti nikomu tady. Všichni jsou svalnatí a v něčem dobří. Já jsem jako kost a kůže. A mimo školy v ničem nevynikám. Jo, ještě hod oštěpem, to mi jde. Ale jinak jsem bez šancí. Už teď mi měli nachystat rakev.

Najednou se ozve zaklepání na dveře a já bez přemýšlení pozvu klepajícího dál. Přesně vím, kdo tam bude stát. Čekám černovlásku s dlouhými vlasy a s litujícím pohledem. Místo toho tam stojí černovlas. Můj krajan. Se kterým mám možnost dostat se domů. Na sobě má volné bílé triko a černé tepláky. Na tváři má svůj typický zachmuřený výraz, ale v očích poznávám něco, jako přívětivost. Zřejmě fakt, že můžeme vyhrát oba, je pro něj stejně dobrý, jako pro mě.

"Allison mě posílá, prej už je večeře," řekne otráveně a stojí ve dveřích se založenýma rukama na prsou. Působí tak úžasně uvolněně. Za to já musím vypadat jako trotl v křečích.

"Okej, díky," řeknu a pomalými kroky se vydám ke dveřím. Derek se otáčí a ještě před tím, než k němu dojdu, se vydá tou úzkou uličkou směrem k jídelně. Dveře od mého pokoje se samy zavřou, jakmile opustím místnost a následuji Dereka, načež oba dojdeme až ke stolu. Překvapuje mě, že už tam sedí všichni a jedí. Copak jsem byl jediný, na koho zapomněli a Allison si na mě vzpomněla v půlce večeře? Super, neviditelný snad úplně všude.

Sednu si ke stolu vedle Dereka a naprosti Peetovi, který se usmívá. Úsměv mu letmo oplatím, mezitím co mi jeden z avoxů podává jídlo. Ochotně si ho převezmu a poděkuji. Avox kývne hlavou a odejde pryč. Chudák. Nemohlo mu být víc než mě. A skončil jako poskok v Kapitolu s vyříznutým jazykem. Opět mě přechází chuť k jídlu. Zrůdný Kapitol. Zrůdní lidé. Stydím se za to, že patřím mezi takové nestvůry jako jsou lidi.

Položím talíř před sebe a nádherně vyleštěným příborem se v něm začnu nimrat. Nemůžu jíst. Ne, když nevím, zda mají moji rodiče, co jíst. Ne, když nevím, zda vůbec Scott a jeho matka dneska jedli. Sice tím, že nebudu jíst, se jim jídlo nepřičaruje. Ale proč bych se já měl cpát a oni hladovět? Je to nespravedlivé. Velmi nespravedlivé.

"Na dnešní přehlídce jste opravdu zazářili! Gratuluju, jste nejprobíranějšími splátci mezi kapitolskými," vysloví najednou Allison, která dojedla. V očích se jí značí upřímné jiskřičky radosti. I přesto, jak odtažitě se chová, to s námi doopravdu prožívá. Jako by ani nebyla Argentová.

"Je to zásluha tady našich úžasných návrhářek," reaguje Derek na Allisoninu poznámku s úsměvem od ucha k uchu. Zřejmě mu dělá radost, že jsme se stali středem pozornosti. Ovšem já se radovat nemůžu. Nechci se radovat. Moje matka si doma určitě může vyplakat oči. A můj otec, ačkoliv na tom není o nic líp než ona, ji určitě utěšuje. Pro ně, stejně jako pro mě, se zastavil čas v ten moment, kdy je ten zatracený mírotvorce vyhnal z pokoje v soudní budově.

Neposlouchám rozhovor mezi všemi u stolu. Jsem až moc pohroužen do svých myšlenek, které se stále motají kolem mých nejbližších. Už je neuvidím. Pokaždé, když si to uvědomím, mě bodá u srdce. A oči mě pálí. Neřeknu rodičům, že je mám moc rád. Neobejmu je. Ani Scotta už nikdy neobejmu a nebudeme si potají dělat srandu z mírotvorců. Nikdy. To nejhorší slovo ze všech se stane skutečností za pár dní.

"Zítra vás čeká trénink a já se chci zeptat, co umíte?" vysloví Peeta a vmíchá mou přítomnost zpět do reality. Je tady otázka, na kterou nedokážu odpovědět. Kdybych řekl, že umím přemýšlet, co by mi na to řekli? Asi by se mi pořádně všichni vysmáli. A co bych jim řekl o oštěpu. Že jsem naposledy vystřelil před pěknou řádkou let. Další výbuch smíchu by se dostavil. Ne. Já neumím nic.

"Noo," protáhne Derek a vypadá zamyšleně. A v tu chvíli si vzpomínám na hodiny tělocviku ve škole. Šlo mu všechno. Šermování, řezání s nožem, střílení z luku, bojové umění. A také má pěknou sílu. Sám sebe překvapuju, co všechno se mi najednou vybavuje o Derekovi Haleovi. "Neumím skoro nic!" řekne a já se pozastavuji nad tím s jakou upřímností to z něj vypadlo. Ne, on toho umí víc, než kdy já se stačil naučit.

"Umí střílet z luku, dobře zachází s noži a s mačetami, ovládá některá bojová umění a to nemluvím o tom, jakou má sílu!" vypadne ze mě. Ani nevím, jak jsem se odhodlal promluvit. Jen vím, že jsem to řekl tónem, kterým jsem překvapil i sám sebe. Znělo to tak, jako bych Dereka pozoroval roky. A všechny pohledy, až na ten můj, míří právě na toho krasavce vedle mě.

"Stiles je chytrý. Vyřešil ve škole vždycky všechno během pár vteřin," začne Derek. Nevím, jestli to dělá naschvál, aby se mi ostatní zasmáli. "Umí plést uzly, klackem by vám dokázal odpálit hlavu a hází oštěpem vždy přesně do středu terče." Překvapuje mě, co všechno o mně ví. Kde se to sakra dozvěděl?

"Koukám, že máte oba celkem šanci zvítězit i jako osamělci," řekne Peeta a oba si nás prohlédne pohledem. Neodpustím si ironický smích a následné odfrknutí, čímž si vysloužím pohled od všech.

"Stilesi, ty máš stejnou sánci vyhr -" snaží se najednou Derek, ale já ho přeruším. "Co? Stejnou šanci vyhrát jako všichni ostatní? Viděls je? I ten nejmladší z nás je mnohem namakanější než já! Já nemám šanci vyhrát. Ne, bez tebe!" Vztekle praštím do stolu, načež prudce vstanu a odcházím. Večeře pro mě oficiálně skončila. A já teď nedokážu udržet slzy na uzdě...

***
Tak další kapitolka na světě. Snad se vám líbí.☺