Lydia mě zavedla do vedlejší místnosti, která už nebyla tak prázdná jako ta předtím. Žádná ochablá zářivka a hlavně žádné studené lehátko, na kterém jsem mohl zmrznout. V téhle místnosti byl nádherný lustr s malými pověšenými krystaly. Stěny nebyly tak odporně bílé, ale zdobily je různé malby. Nejvíc mě uchvátila malba, která znázorňovala napůl člověčí tvář a napůl vlčí. Konsternovaně jsem na tu malbu zíral dokud jsem neusoudil, že toho mám dost. Můj pohled se přesunul na vybavení místnosti. Byla tu větší komoda bez jakýchkoliv ozdob, vedle ní velké zrcadlo a u zdi dlouhá sedačka, na kterou se Lydia posadila. Před ní byl menší konferenční stolek také bez jakýchkoliv ozdob. A zem zdobil nádherný červený koberec, na kterých byly obrazce, kterým jsem nerozumněl. Můj pohled se ale stejně vrátil k vlkodlakovi na stěně.

"Je krásný, že ano?" zeptala se Lydia, čímž upoutala veškerou mou pozornost, zatímco ona sledovala malbu na zdi. Její dlohé vlasy jí padaly až k bokům. Měla je tak krásně zvlněné.

"Dlouho jsem přemýšlela, do čeho tebe a tvého společníka navléknout a až právě tvá brož mě trkla," začal mluvit, přitom ale sledovala dál černou kresbu na zdi. "Nechci být jako ostatní každý rok. Od doby, kdy Katniss byla navlečena do ohnivého kostýmu uběhla pěkná řádka let, ale stále na to lidé vzpomínají. Nechápu ostatní stylisty, kteří potom ten nápad kopírovali do dalších let. Každý by měl přijít s něčím originálním a vyjímečným. S něčím, co by si lidé vryli do svých dutých hlas a spojili si s tím i tvář. Vaši tvář. Tvoji a toho snědého chlapce. A pak jsem viděla tu brož a napadlo mě něco velmi absurdního, ale velmi účinného. Po tom si vás všichni vryjí do svých mozků. Udělám z vás vlkodlaky." Moje mysl se zastavuje nad tím, jak z ní slova lehko padají. Ovšem ta myšlenka vlkodlaka mi připadá naprosto absurdní. Jak to chce jako dokázat? Udělat z nás vlkodlaky. Vždyť na to si netroufnou žádní stylisti. Tahle ženská je buď vyšinutá nebo geniální.

Najednou vstane a otevře tu velkou komodu, ze které vytáhne černou koženou kombinézu. Opravdu jen černou koženou kombinézu. Nic víc, nic míň. Přenese ji na pohovku a podívá se na mě. Zřejmě můj výraz musí vypadat naprosto komicky, protože se začne řehtat.

"Nech mě ti to vysvětlit," řekne a ukáže mi prstem na sedačku. Znamení, abych se posadil. A já tak opravdu učiním. "Funguje to stejně jako kombinéza s ohněm. Ovšem tahle kombinéza vám přikouzlí krátkou černou srst. Vlčí srst. Do očí dostanete kontaktní čočky. Barvu si můžete vybrat sami. A do na dáseň vám přilepíme čidlo, ze kterého vyjedou dlouhé tesáky. Nebude to tak okouzlující, jako je oheň, ale budete působit naprosto nebezpečně. A aby toho nebylo málo, ke krku dostanete také čidlo, které váš hlas promění ve vlčí řev. Představa je to naprosto šílená, ale tady jste v Kapitolu. Tady se představivosti meze, někdy opravdu bohužel, nekladou." Zůstává mi rozum stát. Nápad je to naprosto geniální. Ovšem Lydia zapomněla na jeden menší detail.

"Nemá náš kostým vystihovat náš kraj?" zeptám se ji přiškrceným hlasem. Celkem se bojím, že by se mi povedlo nějak ji urazit. Ovšem ona se jen pousměje a mrkne na mě. Nechápu to mrknutí. Co to mělo být?

"Jste dvanáctka. Ten nejhouževnatější kraj. Jste nebojácní. Jste nejvíc probíraným krajem. Každý rok před hladovými hrami. A navíc se několikrát do Kapitolu dostalo, že poblíž dvanáctky pobíhají šelmy. Teď si to spoj dohromady," řekne a znovu na mě mrkne a mě to všechno začne dávat smysl. Nejhouževnatějším zvířetem je podle všeho vlk. Mezi nebojácná zvířata patří vlk na první příčky. A poblíž dvanáctky se opravdu objevilo několik smeček vlků. Také to byl jeden z důvodů, proč jsme souhlasili s plotem. Tedy většina z našeho kraje. Já například ne, ale to se nepočítá a je to dlouhá historie.

"Ano, přesně. Všude je vlk!" vysloví Lydia, jako by mi četla myšlenky. Neudržím se a usměju se od ucha k uchu. Cítím se jako v přítomnosti staré dobré kamarádky. Lydia na mě nepůsobí vůbec nějak povrchně a namyšleně jako ti, kteří mě umývali. Zní to vtipně, ale oni mě opravdu umývali.

"Tak, co kdybychom se na to vrhli?" zeptá se mě po chvilce vstřebávání toho všeho, co jsem se právě dozvěděl. Na pár okamžiků ze mě bude nebezpečný vlk. Konečně nějaké to pozitivum.

***

Trvalo to přibližně hodinu. Lydie mi na hlavě udělala rozcuch aka ranní účes. Já se navlékl do spodního prádla a do té černé kombinézy. Úplně mě uchvátilo, jak vykreslila svaly, o kterých jsem do teď nevěděl. Do očí mi zavedla čočky. Vybral jsem si žlutou barvu. Ovšem nevím, jak vypadají, protože teď zatím vypadají jako normální průhledné, které zlepšují zrak. Sice jsem nikdy žádné čočky neviděl, ale znám je z vyprávění Scotta, který říkal, že jedny takové kdysi doma měl jeho otec.

Na krk mi připevnila něco malého a studeného. Usoudil jsem, že to je to, co bude z mého hlasu dělat vlčí řev. A na horní dáseň mi bezbolestně připnula úzkou tyčku, který prý bezbolestně zvětší mé špičáky a udělá z nich dlouhé tesáky.

Teď stojím před zrcadlem a připadám si jako naprostý imbecil navlečený do těsné kombinézy. Ovšem to se má právě teď změnit. Lydia v ruce drží miniaturní ovládní s jediným mačkátkem, který ze mě prý udělá krvelačnou bestii. Srdce mi buší a já natěšeně stojím před zrcadlem a čekám, až tlačítko stiskne.

"Připraven?" zeptá se mile a já v zrcadle můžu vidět, jak i ona je celá nedočkavá. Určitě ten kostým ještě neviděla v provozu. Tohle bude její poprvé. Stejně tak jako moje. Ale nepředstavujte si pod tím nic perverzního.

"Jako ještě nikdy," vyslovím napůl se zatajeným dechem a sleduju její prst, který se blíží k tlačítku. Čím blíž je tlačítku, tím víc mi buší nervózně srdce. Je to až neuvěřitelné. Ale já jsem opravdu natěšený. Na chvíli zapomínám, kvůli čemu tohle všechno je a doopravdy se usmívám od ucha k uchu. Upřímně. Bez předsudků.

Lydia konečně zmáčkne tlačítko a na kombinéze najednou začnou růst černé chlupy, z úst se mi derou špičáky. A opravdu, jak říkala. Vůbec to nebolí. Oči mi zežloutnou a já zůstávám stát v pozoru. Vypadám naprosto děsivě. Skoro se až bojím, že ty lidi venku na tribunách vyplaším. Chci říct Lydii, jak je skvělá a jak je ten kostým hrůzu nahánějící, ale z mého hrdla se ozve zvířecí řev. A já se sám leknu. Skoro až spadnu. Naštěstí jsem tak šikovný, že udržím rovnováhu a svůj zrak nespouštím ze zrcadla. Jsem ohromen. Naprosto.

Lydia tlačítko zmáčkne znovu a všechno se vrátí do původního stavu. Teď už zase vypadám jako vystrašený chlapec s rozcuchanýma vlasama a hnědýma očima. Jako chlapec z dvanáctky, kterého za týden čeká aréna smrti. Při té myšlence mi nadšené myšlenky povadnou a to se odrazí i na mém úsměvu.

"Děje se něco?" zeptá se Lydia, když si všimne mého výrazu. Podívám se na ni a vidím v jejích očích opravdové obavy o mou osobnost. Známe se ani ne dvě hodiny a ta dívka projevuje víc obav, než kdokoliv jiný v poslední době.

"Vůbec ne. Ten kostým je naprosto...děsivý. Docela mám strach, aby odtamtud ti lidé neutekli. I když...Třeba by potom zrušili i ty hry," zasměju se ironicky svému vtipy. Hry se nezruší ani kdyby na svět znovu udeřila apokalypsa. Jako před několika sty lety, kdy ze světa zbyla jen jedna část, kde lidé přežili. Dříve, jak jsem se ve škole dozvěděl, se ji říkalo Severní Amerika. Dnes tomu říkáme Panem.

***

Zanedlouho mě Lydia nechá samotného s tím, že sem pošle Peetu a Dereka. To Peeta si vyžádal soukromí s námi. Konečně nám chce sdělit to, co nakousl ve vlaku. Přemýšlím o tom, zda Derek bude mít stejný kostým jako já. A jaké oči si vybral. Jestli žluté, které značí nevinnost, modré, které značí zabijáka nebo červené, které znázorňují vůdce smečky. Alfu. Vsadím se na jednu z těch dvou posledních možností. Stejně by mě zajímalo, co s tím klukem je. Ve škole jsem si ho nešímal. Venku jsem si ho nikdy nevšímal. A on si nikdy nevšímal mě. Takže nepřichází v úvahu, že bych mu někdy něco provedl.

Do dveří najednou vtrhne Peeta s úsměvem a za ním Derek. Skoro bych toho kluka ani nepoznal. Je oholený, vlasy má stejně rozcuchané jako já a v té kombinéze se mu rýsuje každičký sval na těle. Je to něco jako umělecké dílo a já se nezmůžu navíc, než abych koukal jako pominutý. Nevím čím to je, ale ten kluk je sexy. Hodně sexy. Ale co to zas mluvím?! Měl bych se soustředit na Peetu a na to, co nám chce sdělit. Ne na to, jak moc je Derek sexy v té uplé kombinéze, která rýsuje každý jeho sval.

Peeta se posadí vedle mě a Derek zůstane stát naproti nám před stolkem. Pohled raději sklopím k zemi, aby mi myšlenky zase neunikly někam, kde nemají, co dělat.

"Takže...Nebudu chodit kolem horké kaše. Proč po vás chci, abyste spolu drželi? Odpověď je jednoduchá. Kolují fámy, že tenhle rok budou vítězové dva. Ovšem jen v případě, že jsou ze stejného kraje. Tudíž, když vy dva budete držet spolu a budete jeden druhého chránit, máte větší šanci na to, abyste se vrátili domů!" Nevím, jestli si z nás teď dělá srandu nebo ne. Pokud je to sranda, tak je vážně stupidní. Pokud ale není, hodlám to risknout a spojit se s tím bručounem, který je nesympatický až to bolí. Ovšem má svaly, které...Stilesi! Už začínám bláznit. Sám na sebe řvu v duchu. To není normální.

"Počkat, co?" vzpamatuje se jako první a vyjádří veškeré mé pocity.

"Ano. Neví se to jistě, ale dnes by to měl oznámit prezident. Pokud to neohlásí, dělejte si co chcete. Jeďte na vlastní pěst nebo se spolčete s někým z jiného kraje. Ovšem, když se dozvíte, že vítězové mohou být opravdu dva ze stejného kraje, musíte držet spolu a jeden druhého chránit! Rozumíte?" zeptá se naléhavě Peeta, protože nám dochází čas. Za pár minut už musíme být u podvozku s koňma, kteří nás odvezou na náměstí splátců.

"Rozumím," ozve se Derek a já se na něj překvapeně podívám. Nečekal bych, že s tím bude tak rychle souhlasit. Ovšem asi taky ví, že je to nejlepší cesta, jak se vrátit zpátky domů. Já jen přikývnu. Na víc se zkrátka nezmůžu, jelikož jsem pořád ještě nerozdýchal, že mám zase o něco větší šanci dostat se domů. K rodičům. A k McCallovým.

***

Z místnosti jsme se ne moc namáhavou cestou dostali k náměstí splátců, kde už čekali koně s vozíky. Všechno ve mě se neskutečně rychle rozpumpovalo, když jsem uslyšel ten povyk a vřískot na dvou dlouhých tribunách, které byly postavené naprosti sobě v řadě. Mezi nimi byla dlouhá a široká betonová ulička, po které se za chvíli vydáme až k hlavnímu podiu, které je vyvýšeno snad nějakých sedm metrů nad zemí. Tam bude stát on. Gerard Argent. Prezident Panemu. Krutovládce obrovských rozměrů. Z hlavy stále nemohu vypustit to, co nám oznámil Peeta. Je možnost, že se já i Derek vrátíme zpátky domů. Ke svým rodinám a přátelům. Vše zavisí jen na tom ohavném parazitovi Gerardovi, který má náš osud v rukou.

Derek, já i Peeta stojíme u koní a hladíme je po jejich krčcích. Jsou tak poddajní, až je to neuvěřitelné. Tihle tvorové by neublížili ani mouše. Koně jsem viděl jen jednou v životě. Jeden z hlavních mírotvorců měl velmi krásného černého hřebce, který byl ovšem velmi agresivní. Svému pánovi přede všemi ukousl ruku. Bylo to nechutné. A já tehdy sedmiletý chlapec, jsem měl noční můry skoro celý rok. Byl to odporný zážitek, na který nerad vzpomínám.

Najednou se z rohu přihrne Lydia s obrovským úsměvem na tváři. Její krása uklidňuje celé mé tělo a já jsem skoro až šťastný z toho, že ji vidím se usmívat. Je opravdu neuvěřitelně krásná. Vedle ní jde žena, také velmi krásná, s hnědými kadeři po ramena, s hraným úsměvem a celá v černém. Přesně jako Lydia. A ani ona není typicky kapitolsky zmalovaná. Tyhle dvě osoby působí naprosto přirozeně, i přesto, že ta hnědovláska má na tváři hraný úsměv.

Dojdou k nám a zastaví se těsně přede mnou. Chvíli na obě ženy zírám, než si všimnu, že mi Lydia podává to ovládání s jedním tlačítkem. Nesměle si ho převezmu a prohlížím si ho. Je tak lehké a obyčejné oproti všemu, co jsem tu viděl.

"Stilesi, tohle je Malia, má kolegyně, která pomáhala připravovat tvého...spolukrajana," řekne Lydia zaraženě. Podívám se na Dereka, který se zase mračí. Já se v tom klukovi nevyznám. Vůbec. Je tak záhadný a nepříjemný, až mě to dostává na kolena. Podám Malii ruku a právě teď mi její úsměv nepřijde vůbec hraný. Je doopravdický. Tak jako jsem reálný já nebo Lydia. Je to příjemná změna. "Dereku, tohle je Lydia. Už jsem se ti o ní zmínila," řekne Malia trošku drsnějším hlasem, který mi k jejímu zevnějšku vůbec nesedí. To na jejím kouzlu ale vůbec neubírá. Právě naopak.

"Nějaké poslední rady před přehlídkou?" zeptá se Peeta poté, co si Lydia potřese s Derekem rukou. Zřejmě i na něj Lydiin úsměv působí kouzelným šarmem, jelikož jeho neprůstřelná maska na obličeji zmizí a na tváři se mu mihne zalíbení. Já naprosto nepochopitelně ucítím žár žarlivosti. Nevím, co se to se mnou děje.

"Nemávejte. Dívejte se před sebe. Všichni ostatní budou podlejzat. Vy buďte jiní. Neusmívejte se, nemávejte a pokud možno, ukažte, že spolu držíte! Jedině tak lidi ohromíte," řekne Malia vážně. Nechápu to. Ještě nikdy za mého bytí se nestalo, že by splátci nemávali do tribun. Dokonce i ta zachmuřená Katniss prý tenkrát posílala vzdušné pusy. Asi jsem moc unavený z toho všeho nebo je tohle všechno padlé na hlavu.

"Stilesi, zmáčkni to tlačítko, až budeš připravený. Až ho stiskneš podruhé, všechno se vypne. Tak jak jsme to spolu udělali v přípravné místnosti," mrkne Lydia a společně s Malií a Peetou odchází pryč. Na tribuny. Ještě před tím, než zajdou za roh, si všimnu, že na nás Peeta ukázal stisknuté palce.

Oddechnu si, v ruce pevně svírám ovládání a postavím se na podvozek. Derek se postaví vedle mě a oba si vyměníme zmatený pohled. Zřejmě ani on si nedokáže vysvětlit tuhle náhlou změnu v chování, které máme ukázat. Ovšem má to své kouzlo. Určitě si jich všichni všimnou.

Uličkou se rozezní bubny, které začnou hrát a koně s vozíkem prvního kraje vyráží. Za nimi druhý kraj, pak třetí, a tak to následuje asi deset minut, než na řadu přijdeme my. Koně se dají do pohybu a my vyrážíme za jedenáctkou do uličky odkud se ozývají výkřiky, pokřiky a bůhví, co ještě.

Nejsme ani v půlce jízdy, když se Derek jemně otře svou rukou o tu mou. Okamžitě po něm hodím tázavým pohledem. On se neusmívá, ale ani nemračí. Na tváři má neutrální výraz, kterým mě právě teď bodá do očí.

"Dej mi ruku. Musíme jim ukázat, že spolu držíme!" řekne hlasem, ve kterém snad slyším i laskavost. Pokud ano, jsem opravdu už unavený. Tohle není ten kluk, který se ještě před chvíli mračil a probodával mě pohledem. Ovšem poslechnu ho a svou dlaň vložím do té jeho. Pevně mou ruku stiskne s oba své pohledy upřeme před sebe. A pak uvidím toho hada. Stojí u mikrofonu na tom vyvýšeném pódiu. Usmívá se. A v tu chvíli, aniž si to uvědomím, stisknu tlačítko na ovladači.

***
Tak i dnes přidávám další kapitolu k této povídce. Druhou část kapitoly zvané přehlídka máme za sebou. Co si myslíte, že bude dál? A jak si vysvětlíte Derekovo chování? Myslíte, že někdy změní přístup ke Stilesovi?☺

Snad se vám dnešní kapitolka líbí. Moc vám děkuju za přečtení, hvězdičky i komenty.😊